Smrt v každé době si žádá různé rekvizity. Má ruka je malá, lehká a hebká. Ale vy ji neucítíte. Budete totiž mrtví.
Procházím staletími a jsem tu od nepaměti.
Přijmula jsem svůj úděl.
Ve středověku jsem chodila v černé kápi a lidé se mě stranili. Byla jsem nečistá, špinavá od hříchů.
A všichni mě znali.
Jenže moderní doba si žádá moderní prostředky.
Mám zářivě zelené oči a jsem krásná žena.
A výhodou je, že lidé dnes už neumírají doma.
Smrt byla vytlačena na okraj společnosti, a už ji nepřijímáme jakou běžnou součást života.
Lidé se vlastně se smrtí nepotkají.
Zavolá jim lékař z nemocnice, nebo ošetřovatelka z penzionu pro důchodce. Tatínek vám zemřel, ano, bylo to klidné, zastavte se pro věci a pro lékařskou zprávu.
Vyzvednete si uzlíček věcí, které vlastně ani nechcete. Stejně je vyhodíte.
Dříve se umíralo doma, a většinou náhle.
Stalo se to uprostřed noci a nestihli poslat pro kněze.
Vyděšené příbuzné jímala hrůza, že jejich nebožtík odešel bez zpovědi. Bůh ho nepřijme. Bude se vracet na zem v podobě přízraku a bude je strašit. Všechny své hříchy si odnesl s sebou.
Pravdou je, že téměř nespím. V noci mám nejvíc práce.
Jenže středověk je středověk a náboženství zde bujelo a vzkvétalo. A strach je mocný čaroděj.
Myslíte si, že teď mám málo práce, co?
Lidé jsou bezbožní, ve věčný ráj už nevěří a říkají si ateisti.
Jenže já vám něco řeknu.
Když máte na kahánku a váš život visí na vlásku, v hlavě máte jediné. Ať bůh existuje. Ať mě přijme do své milující náruče. Ať existuje nebe. Peklo ne!
A v tu chvíli si vzpomenete, že ačkoliv jste nikdy nebyli v kostele, natož u zpovědi, ublížili jste spoustě lidí.
A do toho nebe byste jaksi měli jít čistí.
Vzali byste okamžitě zpátky všechno zlo a nenávist, co jste v sobě celý život živili.
Začnete mít bohulibé myšlenky.
A strach.
Začnete si vybavovat všechny modlitbičky, které jste někdy zaslechli. Andělíčku můj strážníčku, Otče náš, jenž jsi na nebesích, Panno Marie Matko Boží.
Pak si vzpomenete, co je nejdůležitější.
Odpuštění.
Jenže zde nastává zcela zásadní problém, jak se vlastně odpouští?
A pozor, zde přichází moje chvíle a velkolepě vstupuji na scénu.
Nejdřív bych vám měla vysvětlit, že hříšní jsou vlastně všichni.
A kdo z vás si k sobě zavolá kněze, aha?
Takže vás potkám skoro všechny.
Hloupý je, že vy mě neuvidíte. Budete totiž mrtví.
A jelikož hrůza už nejímá vaše příbuzné, ale vás, vím, že mě skutečně potřebujete.
A teď vám řeknu krátký příběh.
Bylo mi 8 let, když se oběsila paní v sousedním domě. Bylo to uprostřed léta a byl nádherný den.
Kdo by si bral v pravé poledne, uprostřed léta život, řeknete si.
Jenže to bylo na vesnici a tam se lidé tolik nediví.
Rozkřiklo se to rychle.
Ačkoliv mi to babička zakázala, první místo, kam jsme s dětmi letěli, byl sousední dům.
Prolezli jsme plaňkami v plotě a pomalu se kradli k sousední stodole.
Stodola měla otevřená vrata dokořán a všude bylo plno lidí.
Věděla jsem, že stodola má ještě zadní dveře, mockrát jsem jimi prošla, abych si tajně pochovala koťata.
Potichounku jsem je otevřela a úzkou škvírkou zírala dovnitř.
Seno na hambalkách, technické stroje a nářadí tam bylo jako vždycky.
Jediné, co tam bylo navíc, byl velký stůl přímo pod vysokým trámem.
Nikde ani noha. Příbuzní a sousedé stojí před stodolou a odhánějí očumovače, než přijede doktor.
„Já tam nejdu, já se bojím.“ Špitne Vendula a přikrčí se s ostatními za dveřmi.
„Já jdu, ještě nikdy jsem neviděla mrtvolu.“ Zašeptám statečně a protáhnu se dveřmi.
Potichounku se kradu podél stěny. Můj pohled přitahuje velký stůl, který tu zaprvé nemá co dělat a za druhé na něm tuším obrys těla.
Přiblížím se ke stolu.
Na trámu přímo nad ním, vidím viset silný provaz s odříznutým roztřepeným koncem.
Nebojím se. Tělo na stole leží klidně, a tak přistoupím blíž.
Žena má na sobě dlouhou sukni, úhledně srovnanou podél těla.
Oči má zavřené a trochu mě děsí vyplazený bledý jazyk.
Kolem krku je stále omotaná smyčka a odkrývá hluboký zářez podél celého krku.
Všimnu si odhalených kotníků a červených skvrn na nohách.
Najednou strnu.
Ve stínu na druhé straně stolu stojí postava.
Má na hlavě tmavou kápi a nevidím jí do obličeje.
Stojíme proti sobě a mezi námi leží mrtvá žena.
Jsem úplně zmražená strachem a cítím, že tahle postava by tu být neměla.
Poznám, že je to muž. Má na sobě mnišský oděv.
Je z hrubé látky a v pase je převázaný provazem.
Na hlavě má tmavou kápi a není mu vidět do obličeje.
Na hrudi se mu lehce pohupuje řetízek z tmavých korálků a na jeho konci se zablýskne křížek.
Neslyšně se nahne nad tělo a přes mrtvé tělo ke mně podává bledou ruku.
Dívám se na ruku a natáhnu k ní tu svoji.
Naše ruce se setkají. Ta jeho je studená.
Jemně vezme moji ruku a společně ji přiložíme ženě na hrudník. Přesně uprostřed, nad prsa.
Hluboce se nadechnu a zavřu oči. Mnich na mou ruku jemně zatlačí.
Vím, co mám dělat.
Zakloním hlavu a podívám se ke stropu. Ucítím mohutnou sílu.
Cítím, jak skrze mě proudí a odcházejí všechny hříchy nešťastné ženy. Její touhy, bolesti, rány, zlé myšlenky, nenávist, pomluvy, tisíce zlých obličejů a nenaplněných lásek.
Cítím ve svém hrudníku tak obrovskou bolest, až se prudce předkloním.
Pustím jeho ruku a padnu na kolena.
Klepu se a chce se mi strašně plakat.
Chci vyplakat všechnu bolest světa.
Podívám se na mnicha za stolem. Stále velmi pláču a trpím. Bolest se mi chystá rozervat hrudník.
Do obličeje mu nevidím. Nehybně stojí a pak kápě lehce přikývne.
Udělali jsme to správně.
Vyskočím na nohy a peláším k zadním dveřím.
Uvědomím si, že jsem celou dobu neslyšela žádné zvuky, byla jsem ve vzduchoprázdnu.
A nikdo neslyšel mě.
---------------------------------------
Snažila jsem se na tento zážitek co nejrychleji zapomenout.
Nikomu jsem ho nikdy neprozradila a už se nikdy neopakoval.
Během let vybledl úplně a vypadalo to, že se vlastně nikdy nestal.
Jenže můj osud to nevzdal. Připomenul se, když mi bylo 15 let.
Uprostřed noci mě vzbudilo tiché mumlání.
Otevřela jsem oči a strnula hrůzou.
U mojí postele stojí temná postava.
Přijde mi povědomá.
Muž má na hlavě tmavou kápi a místo obličeje temný prostor.
Tiše se nade mnou nakloní a nad nosem se mi rozhoupají tmavé kuličky růžence.
O ruku se mi otře hrubá látka jeho kutny. Neucuknu.
Nemůžu se totiž ani pohnout.
Muž přiloží svou bledou ruku přímo nad můj obličej, roztáhne prsty a začne šeptat latinská slova.
Nejdřív nerozumím významu cizí řeči, ale najednou se mi začnou slova pozvolna skládat do mozku.
Do prdele, rozumím latinsky!
Mnich mi tiše vypráví.
Vypráví mi o tom, co už dávnou vím.
O pradávných časech a o mém údělu. O bolesti a utrpení. O hříchu. O odpuštění. O bohu.
Jsem pojídačka hříchů.
Ukáže mi tisíce cest k mrtvým, kterými jsem prošla.
Cítím všechny duše světa, které jsem vykoupila.
Cítím obrovský tlak a zármutek na hrudi. Cítím všechnu bolest světa.
Vykoupení.
Vidím se ve všech svých podobách během uplynulých věků.
Znám svůj úděl a přijímám ho. Jako už tisíckrát.
„Jsem potulný mnich a ukážu ti cestu.“ Zašeptá muž a narovná se.
Mrknu víčky a muž je pryč.
Uvnitř sebe ucítím nádherný klid. Konečně jsem úplná. Už žádné tápání.
----------------------------------------
Jenže jak už jsem podotkla, moderní doba si žádá moderní prostředky.
Nemůžu přece chodit v kápi pod rouškou noci.
A příbuzní mi nemůžou podat kousek chleba a pohárek vody přes mrtvé tělo a žádat vykoupení.
Každá doba má své rekvizity, buďte rozumní.
Ráda bych se vám představila.
Jsem ošetřovatelka.
A mimochodem, bílá mi víc sluší.
Všude mě znají.
Beru si noční služby v hospicech, domovech seniorů a na jednotkách intenzivní péče.
Jsem prvotřídní ošetřovatelka a lékaři si mě velice váží.
Mám mnoho jmen.
Vím přesně kde mám být, a kdo si mě žádá.
Prostě to cítím.
Bohužel, můj osobní život strádá.
Ale co nadělám, nikdo neřekl, že to bude lehké.
Chci vám jen říct, nemějte obavy.
Moji ruku určitě neucítíte. Budete mrtví. Ale je malá, lehká a hebká. Uleví vám.
A je moc dobře, že už o ní víte.
