Osmiminutová tygřice - aneb Černý sexy klobouk!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Náš život v Severní Karolíně poblíž indiánské rezervace, jsem jistě obohatila svojí českou kulturou. My, české ženské se totiž nikdy neztratíme. Máme selský rozum.

Možná, že nejsem objektivní, ale já si myslím, že čerokézští muži jsou krásní.

Většina lidí si pod pojmem indián, představí oplácaného cvalíka v barvě bláta, hulákajícího z otevřeného okénka plně naložené dodávky na partu svých kamarádů.

Čerokézové jsou však vysocí, štíhlí a mají ušlechtilé držení těla, s bradou hrdě povystrčenou dopředu.

Všichni mají dlouhé, černé vlasy, a když zestárnou mají vlasy nádherně a čistě bílé.

Potkala jsem pár Čerokézů s nezvykle hustými vlasy, které jim v těžkých loknách spadaly na prsa. Ale je to spíše výjimka, většina indiánů má vlasy rovné.

Každopádně vás jejich vlasy upoutají, jsou lesklé a ve slunečním svitu vypadají, že téměř září.

Za zmínku stojí typický, čerokézský nos. Většinou je velký a orlí, a dává indiánské tváři tvrdý výraz.

Musím říct, že pokud znáte rčení podle nosa poznáš kosa, určitě bylo myšlené přímo na indiány. Proto jsem vám mnohokrát říkala, že indiánské ženy jsou „velmi“ rozmazlené.

Jsou rozmazlené tak, že pokud už si Čerokézka vezme bílého muže z města, nadosmrti vzpomíná na své první indiánské milence, a oči se jí pokaždé něžně zamží vzpomínkami, kdykoliv zavítá za příbuznými do rezervace.

Pamatuji si, jak jsme jednou byli s Tammym v kině.

Indiánské dcery samozřejmě žijí společenským životem jako všechny ostatní dívky. Chodí do kina a do kaváren, a zkouší, jaké by to bylo chodit s bílým klukem.

V kině už se setmělo a začal film. Zvuk byl velmi hlasitý a my se zcela ponořili do děje.

Vím, že se v přítmí kina dějí různé věci. Intimní věci.

Já už si je nepamatuji, ale vzpomínám si na Kameňák a na vtip: „Byla jsem včera v kině, jaký to bylo, pěkný, smála jsem se tak, že jsem Pepovi málem počůrala ruku.“

Nevím, jestli ta mladá indiánka bílému chlapci málem počůrala ruku, ale každopádně spolu seděli v poslední řadě, a když jsem se nepatrně pootočila, všimla jsem si, že se v předklonu zanořila do hloubi sedaček.

Cítila jsem, jak se mě zmocňuje pohoršení, jenže dívka se okamžitě vynořila zpátky a do děje filmu zaječela vysokým hlasem, no to si děláš srandu!

A vyskočila na nohy, popadla kabelku a rychle vyběhla ven z kina. Jojo, zkrátka, nebyl to indián.

Já neříkám, že mezi bílými muži nejsou i dobře vybavení muži. Asi jsou. Ale je jich podstatně méně než indiánů.

Však jsem také pár bílých mužů měla.

Tammymu bych to nikdy nepřiznala, ale bylo jich o trochu víc než jenom pár.

Když jsme si jednou s Tammym v dobrém rozmaru po milování povídali, a já prsty objížděla kontury jeho tetování, velkého orla bělohlavého s roztaženými křídly, nádherně vyvedeného pod jeho prsy, zeptala jsem se, kolik už měl v posteli žen.

Tammymu zaskočilo. Pak rychle zamžikal tmavými řasami, což znamená, že lže a řekl, že jich pár bylo. A pak se otočil ke mně a zeptal se, kolik že partnerů jsem měla já.

Já řasami nezamžikala, nejsem blbá. Zato jsem se mile usmála, a se rty pevně sevřenými do srdíčka jsem řekla, že si skoro nikoho nepamatuju, protože žádný nebyl lepší než on.

Míč jsem vykopla. A teď jsem zcela oprávněně očekávala, že mě Tammy hebce pohladí po tváři a zašeptá, miláčku, žádná nebyla lepší než ty.

Tammy se však jen vznešeně usmál, a pokýval hlavou.

Tehdy jsem to samozřejmě ještě nevěděla, že nikdo už nebude lepší než on, zato Tammy to věděl zcela přesně.

Urazilo mě to.

Snad bych si taky zasloužila nějakou pochvalu. Alespoň za to, co jsem před pár minutami udělala, a Tammy při tom řičel nelidským hlasem, nefalšovanou rozkoší.

Jenže Tammy se tvářil jakoby nic, pravou rukou si upravil nářadíčko v rozkroku, a pak mě tou samou rukou poplácal po zádech.

No pánové, ten je nafoukanej, až hrůza, pomyslela jsem si.

A jelikož jsem byla ještě mladá a chytrá, chci říct vyčůraná, zprudka jsem vydechla a mávla rukou.

„Teda vlastně až na Aidana, toho asi nepřekoná nikdo.“

Samozřejmě jsem se tehdy nezmínila, že Aidan byl pornoherec, vydělávající si neskutečné peníze, což jsem vůbec netušila, protože mi říkal, že chodí na castingy, protože se chce prosadit u filmu.

A pak mi kamarádka přeposlala téměř osmiminutové video, u kterého jsem přesně na stejně tak dlouhou dobu omdlela, protože protagonistou byl Aidan, a teď neomdlete vy, a TYGŘICE.

Nejsem na to pyšná, ale Aidan na mě potom, co jsem mu vyházela věci na chodbu a dvakrát ho přetáhla po zádech smetákem, hlasitě řval, že je to hřích z jeho mládí a že jsem zasraná hysterka.

Tohle všechno jsem Tammymu zamlčela, a jako dítě těšící se na dárky pod stromečkem, dívala jsem se s široce rozevřenýma očima přímo do jeho klidné tváře.

A teď si žárli!

Jenže Tammy se uchechtl, přetočil mě na břicho, povytáhl jazyk z pusy, a ukázal mi, že ani Aidan nebyl nikdy lepší než on.

Jo indiáni, to je můj svět.

-------------------------

Často se mě ptáte, jestli je pravda, že indiáni hulí.

Hulí. To je pravda. Ovšem ne to, co si představujete. Konopí to není.

Když jsem to chtěla odborně zkonzultovat s Tammym, zasmál se a řekl, že je na čase, abych vám napsala o svém prvním a jediném koncertě.

Ježíši. Dala jsem si hlavu do dlaní a hlasitě se smála asi pět minut.

Můj první koncert.

Tammy je samozřejmě blbec, protože se mi směje, ale já mám smysl pro humor, a tak vám to vyprávět budu.

Doufám, že si nemyslíte, že bych byla tak všestranně nadaná, že bych malovala a psala, a ještě k tomu skvěle zpívala. To fakt ne.

Ale prostě jsem jednu dobu, to už jsme bydleli poblíž rezervace, měla tvůrčí krizi. Neříkám, že mě malování nebavilo, akorát jsem chtěla namalovat něco velkého, něco úžasného, prostě wow.

Můj tchán Ben, vždy rozumný a klidný, naklonil hlavu ke straně a pronesl, že bude zřejmě potřeba, abych se konečně otevřela.

Což o to, já bych se otevřela velice ráda, rozvinula se jako růže, bohatá a plná, vonící a krásná.

Jenže zatím jsem byla jen zvoneček s těžce svěšenou hlavou, tupě zírající do hlíny.

Do hlíny mého rovu.

Tammy se zachechtal a řekl, že slovem otevřít, myslí Ben návštěvu šamana, který mi namíchá speciální, kreativní směs. Otevírací směs.

A zatvářil se vědoucně.

Vzpomněla jsem si na noc, kdy jeho pracovna byla plná těžkého namodralého dýmu, a kdy horečnatě a freneticky pracoval do úsvitu, aby nakonec vyběhl nahý ven z domu a svalil se vyčerpaně po zádech do mokré trávy. Potom spal dva dny, a třetí den odjel s čistou hlavou odevzdat návrhy svých nových designů firmě Ford.

Nebudu zmiňovat, že za tuhle práci dostal zvláštní designérskou cenu.

Zatvářila jsem se pochybovačně.

Určitě mi bude akorát tak pěkně blbě.

Vždycky jsem si myslela, že šamani znají odpověď na všechno. Že tam přijdete, vyjevíte mu svoje starosti a strachy, a on vás tiše vyslechne, pokývá hlavou, mohutně potáhne z dýmky a pak několika moudrými, tiše pronesenými větami vyřeší vaše problémy.

Tak takhle to není.

Ano, přijdete k šamanovi, vyjevíte mu svoje starosti a strachy, on vás tiše vyslechne a potáhne z dýmky. Jenže pak nastane absolutní ticho, kdy slyšíte vzdálené a tiché zvuky života rezervace, slyšíte křičet ptáky a hlasitě bít svoje srdce.

Šaman totiž potřebuje přemýšlet.

A tak jdete domů. Šaman totiž někdy přemýšlí i několik dnů, měsíců a let.

Já si spíš myslím, že se potřebuje poradit s předky, ověřit si informace, a nasbírat v lese to, co právě potřebujete.

Celá ta návštěva začala špatně.

Když Ben vcházel do šamanova příbytku byla jsem nedočkavá, přišlápla mu zezadu kalhoty, hlavou mu vrazila do zad, a on pod mojí tíhou vpadl do Teepee v předklonu, kde se svalil šamanovi k nohám.

Šaman se díval přímo před sebe, zhluboka a nevěřícně se nadechl.

Ben se na mě vyčítavě podíval, já jsem omluvně pokrčila rameny a usadila se na místo, které mi šaman ukázal.

Šaman, který musí žít odděleně od všeho světského a městského, aby se neumazal od debilních myšlenek a jeho mysl zůstala navždy křišťálově čistá, neumí anglicky.

Já si spíš myslím, že kecá. Prostě se mnou nechtěl mluvit.

Ben mu čerokézsky vysvětlil moje potíže s inspirací a řekl mu, že jinak jsem dobrá, indiánská žena.

Šaman se na mě podíval, důkladně si mě prohlédl a já se zastyděla za slova dobrá, indiánská žena.

Byla jsem všechno, jenom ne tohle.

Užuž jsem otevírala ústa, abych mu to řekla, ale Ben rychle zavrtěl hlavou.

Zmocnil se mě neodbytný pocit, že šaman to už beztak dobře ví.

Šaman v naprostém tichu těžce vstal z tureckého sedu, u toho si hlasitě a táhle ulevil a odšoural se k zavěšeným plátěným sáčkům, ve kterých se začal přehrabovat.

Podívala jsem se na Bena, tušila jsem, že už se moc dlouho neudržím a rozchechtám se. Prdící býk.

Začal mi pocukávat hrudník, ale Ben na mě hrozivě vyvalil oči a našpulil rty, jako ať jsem zticha.

Do ruky mi přistál malý váček, plný suchých bylinek. Přivoněla jsem k němu a do nosu mě uhodila výrazná fenyklová vůně. Zašklebila jsem se.

Šaman se posadil, a zavřel oči.

Je čas jít domů.

Jak naložit s bylinkami, to už Tammy věděl dobře. Řekl mi, že ačkoliv je teprve odpoledne, zakouřit si v klidu můžu, protože nástup to bude mít až v noci.

Připravila jsem si dvě velká plátna, barvy, štětce a kyblík, který jsme používali na zvracení.

Může to začít.

Jenže celé odpoledne se nedělo vůbec nic. Vykouřila jsem všechnu směs, hluboce ji nadechovala do plic a namodralý dým mi samovolně vycházel nosem ven.

V břiše mi zaškrundalo.

Namíchal mi akorát tak nějaký samoser, usoudila jsem s brilantně nabuzeným mozkem, jinak to určitě nebude dělat nic.

Kolem šesté se v našem obývacím pokoji sešla větší společnost. Rozhodně ne plánovaná, ale mezi indiány už to takhle chodí.

Měla jsem v lednici velký hrnec bramborové kaše, dva tvarohy, a tak jsem si řekla, že nejlepší bude, když z toho udělám chutné, bramborové placky. Zavázala jsem si přes tepláky kuchyňskou zástěru a rukama propracovala těsto.

Rozválela jsem placku tak akorát, skleničkou vykrájela úhledná kolečka, a začala je smažit na oleji.

A pak jsem uslyšela tu hudbu.

Hrála hlasitě a já ji okamžitě poznala.

Rozhlédla jsem se udiveně kolem sebe a moje kuchyň byla pryč. Změnila se v obrovské, moderní, nasvícené pódium. Kolem mě stáli hudebníci, v rukou pevně svírali různé nástroje a hráli předehru. Obrovský sál byl plný diváků, stáli s rukama nad hlavami a hlasitě skandovali.

Dívala jsem se na svoje nahé, holé ruce a všimla si, že mám na sobě oblečený těsný, černý korzet.

Byl tak hluboce vykrojený nad prsy, že se ty chudinky v tom malinkatém prostoru úpěnlivě dožadovaly, alespoň na moment vykouknout ven.

Korzet končil vysoko nad stehny kalhotkovým střihem, a moje nohy lstivě obepínaly černé, síťované punčochy.

Natáhla jsem nohu a nevěřícně zírala na vysoké černé, šněrovací boty na podpatku, moje babička by řekla kurevské, končící v půli lýtek.

Koukla jsem se do vysokého zrcadla, postaveného vedle mě, a uviděla svoji tvář.

Byla jsem tak krásná, tak krááááásná, až mě z toho rozbolelo břicho.

Na hlavě jsem měla vysoký černý klobouk, co nosili v minulém století pánové ke fraku.

Byla jsem sexy.

A byla jsem Madonna.

V tu chvíli se za mnou vysokým plamenem rozhořely tři obrovské dřevěné kříže.

No, a to už mi moji chlapci na pódiu, dali pokyn ke zpěvu a já začala.

Dokážu si v živých barvách představit, jak to vypadalo zvenčí, ale já za to fakt nemůžu.

Představte si mě v teplákách, s kuchyňskou zástěrou uvázanou kolem krku a pasu, jak se najednou sexy krokem vynořím z kuchyně. V jedné ruce svírám vidličku ledabyle namířenou k ústům, a druhou rukou si přidržuji na hlavě plastovou misku.

A pak hlubokým hlasem začnu smyslně a pomalinku zpívat:

„Life is a mystery,

Everyone must stand alone,

I hear you call my name,

And it feels like home.“

Sklopím oči cudně k zemi a pak se do toho opřu:

„When you call my name,

It´s like a little prayer,

I´m down on my knees,

I wanna take you there,

In the midnight hour,

I can feel your power,

Just like a prayer,

You know I´ll take you there..“

A pak jsem padla na kolena, abych kolem nohou objala padlého černého anděla, sklánějícího se blahosklonně nade mnou, a tvář mi skrápěly slzy, padající mu z tmavých, nadpozemských očí.

Ano, zpívala jsem moji nejoblíbenější píseň z mládí od Madonny, Like A Prayer. 

Je to jedna z mála, kterou umím celou. Pokud ji neznáte, pusťte si ji na youtubku.

Zpívala jsem tak úžasně, až jsem se vyřčenými slovy dojala, a prsty pevně obemkla černý kříž posázený křišťály, houpající se na mém sexy krku.

Píseň jsem dozpívala celou, ozval se mohutný aplaus, u kterého jsem prvně v životě pocítila, co je to sláva.

Ti lidé mě prostě zbožňují.

A pak mě chytily pevné mužské paže a já si myslela, že mě chtějí zvednou do výšky, na ramena, a nést mě před rozvášněné, skandující publikum.

Ruce mi však silně zatlačily zezadu na krk, a sklonily mi hlavu do předklonu, do útrob kyblíku na zvracení.

Probudila jsem se za dva dny. Otevřená.

Šaman mi zcela jistě namíchal výbornou, kreativní směs. Pozvracela jsem obě plátna, štětce i barvy.

A protože plátna byla dost drahá, usoudila jsem, že se na Prdícího býka už spoléhat nemůžu.

Musím si poradit sama.

Indiáni se mi smáli celý měsíc. Prý takový koncert ještě nezažili.

Jenže já pořád vidím ten sexy černý klobouk a krásnou tvář v zrcadle. Nemůžu na to zapomenout.

Obraz jsem namalovala. Stojí na něm černý anděl v bílém rouchu, plačící a sklánějící se dolů ke mně, k Madonně.

Já mám na sobě černý korzet, síťované punčochy a sexy klobouk, cudně klopím oči k zemi a prsty pevně svírám černý kříž posetý zářícími křišťály, visící na mém krku.

Když obraz spatřil můj agent Chris, znechuceně odvrátil hlavu a řekl, že takový kýč už dlouho neviděl. Prý to vypadá jako booklet k cédéčku punkové kapely.

Ale mně se líbí. Visí v mém ateliéru a připomíná mi můj první koncert, kdy jsem byla krásná a slavná.

Howgh.