Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Mateřské znaménko ve velikosti mexického dolaru

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně, pod vrcholky Great Smoky Mountains, na území, které indiánům po staletí patří. Tajemství, příběhy a mýty jsou jejich součástí a vždy budou.

Lesy a hory Great Smoky Mountains jsou nádherné, voňavé a hrají všemi barvami. Odstíny zelené, které byste na malířské paletě nikdy nenamíchali, vám připomenou, že přírodu stvořila boží ruka a na plátně je nikdy tak dokonale zachytit nedokážete.

Indiáni, pro které je les alfou a omegou jejich života, mají spoustu tajemství, legend a zvláštních příběhů, které si za teplých, letních nocí u ohně vyprávějí. Je zajímavé, že tam, u praskajícího dřeva a pod zářící hvězdnou oblohou, dávají dokonalý smysl. A jakmile si je řeknete jen tak ve městě na ulici, za bílého dne, znějí hloupě a připadáte si jako blázen, který vypráví hlouposti.

Lidé často váhají, co je účelem jejich bytí, kam patří a kde budou šťastní.

Indiáni říkají, že stačí pozorovat a vnímat svoje okolí, které vám různými náznaky ukáže, co je vaše cesta. Náznaky jsou však někdy tak mírné a tiché, že je v naší uspěchané době ani nestačíme zachytit a pojmout.

Já náznaky svého osudu nevnímala vůbec. Často jsem si říkala, proč jsem zrovna já potkala Tammyho. A proč naše setkání nemohlo být jen letmou epizodou, jednou z mnoha.

Nemohlo, já mám totiž na pravém boku mateřské znaménko ve tvaru a velikosti mexického dolaru.

Tomu se samozřejmě můžeme leda tak zasmát, jako správní znalci Kolalokovy limonády a parodie na westerny. Pravdou však je, že jsem to znaménko na boku měla už od narození, nikdo jiný v rodině ho neměl a bylo tvořeno shlukem pih, zvláštně sestavených do dokonale kulatého tvaru. Nikdy jsem si ho moc nevšímala, prostě tam bylo.

A pak v New Yorku, na zemi Tammyho předsíně, kde jsme se rychlostí blesku svlékli, porazili dřevěný stoleček, vratce balancující na jedné nožce, do vlasů se mi zamotal kouřově šedý lapač snů, zavěšený na lustru a my nic z toho nevnímali, protože jsme se líbali jako blázni, stala se zvláštní věc.

Tammy, klečící na koberci, nahý a dokonalý, roztáhl do široka své dlouhé ruce. Orel bělohlavý, vytetovaný pod jeho prsy, na mě upřel ostrý pohled a bílá pírka na konci jeho křídel se jemně zavlnila.

A mě prudce píchlo na pravém boku.

Ne, že bych to nějak zvlášť vnímala, protože jsem v tu chvíli měla jiné starosti, a právě jsem vypínala svoji hruď, sice nepotetovanou, zato obdařenou hodně plnými prsy.  Nevím, kde v tu chvíli píchlo Tammyho, ale zíral na mě jako na bohyni, a pak ještě šokem mírně pootevřel ústa.

Ráda bych vám řekla, že to bylo kvůli mým prsům, ale není to pravda. Tammy už pár pěkných prsou samozřejmě viděl, ale co ještě neviděl nikdy, bylo mateřské znaménko na mém boku.

Což jsem v té době naštěstí nevěděla, a tak jsem si úžasně a rozmarně lebedila v pocitu, to čumíš, co? Věř mi, hochu, že na česká prsa nezapomeneš nikdy.

A pak jsem svoje prsa přiblížila k Tammyho hlavě, jemně jsem zatlačila na jeho ramena a položila ho na koberec, kde jsem mu divoce a navždy, vtloukla do hlavy, že my, české holky, máme taky úžasné boky a nebojíme se je použít.

Tyhle prchlivé blbosti vám vyprávím proto, abyste viděli, jak jednotliví aktéři stejné události, odlišně vnímají její průběh.

Tammy, samozřejmě moje prsa zaregistroval, není blbý, ale pak jeho pohled spočinul na skvrně, rozprostírající se na mém boku. A vzpomněl si na jeden příběh, který se stal, když byl ještě malý kluk.

Indiánští chlapci se v té době věnovali jedné, ne příliš bohulibé činnosti, a to tajnému pozorování žen a dívek, které se chodily koupat do jezírka v lese. Tato činnost chlapcům radostně naplňovala mnoho letních večerů a vzápětí i nocí, kdy prožívali nádherně vlhké sny.

Bohužel, omámeni ženskými těly a pocitem, že už to takhle zůstane navždy, začali být málo ostražití a dívky je načapaly. Skončilo to honičkou po lese a důkladným výpraskem.

Tammyho, chytila za cíp blůzy za krkem Ayra, žena rychlá a s rukou tak pádnou, že si to chlapec zapamatoval na zbytek svého života. Byla to matka současného šamana, měla hezky plnou postavu a vlasy dlouhé až do pasu.

Když chlapce na zemi řezala hlava nehlava, ten se v zoufalství zachytil její haleny, dlouhé až ke stehnům, a po celé délce ji roztrhnul.  Odhalil tak nejen tmavě růžovou bradavku, ale i hladké tělo, které mělo na pravém boku kulatou skvrnu, rozprsklou a tvořenou záplavou pih.

Žena zalapala po dechu. Pak chlapci vlepila facku přes celý obličej a naprosto nepochopitelně řekla: „Až tohle příště uvidíš, bude to tvoje žena.“

A odkráčela do lesa, držíc si oděv jakžtakž pohromadě, aby nebudila pohoršení lesní zvěře.

Tammyho tvář pálila tak silně, až si ji musel několikrát promnout. Ale stálo to za to!

Tu tmavou skvrnu měl stále před očima, ale macatou, tmavou bradavku ještě víc.

Jasně, že až příště uvidí bradavku, bude to jistě jeho žena. Kdo jiný taky!

Nyní, v New Yorku, na prošlapaném koberci své předsíně, spatřil oboje, a události se mu propojily. Nechápal, jak na ten večerní výprask poblíž indiánské rezervace mohl zapomenout.

Bradavek už viděl spoustu. Měly různé tvary i zbarvení, ale nikdy je neviděl ve společnosti znaménka kulatého tvaru na pravém, ženském boku.

Jak si tak usilovně přemýšlející ležel pode mnou a já se slastně vrtěla do všech směrů, náhle mu naskočilo v hlavě to, co tenkrát slyšel. Bude to tvoje žena!

A vyděsil se tak příšerně, až vykřikl a já se usmála, labužnicky jsem zavrtěla zadkem a řekla si: „Jóó, jsem prostě dobrá!“

A tady vidíte, že je vážně dost s podivem, že to ženy a muži spolu vůbec dají dohromady a pokusí se o soužití, neboť jejich vnímání a myšlení, je naprosto odlišné a úplně mimo mísu.

My s Tammym jsme se přesto všechno vzali, a jednoho večera, to už jsme měli naši dceru Anežku, malou a batolící se na vratkých nožkách, navštívili jsme teepee šamana, aby holčičce indiánsky požehnal do jejího nového života a zbavil ji tak zlých duchů, samozřejmě zděděných po své české matce.

Děvčátko však řvalo jako protržené a nehodlalo se svých zlých duchů jen tak lehko zbavit.

Tradice praví, že se dítěti sundá vrchní část oděvu, aby se odhalila kůže, která se pomaže a poklepe bylinkami, namočenými v různých léčivých lektvarech.

Anežka, pevně rozhodnutá si své divoké džiny ponechat navždy, vytrhla šamanovi bylinky z rukou a vztekle s nimi praštila o podlahu. Šaman, očividně dost nakrknutý, sehnul se k zemi, kde vzápětí zkameněl.

Holčička v tu samou chvíli jako na povel zmlkla a v teepee se rozhostilo naprosté, po řevu nepřirozené, ticho.

Šaman si klekl na koleno a prsty jemně přejel po jejím pravém boku, kde se nacházelo kulaté, mateřské znaménko, sestrojené z rozprsknutých, miniaturních pih.

Vstal a přistoupil ke mně. Já okamžitě o krok ucouvla, protože jsem nečekala nic dobrého, když jsem matka evidentně rodilého satana.

Ale vysoký muž mi vyhrnul oděv na pravé straně těla, a dokonce se ohnul, aby lépe viděl. Naskytl se mu pohled na moje znaménko, nikoliv krásy, a překvapeně vydechl.

Pak si vysoukal svoji bohatě vyšívanou blůzu a ukázal mi svůj pravý bok. Byla na něm naprosto stejná skvrna, kterou jsem měla já i moje vyšinutá dcera.

Ta se však, momentálně proměněná v normální dítě, přišourala k šamanovi a pečlivým zrakem obhlédla, co že nám to ukazuje. Přejela mu po znaménku baculatými, dětskými prstíky a česky řekla: „Aky má.“

A tehdy jsem prvně slyšela příběh, dávný a zaprášený, o dívce jménem Anaki, prapraprababičce šamana, která vyběhla z indiánského stanu právě ve chvíli, kdy za ukrutného řevu do vesnice vtrhli vojáci, stříleli po všem, co se hýbalo a pro jistotu ještě všechno dokonale a do mrtě zapálili.

Na vyprahlé zemi se hromadila mrtvá indiánská těla, žen, dětí a starců, zatímco muži bojovali do posledního dechu.

Voják, mladý a blond, s blankytně modrýma očima, zamířil na Anaki a vypálil ránu z pušky. Dívka se svalila do trávy a vytřeštila oči do zářícího, teplého slunce. Chytila se pevně za bok, aby pak nevěřícně zírala na prsty, obarvené sytě rudou krví.

Anaki však nezemřela a polomrtvá se probrala do ztichlé, tmavé noci, plné beznaděje a zoufalství.

Její otec, šílený strachem, ji jako jedinou přeživší z rodiny, v náručí odnesl do lesa, kde jí vyjmul kulku, ránu ošetřil a svolal všechny mocné duchy lesa. Část své šamanské síly, která povstala z čisté přírody a ku prospěchu všemu živému, vložil do střelné rány na boku své téměř mrtvé dcery. Jedinému živému následovníku svého šamanského rodu.

Rána se dívce stáhla a zacelila, ustálila se do dokonale kulatého tvaru naplněného kapičkami rozprsknuté krve.

„Nechť je tahle rána, připomínkou pro všechny generace našeho rodu, aby nikdy nezapomněly, čím jejich předkové prošli, co museli ztratit a obětovat pro svoje právo na důstojný život. Tahle rána bude navždy znamením, kam patříme, co ovládáme a že nikdo z nás, nebude nikdy tím posledním.“

Skvrna na boku, trvalé znaménko připomínající schopnosti a historii šamanského rodu, se objevovala nahodile, a ne u všech potomků. Jen u těch, kteří měli dar.

„Takže já mám dar? Že jsem si toho nikdy nevšimla.“, pronesla jsem tiše a podívala se udiveně na šamana.

„Ano, ty totiž vidíš.“, řekl a dýchl mi na čelo.

A já si uvědomila, že mi vlastně nechce říct, že vidím, ale že vnímám. Vnímám jinak a více, než je obvyklé, a to odjakživa. Vnímám lidi, jak se cítí, vnímám zvířata a stromy i hvězdnou oblohu. A přenáším to na malířské plátno.

Podívala jsem se na svoji malou dceru, která se na mě dívala nezvykle dospělýma očima.

Dnes, když je jedním ze správců národního parku, jediným zaměstnáním, které naplňuje její indiánské hodnoty a kde může použít svoje schopnosti, myslím si, že svůj dar využívá dobře.

Chrání totiž to jediné, co k indiánům navždycky patří. Les a přírodu.

A když se v horách nebo v lese ztratí člověk, Anežka se buď usedavě a hlasitě rozpláče, a pak všichni ví, že turista je bohužel mrtvý a hledají už jen jeho tělo. Anebo si Anežka pevně zaváže boty, zaposlouchá se do zvuků lesa a řekne: „Pojďte!“. A přesně ví, kde hledat. Ona totiž vidí.

Já si myslím, že moje skvrna přesně věděla, kam jít. Nezalekla se dálek, překážek ani cizích krajů.

Šla totiž za svými.

Howgh.

Autor: Danka Štoflová | středa 11.1.2023 12:16 | karma článku: 46,16 | přečteno: 5710x
  • Další články autora

Danka Štoflová

Bukake salónek po Magnesia Litera

Přípravy na vyhlášení cen Magnesia Litera byly velkolepé. Chtěla jsem zářit, vypadat krásná a štíhlá, zkrátka jako bývají hollywoodské hvězdy na červeném koberci, ačkoliv nejsem ani jedno.

6.5.2024 v 9:55 | Karma: 40,17 | Přečteno: 5379x | Společnost

Danka Štoflová

Strach po indiánsku

Strach je náš věčný průvodce. Je to náš společník, spává s námi, sedí nám po boku, svírá nás a objímá. Není krutý ani zlý, jen trvalý. Indiáni mají svůj způsob, jak se s ním vyrovnat.

24.4.2024 v 8:45 | Karma: 44,02 | Přečteno: 4466x | Společnost

Danka Štoflová

Žeton štěstí od šamana

Indiáni se neradi fotí, věří, že fotka jim vezme duši. Ale zato se smějí od rána do večera, jejich humor je hodně za hranou upjatého evropského myšlení. Já neumím vyprávět vtipy, a děsně ráda a děsně blbě hraju karty.

5.4.2024 v 9:27 | Karma: 43,00 | Přečteno: 3553x | Společnost

Danka Štoflová

Chyť se hořícího paroží!

Lidé a strach k sobě od nepaměti patří. Strach nás celý život doprovází, prostupuje, ochromuje, ovlivňuje a přesto nám dává zvláštní sílu. Posiluje totiž naději. Pojďme se podívat, jak to se strachem mají indiáni. Léčí ho ohněm.

8.3.2024 v 10:59 | Karma: 43,50 | Přečteno: 4551x | Společnost

Danka Štoflová

Vábnička na muže

Vábnička je nástroj napodobující zvuky samic v říji, vábí a přitahuje, nenechá nikoho na pochybách, že si báječně užije. Já jsem muže vábila, aniž bych to tušila, a to díky své genetické výbavě, která se zprvu nezdála nic moc.

27.2.2024 v 14:09 | Karma: 45,36 | Přečteno: 8153x | Společnost
  • Nejčtenější

Čechy zasáhly extrémní bouřky, padaly obří kroupy. Hasiči měli stovky výjezdů

21. června 2024  9:39,  aktualizováno  22:58

Přes Česko prošly velmi extrémní bouřky s nárazy větru kolem 90 kilometrů za hodinu a krupobití....

Češi vjeli do vojenské zóny, fotili se u tanku. Dítě pak usmrtil nalezený granát

21. června 2024  8:52,  aktualizováno  18:16

Chorvatská policie propustila Čecha vyšetřovaného kvůli výbuchu u města Obrovac, při němž zemřelo...

Komentátor Schmarcz se v televizi pohádal se Šlachtou, pak zmizel ze studia

19. června 2024  20:51

„Já jsem se zastal kluků policistů a vy do toho taháte politiku,“ začal křičet komentátor Martin...

Ruská jaderná ponorka plula u pobřeží Floridy. Fotky ukazují její poškození

19. června 2024  13:53

Ruská flotila, která navštívila Havanu, se rozdělila. Část pluje od Kuby směrem k Venezuele,...

Východem Česka prošly silné bouřky a krupobití. Padající strom zabil člověka

19. června 2024  7:32,  aktualizováno  20.6 6:37

Velmi silné bouřky, které ve středu večer zasáhly Moravu a Slezsko, mají jednu oběť. V Českém...

Voda mezi filharmoniky, desetitisíce lidí bez proudu. Bouřky zahltily hasiče

22. června 2024  8:39,  aktualizováno  11:25

Silné bouřky, které prošly odpoledne a večer přes Česko, se v noci přesunuly nad Moravu. Provázely...

Expert: Méně nálepek. Nazývat opozici bez důkazů dezinformátory je špatné

22. června 2024  10:05

Vysíláme Dezinformace se zneužívají v politickém boji. Ale nejen ve smyslu šíření lží, ale také v...

„Je to má vlast.“ Za Ukrajinu válčí i vojáci z řad vietnamské komunity

22. června 2024  9:05

Sledujeme online Lidé po celé Ukrajině se semkli tváří v tváři ruské invazi a vietnamská komunita v tom není...

Rusko v noci opět ostřelovalo na Ukrajině energetickou infrastrukturu

22. června 2024  7:40

Ruské raketové útoky ve třech ukrajinských regionech v noci na dnešek poškodily energetickou...

  • Počet článků 117
  • Celková karma 42,40
  • Průměrná čtenost 6818x
Mávla jsem proutkem, pod plamínkem svíčky, krásně se červenáš, neznáš moje hříčky. Měla bych tě varovat, možná umím čarovat.

Dopisuji knihu pro děti -
INDIÁNSKÉ POHÁDKY NA (NE)DOBROU NOC
Příběhy jsou lehounce strašidelné, zábavné, trochu výchovné a snažím se v nich předat to, co často zapomínáme - lásku k přírodě, k lesu, úctu k vodě a životu samému. Děti jsou největším bohatstvím každého národa, hýčkejme je.


Třetí dotisk mojí knihy je 31.5.2024 - moc si vážím Vaší přízně. A moc krásně mi píšete, jen nestihnu všem odpovědět, ale přísahám, že se k tomu dostanu.

NOVINKA: Audiokniha je tady! Můžu prozradit, že ji pro vás namluvila držitelka dvou Thálií a moc se povedla.

Najdete ji zde: 

https://www.audiolibrix.com/cs/Directory/Book/13792/Audiokniha-Jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-Ceroki-Danka-Stoflova

Moje další kniha
INDIÁNSKÝ EROTIKON
vyjde v ZÁŘÍ 2024, těším se moc!
Právě pracujeme na korekturách.
Píšu pro vás další knihu, ráda bych ji do konce roku odevzdala. Je o indiánských kněžkách žíjících v současnosti, které jejich poslání, ať chtějí nebo ne, vždycky dohoní..

 

Knihu najdete zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/518955/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/

Elektronická kniha zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/527287/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/

Kdo mě má rád, může mi napsat na:

 dankaelisstyee@yahoo.com

Seznam rubrik