Orlí pírko s ornamentem- aneb Počkej, až to uvidíš shora!

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí, kterým po staletí patří půda pod vrcholky Great Smoky Mountains. Pod Kouřovými horami. Indiáni si vypráví spoustu legend. Jsou krásné a mají hluboký přesah. Strom svobody by měl znát každý.

Obrovské území a zalesněná plocha Great Smoky Mountains ve vás vyvolají pocit, že jakmile vejdete do lesa, už se z něho taky nikdy nemusíte vrátit. Můžete v něm bloudit a chodit celé věky, nepotkáte ani živáčka, a na mobilu nebudete mít ani jednu jedinou čárku signálu.

Indiáni říkají, že les je samostatný, živý organismus. Nepotřebuje lidi, ani žádné vymoženosti, poradí si sám. Shovívavě shlíží na ty pachtící se človíčky, kteří odhánějí komáry a mouchy a vykřikují, no podívej se, taková krása, tady prostě vidíš, co je to božské dílo!

A Bůh dvěma prsty lehounce odhrne krajkoví bílých mraků na sytě modré obloze, koukne dolů, pokývá hlavou a zašeptá, a počkejte, až to uvidíte shora!

A protože lidé, ať chtějí nebo ne, naslouchají božskému hlasu, ne nepodobnému šepotu mírného vánku, začnou se sápat nahoru, do hor.

Tam se rozhlédnou po krajině, a zmocní se jich opojný pocit svobody, tak omamný a plný, že by nejraději roztáhli ruce, zaplachtili a vznesli se nad tu nádheru.

Říká se, že lidé tak rádi stoupají na kopce a hory, protože jsou tak blíže k Bohu. Vidí a vnímají věci stejně, jako on.

Já bych řekla, že teprve tam nahoře vnímáme svoji malost a fakt, že jsme pouze miniaturní součástkou velkého, a úžasného projektu.

Čerokézští indiáni mají spoustu legend. Pomáhají jim vysvětlit to, co nemůžou pochopit, a dodávají jim pocit jistoty.

Jistoty, že lidé se rodí a umírají stále dokola, už po staletí, a příroda a les zůstávají stále pevně na svém místě.

Indiáni také pochopili, že život na Zemi se odvíjí v cyklech, a mají na to vliv planety a světýlka na hvězdné obloze.

Když jsem poblíž rezervace poprvé uviděla noční oblohu, nerušenou světlem a odlesky města, lehla jsem si v absolutní tmě do vlhké trávy na záda, a rozbrečela se. Připadala jsem si tak malá, tak bezvýznamná, a nebyla jsem schopna pojmout ty milióny a milióny poblikávajících světýlek nade mnou.

A pak jsem se rozhlédla kolem sebe a uviděla ta samá malinkatá, zářící a poblikávající světélka létat kolem mě a mezi stromy.

Indiáni říkají, že světlušky nám přinášejí světlo z noční oblohy, z hvězd, abychom se na Zemi necítili sami. A jelikož jsou pak tolik vyčerpané dalekou cestou ke hvězdám a zpátky, velmi brzy umírají.

Také se mi libí legenda o kouzelném jezeru. Je vidět z vrcholku jedné hory, je stále na stejném místě, hladinu čeří jemné vlnky, a v paprscích slunečního svitu září jako drahokam. Přesto se k němu lidé nikdy nemůžou dostat. Ať si prošlapou třeba troje boty, nikdy ho nenajdou.

Indiáni si vypráví, že nad jezerem krouží obrovští ptáci s placatými zobáky a křičí hlasem, jaký žádné jim známé zvíře nevydává. V noci, jezero světélkuje nadpozemským třpytem, vznáší se nad ním cáry mlhoviny ve tvaru obřích dívek, kterým se kolem hlav vznášejí dlouhé, stříbrné vlasy, zpívají a vzpínají útlé ruce nahoru k nebi.

Mnoho indiánů jezero hledalo, i ti nejlepší stopaři, nikdy ho však nenašli. Ale je také pravda, že mnoho z nich se už nevrátilo. Čerokézové si myslí, že ho určitě našli, jen se nedokázali nebo nemohli vrátit zpátky.

Můj tchán Ben, Čerokéz tělem i duší, vnímající přírodu a život ještě stále po indiánsku, mi jednou vyprávěl krásný příběh, který slyšel od svého dědy.

Čerokézové jsou ohromně pyšní na svoji svobodu.

Zakládají si na ní velice, a i dnes se jí snaží držet posledními zbytky svých indiánských sil, ačkoliv civilizace dělá všechno, co může, aby ji ztratili. Omamně jim šeptá o penězích, o blahobytu, o technických vymoženostech, a zcela vědomě se zapomene zmínit, že jim za to také něco vezme.

Vezme jim to nejdůležitější na světě a to svobodu.

Ben mi vyprávěl, že v hlubokém lese, tam, kde nejsou vyšlapané žádné cestičky, a vzduch voní tak omamně eukalyptem, až se vám z toho zatočí hlava, roste Strom svobody.

Je to zvláštní strom, a poznají ho jen indiáni. Není to tak, že byste si řekli, najdu Strom svobody, vypadá tak a tak, je vysoký a široký a stojí mezi dvěma duby.

Tak to není. On se totiž ukáže jen indiánům, a jen když on sám chce.

A jen tehdy, když ho indiáni potřebují.

Benův praděd byl čerokézský náčelník. A jak už to tak bývá, indiánům mnohokrát nabízeli bílí muži velký majetek a zlato za jejich území. Nabídli jim blahobyt, a život v domech, v luxusu, a bez práce.

Samozřejmě jim tohle všechno nenabídli jen tak. Domnívali se, že se na čerokézském území nachází obrovské bohatství.

Je pravda, že si za to indiáni mohli tak trošku sami. Ve městě vyprávěli, že žijí na nejkrásnějším místě na světě, zdravém, plodném a plném bohatství.

Jenže indiáni nepovažují za bohatství zlato a drahé kamení, pro ně je bohatstvím volnost a les plný potravy a zvěře.

A momentálně byla na stole nabídka tak ohromná a štědrá, až se z toho všem indiánům zamotala hlava. Tedy ne všem. Náčelník byl moudrý a měl právo veta.

Jednoho dne byl náčelník na lovu. Stopoval velkého jelena, a zašel až do hlubokého lesa, kde to vůbec neznal. Cítil, že jelen není daleko. Přesto se nedokázal zcela oddat lovu, hlavu měl plnou starostí a myšlenek, o prodeji indiánského území.

Opřel se zády o hrubou kůru velkého stromu a na chvilku zavřel oči. Vzduch kolem něj voněl opojně a svěže, a tak se zhluboka nadechl.

V tu chvíli les ztichl, a nastalo hrobové ticho. Náčelník ucítil, jak se ho dotýkají malinké a drobné dětské prstíky. Přejížděly mu jemňounce po zádech, hlavě, ramenou a bocích. Otevřel oči.

Kolem jeho těla se těsně ovíjely svěšené konečky větví stromu. Byly pevné a pružné a bezostyšně ho ohmatávaly.

Vyděšeně vykřikl, ale jedna z větviček se mu ovinula kolem úst a strom listy zaševelil tiché šššššš..

A pak si ho větve začaly podávat. Nesly ho stále výš a výš, zem pod ním se začala vzdalovat. Větvičky a větve si ho jemně a něžně předávaly, jako tu nejvyšší svátost a zdvíhaly ho k nebi.

Když už se blížil do koruny obrovského stromu, všiml si několika postav, nadnášených větvemi přímo nad ním. Byly téměř průhledné, ale jak se k nim přibližoval, začal je bezpečně poznávat.

Větve ukrývaly jeho předky. Poznal svého otce, už dávno mrtvého náčelníka, se slavnostní vysokou čelenkou z orlích per na hlavě. Uviděl svého děda, stejně slavnostně a důstojně nastrojeného, pomalovaného mírovými barvami. Uviděl mnoho mužů, dávných to náčelníků jeho kmene. Stáli hrdě mezi větvemi, sluneční paprsky procházely skrz jejich postavy, ale přesto dokonale vnímal pevné držení těl, každou jejich vrásku, každý vlas.

Náčelníci se na něj dívali tvrdým pohledem. A pak mu podali ruce a on vnořil ty své do jejich prastarých dlaní.

Větve je všechny vynesly nahoru nad strom.

Hluboce se nadechl čistého a svěžího vzduchu.

Najednou zaslechl ostrý a hlasitý výkřik orla bělohlavého, symbolu jejich lidu.

Jako na povel je větve pustily, a muži stojící v kruhu a držící se za ruce, začali pomalu rotovat dokola. Rotace je vynášela stále výš a výš nad les, nad koruny stromů.

Stromy vypadaly jako chomáčky malých keříků, zvířata jako mravenci a řeky jako slabounké čůrky potu.

Společenství mužů se ve výšce zastavilo. Každý z nich se otočil do strany a volnou rukou pomalinku ukázal po krajině. Aby se díval.

A náčelník se díval.

Viděl nádherné, obrovské a bohaté lesy, viděl hory, kopce a louky. Viděl řeky a potoky, viděl modrou oblohu a cítil na tváři jemné pohlazení větru.

A pak se k nim slétli orli bělohlaví. Byly jich desítky, mávali mohutnými křídly, křičeli a kroužili kolem nich stále dokola.

Náčelník pocítil nádherný a úžasný pocit, na který už téměř zapomněl.

Byla to svoboda a volnost jeho duše, hrdost nad krásou přírody a územím, které jim po staletí patří.

Uvědomil si bohatství, které indiáni vlastní, jejich pospolitost a sounáležitost, kterou si nikdy nenechají vzít. Viděl nádherné stromy, tak barevné a zdravé, cítil, jak z každého jejich lístečku vydechuje svoboda. Viděl koloběh přírody, jak se vše živé rodí a umírá stále dokola, v dokonalém souznění se záměrem Matky přírody.

Po tváři mu začaly stékat slzy. Orli stále kroužili kolem nich, bytostně cítil, že k nim patří a je jejich neoddělitelnou součástí.

Podíval se po svých předcích. Všichni se na něho upřeně dívali, uzounké potůčky slz jim brázdily prastaré, vrásčité tváře, a pak pokývali hlavami.

V hlavě uslyšel tichý, ale jasný zvuk, složený z desítek různých mužských hlasů: „Nikdy nezapomeň!“

Zatmělo se mu před očima.

Probudil se na zemi pod stromem, rychle vyskočil na nohy a zadíval se do větví, klidně se pohupujících v jemném vánku. Snažil se očima prohlédnout temná klubka propletených větviček a zahlédnout alespoň mlhavý obrys těl svých mrtvých předků.

Neviděl však nic.

Najednou uslyšel mohutný orlí výkřik. Nesl se z výšky a zvuk se pomalu rozplýval mezi hustými větvemi.

Mezi listy se něco zablýskalo.

Dolů se lehounce snášelo orlí pírko, tmavé s bílou špičkou.

Klouzalo hebce po drsných větvích, rozvážně a škádlivě, občas si váhavě na chvilku oddechlo, aby nakonec bezhlučně a přesně, dopadlo mezi kořeny stromu k nohám stojícího muže.

Ten ho vzal mezi prsty, a na jeho spodní části spatřil vyrytý ornament. Okamžitě ho poznal.

Byl to ornament jeho mrtvého otce, jedinečný a zřejmý.

Čerokézové svoji půdu nikdy neprodali a neprodají.

Svoboda a volnost duše pro ně znamená nejvíc. Je navždy spojená s jejich krásným a bohatým územím, umístěným ve starostlivém a trvalém objetí Kouřových hor.

Mým dětem přešla tato vlastnost po jejich otci do krve, cítí se pevně spojeni a svázáni s lesem a půdou Čerokézů.

Nedokážou to pojmenovat, ale kdykoliv odjedou, cítí táhlý a těžký smutek v duši, drásavý a silný, který je vždy opustí, když se vrátí zpátky domů.

Zadívají se mezi stromy, nadechnou se, pohladí je očima a něco hlubokého v jejich duši se rozezní.

Jsou doma.

Howgh.