Miloš les miloval. V období, kdy na Vysočině trpělivě čekal na prezidentský úřad, les se stal součástí jeho duševní očisty a terapie. Les mu ukázal, jak rozmanitý a duhový může být.
Magická a léčivá moc lesa, je známá člověku už od pradávna. Vyvíjel se v něm od počátku věků a jeho prostředí je mu zcela přirozené a vlastní.
Dnešní les už nevnímáme jen jako pouhé místo k získání potravy, ale jako duchovní součást sebe samého.
Vědecký výzkum potvrdil, že většina stromů, rostlin a hub vylučuje do ovzduší zvláštní organické sloučeniny, terpeny, které slouží k vzájemné komunikaci, předávání informací a ochraně. Toto poznání nás ujišťuje, že les je nejen živý, ale také, že skrývá mnoho dosud nepoznaného a tajemného.
Miloš les miloval.
Stal se součástí jeho duševní očisty a terapie.
Těžké zklamání z řady nejbližších spolustraníků a lidí z blízkého okolí, ho silně zasáhlo na nejcitlivějším místě. Geniální mozek, který byl zvyklý každý den chrlit desítky nápadů, politických přesmyček a bonmotů, který se opájel nikdy nekončícím obdivem okolí, se náhle cítil nevyužitý a nedoceněný. Nikdo o jeho rady, rozhled, prognózy a hry už nestál.
Návštěvy znělých jmen ubývaly a chalupa na Vysočině začala do ovzduší vylučovat terpen hořké osamělosti.
Prý se svět změnil a hry se hrají jinak.
Změnila se pravidla.
Jenže Miloš věděl své.
Cítil, že otěže moci mu byly drsně vyraženy z rukou. Párkrát po nich s poslední hrstkou politických přátel hmátnul, ale byly už tak vzdálené, že nahmatal jen prázdnotu a nezájem. Pochopil, že nastal čas čekání. Jeho šance přijde.
Rozhodl se pro dokonalou očistu svého mozku, duše a těla. Je to jediná možnost, jak pochopit nová pravidla politických her a přizpůsobit se novému světu.
Stromy v lese ho vždy vítaly. Nedočkavě naslouchaly přívalu jeho mohutných myšlenek a obdivně pokyvovaly korunami stromů, dávaje mu zapravdu. Absorbovaly svými neviditelnými nádechy jeho člověčí bolest a hladily jeho zanícené hnisavé rány na rozervané duši.
Jeho kroky lesem vždy vedly k osamělé olši. Stála stranou mohutných pevných stromů, a přesto i v jejich stínu působila majestátně. Byla stoická a klidná. Jen její freneticky třepotající se lístečky dávaly na odiv mocnou energii, která jí kolovala mízou.
Miloš cítil, že olše je jako on. Pevná a majestátní. Plná tvořivé a zvláštní energie, která může změnit chod světa. A přesto o ni nikdo nestojí. Je osamělá a stojící stranou od hlavního proudu cesty. Nemůže se vyhřívat na výsluní obdivu, je zastíněna velikány s drsnou kůrou a pokřivenými větvemi.
Miloše obestřel pocit zmaru. Aby si zlepšil náladu, v duchu radostně rozehrál několik barvitých politických šarád a stokrát do prachu zapomnění a opovržení zašlapal své nepřátele na život a na smrt.
Jak se tak opájel šeptáním směšných parodií na svého jediného schopného protihráče, všiml si, že koruna olše zvláštně ožila. Je náhle plná života, zvuků a její větve se pohybují v podivném vzrušení.
Miloš přistoupil ke kmeni stromu a ohnul hlavu směrem nahoru.
Uviděl báječný svět. Barevný a plný energie. Lesní zvířátka a ptáci vzrušeně kmitali po větvích olše, stavěli hnízda, snášeli potravu, pohodlně se uvelebovali v dírách v kmeni stromu, švitořili a žili ve zvláštní symbióze, tolik obdivované lidskou netečností moderního solitérního světa.
Miloš se obdivně chytl kůry stromu a na tváři se mu objevil blažený výraz, z náhlého pochopení podstaty světa. Ze světa barevného a spolupracujícího. Ze světa duhového, kdy každý tvor je jiný, a přesto právě proto tak jedinečný. Po ruce mu přeběhla dlouhá chlupatá barevná stonožka. Její dotyk mu byl odporný, ale přesto se nemohl vynadívat na její krásu, na jedinečné kmitání stovek ochlupených nožek, které se pohybovaly tak jemně a lehounce, jako když vás na nose zašimrají paprsky ranního slunce.
Náhle ho prudce rozbolela hlava.
Pevně sevřel kůru stromu a trochu se zapotácel.
Podíval se na svoje ruce a s úžasem sledoval, jak jeho prsty prorůstají kůrou a mizí v kmeni stromu. Země začala jemně vibrovat a vtahovat jeho nohy do hlíny, kde se zcela přirozeně napojily na kořenový systém olše.
Přitiskl hlavu na teplou kůru a cítil, že se stal součástí stromu. Cítil mízu ve svých žilách, nožky malých tvorů na své kůži, cítil teplé doteky slunce, polibky větru a chladnou vlhkost půdy. Cítil, jak všichni dokonale spolupracují a chápou, že jsou součástí celku. Nic je nedokáže rozdělit. Jsou přirozenou součástí božího úmyslu. Cítil informace, vysílané pro dobro celku ostatními stromy a rostlinami. Cítil jejich strach, obavy, radost i blaženost.
Miloš se cítil naplněný. Všechny politické šarvátky a nenávist mu najednou přišly zbytečné a vysilující.
Strom mu ukázal, jak moc je důležité spojení mezi vším a všemi.
V hloubi své duše cítil, že se změnil.
Strom začal pomalu pouštět jeho ruce ze svých útrob. Vynořovaly se pokryté mízou a hřejivě lepkavé.
Pod silou zážitku strom objal kolem kmenu a pevně ho stiskl.
Nohy měl stále pevně vrostlé do země a nemohl se pohnout.
V hlavě uslyšel tichý hlas. Byl lehounký jako ten nejjemnější vánek, ale přesto dobře slyšitelný.
„Dali jsme ti pocítit sílu celku. Sám nejsi nic. Dobře si to pamatuj a lidi sbližuj. Chápej odstíny jejich jedinečnosti a propojuj je v zájmu lidského bytí. Co je rozdělené, trpí. Cítíme z tebe osamělost a bolest. Jsi sám. Ukaž lidem, jak se spojit, ukaž jim své ruce pokryté mízou a myšlenky, spojené silou celku. Nikdy nezapomeň, jaké je to být osamělý.“
Miloš dojatě přikývl.
„Pomůžeme ti na tvé cestě, pokud to myslíš opravdu vážně. Ale musíme tě varovat. Pokud zapomeneš, jak je důležité vnímat jedinečnost jako součást všeho, pokud budeš lidi rozdělovat a odsuzovat, připomeneme ti dnešní zážitek. Budeš trpět až do své smrti. Nohy ti vrostou do země, znehybní a stanou se součástí kořenů, pevně a stabilně kotvících majestátnost celku. Neucítíš nic, nohy tě neunesou, budou slabounké a křehké. Dají ti najevo, jak moc jsi uhnul ze své životní cesty.“
Miloš pokýval hlavou.
„Přijímám a chápu svůj úkol, pomozte mi prosím.“
Nohy se uvolnily, zlehka vyklouzly z hlíny a byly jako předtím, pevné, stabilní a plné života.
Vykročily s elánem do nového života.
Miloš mnohokrát slíbil, že nás spojí. Že bude prezidentem nás všech.
Nohy ho nesly pevně, důstojně a nikdy nepoklesly.
Pak začal na své sliby zapomínat. Začal se vzdalovat od zájmů celku a z jeho těla se začal nenápadně odpařovat terpen samolibé sobeckosti, který všechny živé bytosti ihned ucítily.
Zapomněl na duhovou stonožku, na její drobné nožky na své ruce, která mu byla tolik odporná. Přesto mu připadala úžasně krásná a jedinečná.
Zapomněl, že i duhové věci jsou součástí celku.
Les tedy splnil slib. Nohy ho přestaly nést, vrostly do hlíny stvořené nenávistí a stařeckou rozmařilostí.
Přirostly k pevným kořenům celku, aby pochopil své chyby.
Přestaly ho poslouchat, přestaly cítit všechny vzruchy a radosti světa.
Miloš se musel usadit na invalidní vozík. Diagnóza zní: Neuropatie.
Přitom by stačilo si jen vzpomenout.
Na to zvláštní teplé odpoledne a olši, která byla tehdy tolik stejná jako on.
