Jak vyděsit indiána z kmene Čerokí

Když se vdáte za Čerokéze, ukažte mu jak chutná pomsta mrtvých předků.  A nestavte dům na indiánském pohřebišti.

Vyděšeně sbíhám ze schodů a jsem hrůzou bez zebe.

Z kuchyně se ozývá neskutečný hluk a zvuky rozbíjeného skla.

Po dvou zakopnutích, a jedné zástavě srdce, konečně proběhnu dveřmi kuchyně a věřte nebo ne, přivítá mě naprosté a absolutní ticho.

Ticho je tak hlasité, až mě to vyděsí víc než předchozí zvuky.

Nevěřícně se rozhlížím po kuchyni a nemohu uvěřit tomu, co vidím.

Všechna dvířka skříněk kuchyňské linky jsou dokořán, rozpustile a opile visí na pantech a vnitřky skříněk, jindy plné nádobí a zásob potravin, jsou úplně prázdné.

Za to podlaha prázdná není. Vlastně na ní není jediné, volné místečko. Je pokryta různými střepy, moukou, rýží, kávou a krabičkami všeho druhu.

Všechno je v neuvěřitelném chaosu rozházené po zemi. Stržená záclona na okně visí jako uschlý prapor, jídelní stůl je převržený a na něm stojí úhledně naskládané, všechny čtyři židle a uprostřed jako krásný a barevný šper, váza s květinami.

Vydechnu a přemýšlím, jestli jsem se nezbláznila.

Náš dům je prázdný, alarm je zapnutý, a všechna okna a dveře na noc zavíráme.

Vezmu do ruky telefon a vyděšeně volám svým novým příbuzným. Indiánům. Nikoho jiného tu totiž zatím neznám.

A protože indiáni si vždycky a bezelstně pomáhají, okamžitě naskákají do svých stařičkých aut a houfně přijíždějí k našemu domu.

Tak nějak se tu řeší všechno společně. A hlavně, jak mi kladou na srdce, bez policie.

A tady se zastavme.

Představte si vyděšenou českou holku. Je v cizí zemi, na indiánském území, které po staletí patřilo Čerokézským indiánům.

A jednoho takového jsem si i vzala. Jenže Tammy, je automobilový designér, a i když vypadá velice exoticky a nos má tak zahnutý, že už to víc nejde, žil dlouhá léta v New Yorku, a ne mezi indiány.

Když projevil přání žít mezi svými, tam, kde po staletí a umírali a žili jeho předci, jemně jsem ho upozornila, že pokud mi chce ručně ušít mokasíny z kojotí kůže, nebo vyrobit složitě vypracovaný lapač snů, rozhodně nebudu proti. A jsem i ochotná respektovat a ctít jeho rodinu a tradice, ovšem nesmí to přejít únosnou mez, klasické, české domácnosti.

Tammy se dojatě usmál. Se slzami v očích mě pohladil po tváři. Tohle je mnohem víc, než ode mě čekal.

Já se zatvářila překvapeně, protože Tammy, si zcela jistě neuvědomoval, co to klasická, česká domácnost je, a začalo mi ho být už dopředu, docela líto.

Pojem klasické, české domácnosti pochopil rychle.

Několikrát jsem mu ji předvedla při návštěvách naší krásné země. Byl překvapen, že muži jsou zde mírní a jak málo mluví, na rozdíl od žen. Také byl dost překvapen, že česká žena o všem rozhoduje, a že muž doma dělá, dobrovolně a bez řečí, každý měsíc stojku.

Nevěděl, co to je dělat stojku.

Hodně jsem se nasmáli, když jsme mu to s mými bratranci vysvětlovali. Tammy se nesmál.

Taky mi ho bylo dost líto, když ho moje matka vyzvala k soutěži v pojídání pelmeňů.

Ty vaříme, jen při zvláštních příležitostech. Vysvětlila mu, že každý muž, který se chce přiženit do naší rodiny, musí absolvovat tuto velice drastickou, vyřazovací soutěž. Přeložila jsem mu jen slovo soutěž.

Matka mu jasně vysvětlila pravidla hry, a vyzdvihla důležitý povahový rys, který mu pomůže obstát, a to je síla vůle. Tammy se jen tiše díval. A já si říkala, že síla vůle, ta tady, chybět rozhodně nebude.

Můj otec se smál hodně. Vzpomněl si totiž na svůj den D, kdy ho matka přivedla do rodiny a rodinnému obědu. Ten den, bohužel nevyhrál, ani žádný jiný.

Můj děda, totiž sežral 87 kusů pelmeňů a pak na stole s přívětivým výrazem nakrojil kilo a půl pečeného, česnekového bůčku.

Táta zvracel dva dny a pelmeně, začal znovu jíst asi až po dalších 5 ti letech.

Ovšem ohromil jinak a dost si vylepšil skóre, vypitím půl litru vodky na ex.

Recept na pelmeně, přivezl náš prapraděda legionář z Ruska. Při přechodu Sibiře, byl pozván do skromného a chudého domku, osamělé ruské vdovy. Přijal pozvání na večeři a zůstal 3 roky. Svojí ženě a dětem potom tvrdil, že upadl do zajetí.

Pelmeně jsou malé zvonečky z těsta, plněné ochuceným mletým masem. Uvaří se v osolené vodě a pak se namáčí do velice chutné, speciální omáčky. Do mixéru dáte mléko, horčici, worchester, sůl, pepř a trochu cukru.

Tammymu jsem recept na omáčku neprozradila. Vím zcela jistě, že by ze soutěže dobrovolně odstoupil.

Teď se zatím jen vesele smál a stále dokola opakoval matce, že challenges má rád.

Nutno říct, že můj otec mu pak držel celou noc hlavu v záchodě, a Tammy mu pokorně a vděčně držel ruku, a zesláble šeptal: „Thanks, Honey“.

Jeho krásné, černé, indiánské vlasy mu u mísy otec láskyplně spletl do ohonu, však vychoval dvě holky, plést copy umí.

A pak mu pomalu a česky, vypověděl těžký úděl evropského muže a vyzdvihl jediné světlé chvilky svého života-s lahví vodky. Tammy uznale pokýval hlavou, ačkoliv nerozuměl ani slovo, ale bytostně silně cítil, že přátelství existuje, napříč národy.

Moje matka ho pohladila po zádech, a několikrát zopakovala, že tahle prohra, není žádná tragédie.

Za prvé, už není ve formě a za druhé, má už svůj věk a žaludek jí tolik nebere.

Já bych to neviděla tak černě, Tammy se opravdu velmi snažil a chtěl uspět.

Přesto vítězných 78 pelmeňů proti Tammyho 36 ti, se mu zdálo dost potupné.

S hlavou v záchodě, pak už tolik ne.

Řekli jsme mu, že je velmi statečný.

Druhý den ráno, přijelo další příbuzenstvo a ukázali Tammymu, jak se u nás pije.

Nikdy v životě jsem se tolik nestyděla. Můj muž, samozřejmě, ohnivou vodu zná.

Ovšem takové množství alkoholu, které se vypilo během dne, ještě nikdy neviděl. Naštěstí nakládaný hermelín a utopenci, jeho náladu značně vylepšili.

V noci jsme ho vzali na Cestu králů.

Byla to noční cesta na hřbitov, s alkoholem a s lahví šampaňského, pro mrtvé příbuzné.

Snažila jsem se Tammymu vysvětlit, že tahle cesta je výjimečná a moc pro nás znamená.

Cesta na hřbitov se zdála nekonečná, a brzy nás přestalo bavit, tahat opilé bratrance z příkopů, podél silnice.

Ale nálada byla dobrá, a tak jsme se zpěvem došli k železným, hřbitovním vratům.

Zde jsme bohužel zjistili, že hrobník, opravdu dodržuje stanovy a nařízení, a na noc hřbitov pečlivě zamyká. Prvotní zklamání vystřídaly geniální nápady.

Po zavrhnutí: „Redbull nám dává kříííídla“, jsme nakonec hřbitov obešli, a za kapličkou přelezli zeď v místě, kde byla nejnižší.

Tammy stále opakoval, jestli se nejedná o nějaké zneuctění, a zda neporušujeme zákon. Ale všichni se jenom strašně smáli a nechtěli mu odpovědět.

Konečně jsme se ocitli v temných uličkách hřbitova. Po několika pádech, vyvrácení vratkého pomníku a netrefení se do správné řady, jsme konečně po hmatu našli hrob naší rodiny. Členové rodinné výpravy se způsobně rozesadili po okolních hrobech.

Matka se rozvážně ujala slova. Představila mrtvým příbuzným nového člena rodiny a slavnostně pokropila vlhkou hlínu šampaňským. Všichni žárlivě sledovali, jak se bublinky vpíjejí do země.

Tammy se tvářil dojatě. Sice nerozuměl ani slovo, ale cítil, že je svědkem něčeho velkého.

Zpátky, už se nám nechtělo přelézat zeď, a tak bratranec bohatýrsky, rozkopl hřbitovní vrata.

Pak zakřičel „Indiáni všech zemí, spojte se!“ a spadl po hlavě do vysokých kopřiv.

Ze křoví vyskočil velký pes a začal zmateně utíkat do polí.

Tammy se vyděšeně zeptal, co to bylo.

„Velkej černej pes a mrtvej kostelník, ty vole“ Zahřímal otec a svalil se k bratranci do kopřiv.

Smějeme se asi půl hodiny a nedokážeme Tammymu vůbec vysvětlit pointu vtipu.

Cestou zpátky, mu bratranci ukážou, jak vypadá indiánský běh a jak se stopuje liška.

Tammy se směje tak moc, že sousedé začnou rozsvěcet a vyhrožovat policií.

Druhý den ráno začne apokalypsa.

Všichni se perou o dva záchody a jedinou koupelnu v domě. Strašlivě zvracíme a zároveň máme průjem. Moribundus.

Tammy leží bezvládně ve sprchovém koutě a zvrací do sítka odpadu.

„Duchové předků vás trestají, zneuctili jste jejich místo odpočinku.“  Tammy dramaticky pokyvuje hlavou a tiše pláče.

Bratranec se vyčerpaně svalí vedle Tammyho, zvrací a pevně ho drží kolem ramen. Pak si otře obličej, podívá se mu zpříma do očí a pevným hlasem mu česky řekne: „Pokrevní zvratci, Tammy!“ A dojatě ho sevře v náručí.

Jenže tohle všechno, už je dávno pryč.

---------------------------

Koupili jsme novou dřevostavbu na úpatí hor a Severní Karolína se stala naším domovem.

Tammy stále dojíždí za prací, ale i to se brzy změní. Bude pracovat z domova.

Jeho rodina nám pomáhá, jak může, a moji svíčkovou s knedlíkem, prostě milují.

Znám všechny jejich příběhy, pověsti a příbuzenské vztahy.

Po mém děsivém telefonátu jsou v našem domě cobydup.

Tammy je ten den zrovna na služební cestě. Ale já vím, na indiány, se můžu spolehnout.

Opatrně překračují nepořádek v kuchyni a užasle zírají na prázdné skříňky.

„Nemám ani jeden talíř, ani jeden hrnek. Prostě nic!“  Zakňourám.

„Kdo tohle mohl udělat?“

Rodina usoudí, že je to práce zřejmě nějakých teenagerů. Tohle prostě někdy dělají.

„A kudy odešli?“ ptám se užasle. „Všechna okna i dveře jsou zavřená.“

Rodina odpověď nezná. Společně uklidíme ten strašný binec a jdeme na kutě. Tuhle noc, mě nenechají o samotě.

Druhý den přijíždí Tammy.

Vyprávím mu noční zážitek a ukazuji mu nové talíře a skleničky, které jsem koupila.

Tammy kroutí hlavou a nejde mu to do hlavy. „A policii jsi volala?“

„Nevolala, tvoje rodina mi řekla, že je to zbytečné.“

Manžel pokyvuje hlavou. Uvidíme.

V noci nás vzbudí neskutečný hluk. Ze spodního patra našeho domu se ozývají obrovské rány a tříštění střepů.

Vyletíme z postele oběma nohama a div se neskutálíme po schodech dolů, jak rychle běžíme.

A pak stojíme zcepenělí mezi futry kuchyně a nevěřícně zíráme na kuchyňskou linku.

Vylétávají z ní po jednom moje nové talíře s moderním vzorem a s hlasitým zvukem se tříští o protější stěnu.

Další dvířka horní skříňky se sama rozrazí dokořán, a její obsah začne létat vzduchem.

Naše nerezová, těžká americká lednice se mohutně zakývá a pak se sama a lehounce, překotí na bok.

Na víc už nečekáme. Máme vlasy zježené hrůzou, držíme se za ruce a pádíme ven z domu.

S tímhle nám policie opravdu nepomůže.

Tammy ihned svolává svoje široké příbuzenstvo. Jsou tam za pár minut.

Všichni jsou vyděšení a před auty nervózně kouří.

Poslední dorazí prababička ZeePee.

Rodina ji s úctou pomůže z velkého, otřískaného auta, a cestou do domu jí vypráví co se stalo.

ZeePee si pozorně prohlédne kuchyň, a mohutnými nozdrami nasaje vzduch. Pak beze slova ukáže směrem ven.

Všichni vyjdeme na zahradu. ZeePee si sedne si na vlhkou trávu a dívá se nahoru, do nočního nebe plného hvězd. Dlouhé, bílé vlasy jí povlávají ve větru a jemný, měsíční svit ji nadpozemsky osvětluje.

A pak si lehne na zem a začne tichounce zpívat.

Soustředěně ji pozorujeme, a čekáme, co z toho bude.

ZeePee najednou strašlivě zakřičí a začne hlasitě plakat. Vyděšeně sebou cukneme.

Žena křičí stále hlasitěji a stále dokola opakuje slova v řeči, které nerozumím.

Tammy zbledne, a posadí se na vrchní schod terasy.

„Co se děje Tammy, co to ZeePee říká?“ Zeptám se ho tiše.

Tammy si položí hlavu zoufale do dlaní a já zaslechnu, jak říká:

„Tenhle dům je prý postavený na bývalém indiánském pohřebišti, duchové předků se zlobí a chtějí ať odejdeme!“

Obejmu ho.

„No, tak se přestěhujeme, vždyť se nic neděje…nebude to horší, než když jsme tenkrát u našich měli ten strašný průjem a zvracení.“  Zasměju se a chytnu ho za ruku.

Tammy ji dychtivě stiskne.

"Hlavně to ne, to bylo tenkrát strašný!" Vykřikne a hrůzou obrátí oči v sloup.

Pohladím ho.

Vždyť už jsme přežili i horší věci.

Howg.