Jizva od Mackieho Messera

Vdala jsem za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Než jsem ho v New Yorku poznala, protloukala jsem se jako začínající malířka, často měnila bydliště a spolubydlící. Potkala jsem spoustu lidí a vyslechla jejich sny.

V New Yorku se ve svém oboru prosadí málokdo.

Nabídka je široká a lidí jako sraček, řekla by moje babička, která byla nejdál v Praze a stejnými slovy tento náročný výlet i okomentovala. Koupila si tam šaty. Visely ve skříni v igelitovém obalu a návštěvy si chodily požmoulat jejich spodní cíp a zašeptat: „Kvalita“.

Na sobě je měla dvakrát a když umřela, bylo nám líto je vyhodit. Požmoulali jsme jejich spodní okraj a skoro nábožně tiše zašeptali: „Kvalita.“

V matčině skříni visí dodnes. Jako vzácná modla, připomínka naplněné touhy zažít něco výjimečného a splnit si sen.

Já si sen splnila. Odjela jsem s pár štětci do New Yorku, zaplatila si kurzy umělecké kresby a mnohokrát změnila bydliště i spolubydlící. Však se nějak protluču.

Snů jsem kolem sebe viděla stovky. Některé byly báječné, některé šílené, ale všechny měly jedno společné. Motor, který se přesycením občas trošinku zakucká, nepatrně sníží obrátky, ale pořád spolehlivě frčí ve stejném rytmu. Říká se mu touha.

Erika, která nabízela k pronájmu pokoj s vlastní koupelnou ve svém bytě, byla vysoká a měla žirafí krk. Černé vlasy, ustřižené těsně pod uši se jí zdravě leskly, když mě prováděla po společné kuchyňce, bílé a neposkvrněné, stejné, jako byla ona sama.

Její touha po dokonalosti byla výrazná a kontrastovala s mojí touhou po pohodlí.

Bílá kuchyň vlastně nebyla nic zvláštního, protože Erika ji vůbec nepoužívala. Dnes už vím, že je to duševní porucha, ale tehdy jsem se na dívku, éterickou a téměř nedýchající, dívala jako na dokonalou antickou sochu.

Erika však měla touhu, jasnou a neutuchající, které podřizovala úplně všechno. Chtěla se stát slavnou modelkou. Potenciál k tomu měla, ale chyběla jí jiskřička odlišnosti, která by ji vyčlenila z fronty tisíců dívek, toužících po uznání jejich krásy. Strojově čisté a dokonalé linie, kde nic nevyčnívalo ani nezaujalo, dokonalé prsty, kolena i nehty, ve mně vzbuzovaly posvátnou úctu.

Já jsem dokonalá nebyla vůbec a fakt, že neuznávám kult těla se ukázal dost rychle.

Eričina celodenní náplň, které věnovala veškerý svůj čas a energii, bylo nejedení.

Tato záliba, mně zcela neznámá a nepochopitelná, ji vedla k tomu, že se chodila dívat, ne, jak maluju, ale jak jím. Když jsem si ke snídani přinesla bagetu a kus paštiky, která provoněla celý byt, Erika téměř omdlela. Žvýkaní, kterému odvykla, ji fascinovalo a očima sledovala každé sousto, které jsem vložila do úst. Nasliněným prstem jsem pak ještě ze stolu posbírala drobečky a olízla je. Erika zavrtěla nevěřícně hlavou. Pečivo neměla v ústech celých dvanáct let.

Chytla jsem se za špíček na bocích a zasmála se. „Moje jediné rodinné dědictví.“

Erika se napila čerstvého špenátového koktejlu a zašeptala, že by se radši zabila, než aby nedopnula kalhoty.

„Koupíš si prostě větší. Já sama mám šatník ve třech velikostech.“, řekla jsem vesele a o Eriku se pokoušely mrákoty.

Oblékla si běžecký úbor a šla si zaběhat, aby se špenát důkladně vstřebal.

Když jsem k obědu snědla celé grilované kuře, Erika se zalíbením dočista olízala ohryzané kostičky a potom si pečlivě vypláchla ústa. „Ty bys mě úplně zkazila!“

Erika se nikdy nahlas nesmála a když, tak velice úsporným způsobem. Pootevřela ústa a ozvalo se slabounké chachacha. Musíš používat mimiku co nejméně, řekla mi, jinak budeš ve třiceti vrásčitá, jako sloní prdel.

To mě rozesmálo tak, že jsem se málem pomočila, my to tak zkrátka máme v rodině, že děláme věci naplno a Erika řekla: „Vzpomeneš si na mě, blbečku jeden!“ A pootevřela ústa. „Chachacha“.

S Erikou to nakonec dopadlo tak, že si podřezala žíly ve vaně, ale přežila a později se vdala za černého lékaře z psychiatrické kliniky, kde se léčila. Mají spolu tři děti a normální hmotnost.

Ale to jsme v té době ještě nemohly vědět a užívaly si života každá po svém.

Pracovně jsme se setkaly na jedné přehlídce, kde oděvy byly zajímavě zkombinované s uměleckou vizí tvůrce, malováním na holé tělo. Přes známou agentku jsem práci získala, a právě na Erice jsem předvedla pár návrhů, které se líbily. A tak jsem na vyhublá těla, dlouhá a dokonalá, malovala korzety s pavími pery, podprsenky ze smaragdových kamínků zapuštěných ve zlatě, kozačky a podvazky tak odvážné, že by se je ušít troufnul málokdo.

Erice jsem na pravé holé prso namalovala slunečnici a po krku, až nahoru na obličej, vedla její stonek s listy, vyústěný do účesu ve tvaru kořene. Spodní díl těla měla zavinutý do vrstvené, žlutozelené sukně s dlouhým, zadním dílem a vpředu s průstřihem až do pasu.

Módní přehlídka se rozjela báječně a asistentky dívky rozháněly od sebe, ať se s nikým neobjímají a nenarušují kresbu na svém těle.

Všechno proběhlo tak, jak má, a po přehlídce jsme se všichni tvůrci a modelky klaněli na pódiu a dostávali květiny. Slunečnice, stojící vedle mě, mě objala, obtiskla mi svůj květ na obličej a moje károvaná, krátká sukýnka vpředu na knoflíky se zašmodrchala do její žlutozelené šifonové sukně.

Erika se otočila, padla na bok a strhla s sebou i mě. Já se však nedala, zapřela jsem se o její tělo rukama a udělala hluboký předklon.

Do publika.

Horší je, že já si prostě někdy zapomenu vzít kalhotky.

Z publika se ozvalo hlasité óóóóhhhh a ještě ten večer jsem dostala dvě nabídky. K sňatku ne, tolik jsem zase neoslnila. Ale jedna byla od reklamní agentury propagující brazilské kalhotky, na jejichž krabičkách se můj zadek, samozřejmě oblečený v nové kolekci, později objevil a druhá, od bohaté majitelky dvou časopisů, sponzorující psí útulky, abych jejich prostory nazdobila slunečnicovými lány a zlatavými, zrajícími poli.

Já to říkám pořád, však se nějak protluču.

Slavná jsem byla celých pět vteřin, teda ne, že bych si to přála právě takhle. A taky jsem prvně viděla Eriku smát se na celé kolo, vráska nevráska.

K snídani jsem jí udělala dvě topinky s volským okem a Erika je snědla.

Po letech, když jsem příhodu vyprávěla Tammymu, doslova zkameněl a pak se rozesmál. „To já vím, já si to pamatuji, byly to takové růžové krabičky s nápisem „Šťavnatý zadek“. Byly v nich dvoje nízké kalhotky s krajkami, párkrát jsem je koupil holkám, co jsem s nimi chodil. Ale žádná v nich neměla tak pěkný zadek, jako ten na obrázku.“

Kousla jsem do řízku. „Tak to vidíš, je to holt fuška, ale po špenátovém koktejlu ho prostě mít nebudeš.“

Druhá skvělá nabídka z přehlídky, vypadala také slibně a já se s chutí pustila do práce. Nově zrekonstruovaný psí útulek, byla nízká budova s širokými kotci, za kterými se blýskaly smutné psí oči. Protější stěnu, na kterou viděli, jsem pomalovala dlouhými lány polí se stromy v dálce, další kus byla rozkvetlá louka se sluncem nad hlavou, s bílými břízkami po okraji, s větvičkami a listy pohupujícími se ve větrném rytmu. Chtěla jsem, aby na psy dýchala svoboda a dálky. „Nebojte se, fešáci, už si pro vás brzy někdo přijde.“

V kotci u zdi byl šedý chlupatý pelíšek a v něm hlasitě chrápal malý, černý pejsek. Dívka, pečující o psy, mi kotec otevřela. Malá hlavička se ke mně otočila a já uviděla kulaté, černé oči bez víček a spláclý čumáček. Pejsek si lehl na záda a vystrčil bříško k podrbání.

Klekla jsem si na zem a podrbala ho. Pes okamžitě usnul a hlasitě zachrápal. „Je smutný, někomu se ztratil. Vyvěsili jsme inzeráty, ale zatím se nikdo neozval.“

Naklonila jsem se k psímu bříšku a moje dlouhé vlasy ho polechtaly na kůži.

Pes se ze spaní leknul, z lehu se jako kobra vymrštil do výšky a zakousnul se mi do nosu. Zařvali jsme oba, a pak se za sebe styděli.

Krve teklo dost, to je pravda, ale ještě ten den jsem si ho odnesla domů, zabijáka jednoho.

Po slibné zakázce, za kterou jsem si nenechala zaplatit, mi zbyl černý mopsík s bílou čárkou na hrudi a dvě jizvy po zoubcích, po obou stranách nosu. Nejdřív jsem ho pojmenovala Mackie Messer, ale nebavilo mě lidem vysvětlovat, kdo to byl, a tak jsem mu začala říkat Bertík.

Tady vidíte, že uznávat kult těla je naprosto zbytečné. Hýčkám si vzpomínky, svoje jizvy a šťavnatý zadek. Vždyť jsou moji.

Howgh.