Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Jak jsem obsluhovala na swingers párty

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Než jsme se poznali, snažila jsem se přežít v New Yorku a stát se slavnou malířkou. To se sice nepovedlo, ale zkušenost z velkého světa boháčů, byla k nezaplacení.

V každém člověku hledej kousek Ježíše, říkávala moje babička a já si na ni mnohokrát vzpomněla.

V New Yorku, kde jsem jako začínající malířka hledala uplatnění, slávu a peníze, a ani jedno jsem nenašla, jsem na toho mladíka s dlouhými vlasy a jemným úsměvem, myslela dost často.

A pak jsem ho jednou konečně spatřila.

Stál kousek vedle mě u malířského plátna, na kurzu kreativní kresby, který jsem si v zoufalství zaplatila a jehož popisek sliboval, že „za pár týdnů vynese váš talent až nahoru, k nebesům“.  

Mladík, s dlouhými, hnědými vlasy, porcelánově bílou pletí a planoucíma očima, oblečený v bílé tunice a kristuskách, se jmenoval Henry a tvářil se tak nadpozemsky dobrotivě a krásně, až jsem přímo fyzicky cítila, jak se mi uprostřed hrudníku rozlévá pocit požehnání a zaručeného úspěchu.

Nutno říct, že ani tento požehnaný stav mě k žádnému většímu úspěchu nedovedl a jak jsem se tak rozhlížela po okolních plátnech, nečekal v nejbližší době ani nikoho jiného. Ne, že bychom neměli viditelný talent, jen tomu stále něco chybělo. Určitá ďábelská jiskřička odlišnosti, díky které vybočíte z šedivé průměrnosti tisíců malířů a stanete se slavným, doufajíc, že dříve než za tři sta let po své smrti.

O přestávce mi dal Henry kousnout do tuňákového sendviče a do kelímku nalil i trochu džusu. Já totiž svačinu zásadně nenosím a od školních let spoléhám na dobrotivost okolí, svoji přátelskou povahu a hladové oči.  

„Holky, která si chcete vydělat slušný prachy, v pátek večer?“, řekl Henry s plnou pusou.

Amy, vysoká, zrzavá dívka sedící u plátna za mnou se podezřele vědoucně a hlasitě zachechtala.

„Co je to za práci?“, zeptala jsem se a přidržela Henryho ruku se sendvičem na stabilním místě k zakousnutí.

„Obsluha na večírku, u pracháčů, nic zvláštního.“ Henry zcela nebožsky ucukl rukou s jídlem a do dlaně mi vtiskl papírek s adresou. „Buď tam v deset večer.“

V pátek před desátou jsem vystoupila před domem tak honosným, až jsem zalapala po dechu.

Prachy z něj čišely, co čišely, hlasitě řvaly do rozzářených ulic v okolí, plných kroucených mosazných lamp a upravených příjezdových cest. Připadala jsem si tak malinká a ubohá, tak silně sem nepatřící, asi jako chudá noční košilka z pohádky od Josefa Čapka, kterou jsem v podstatě, v místním měřítku, měla i na sobě.

Steroidový muž v černém obleku s nenápadným sluchátkem v uchu, nehybně stojící u vchodových dveří, na mě lehce mrknul přimhouřeným okem. „Vstup pro personál je za rohem.“ Neomylně pochopil účel mé návštěvy a ukázal vpravo.

Vstup pro personál jsem poznala hned. Nebyl tak honosný ani ozářený tisíci světélek, ale za to venku kouřilo pár dívek mého věku, které se jako na povel rozestoupily do stran a vpustily mě do úzkých dveří.

Uvnitř jsem vysokému muži, ne nepodobnému Datovi, androidovi, nadporučíku na lodi USS Enterprise v seriálu Star Trek, podala doklad totožnosti, který si očima pečlivě oskenoval a uložil do databáze planetárního systému, kde už zůstane na věky věků.

Nepřirozeně blond hlavu naklonil ke straně a nelidským, strojovým pohledem mě obhlédl od hlavy k patě. Představila jsem si dlouhé sloupce čísel, běžících po vnitřní straně jeho ledově modrého pohledu. Nakonec se otočil ke zdi, rukama zalovil v záplavě lehounkých oděvů, zavěšených na kovové tyči a vytáhl stříbrné šaty na ramínka, celé ušité z blýskavých flitrů.

„Šatna“, řekl překvapivě lidským hlasem a ukázal na malou místnůstku vedle.

Servírek nás bylo šest. Ačkoliv jsme šaty měly všechny úplně stejné a na všech vypadaly nádherně, na mě visely podivně asymetricky. Zadní díl mi končil těsně pod zadkem, ačkoliv i vyšší dívky ho měly až do půli stehen. Tmavá dívka s rudými rty mě sjela pohledem. „Nechala sis udělat moc velký kozy, do ničeho se ti nevejdou“, prohodila a hlasitě zívla.

Už už jsem otevírala pusu, abych jí vysvětlila, že mi je vlastnoručně udělal tatínek s maminkou, ale nestihla jsem to, protože se rozezněl hlasitý úder gongu. Po naší pravici se otevřely dvoukřídlé dveře, vedoucí do setmělého sálu, s obrovským barem v jeho zadní části. Koberec na zemi, vysoký a chundelatý, labužnicky tlumil zvuky kroků a vytvářel dojem luxusního, kočičího pelíšku.

Moc jsem se nespletla, protože po celé místnosti se nacházela podivná, vypolstrovaná pódia a překypovala načechranými, pohodlnými polštářky. Ale neměla jsem moc času se rozhlížet, protože jsem u baru dostala podrobné školení, jak a kdy budu roznášet nápoje, jak se mám pohybovat mezi pelíšky a že v žádném případě nesmím s nikým navazovat oční ani ústní kontakt.

Oční ani ústní kontakt? To bude zřejmě večírek ortodoxních odpůrců žen, vyvolávající žaludeční nevolnost při sebemenším pohledu na ně, pomyslela jsem si.

A kde je vůbec Henry, má tu být také, ale nikde jsem ho neviděla.

Ozval se třikrát hluboký a baňatý úder gongu a na druhé straně sálu se otevřely veliké dveře. Jelikož jsem jako jediná ze všech dívek za barem, navázala zakázaný oční kontakt, dokonale jsem zkameněla a kdybych šokem neztratila hlas, kontakt ústní by byl nepřeslechnutelný.

Do sálu vstoupil po čtyřech, asi jako zvířátka proudící džunglí na oslavu večera hojnosti, zástup mužů a žen ve škraboškách. Škrabošky záměrně vypichuji, neboť to byl jediný kousek látky, do kterého byli tito příslušníci lidské rasy, škádlivě si hrající, oděni.

Různobarevná těla, nahá a nestoudná, se dokolíbala k vypolstrovaným pelíškům, kde se rozvalila na záda a na bříška, a ukázala tak i místečka, ostatním zrakům dosud skrytá.

Nenavazuj oční kontakt, zaznělo mi v hlavě a já pevně stiskla víčka.

„Tak, děvčata, můžete roznášet drinky!“, zavelel barman, jako by se nechumelilo a my se seřadily s tácy do řady.

Hudba zněla tlumeně a eroticky, protkaná jemnými, smyslnými vzdechy, které se brzy začaly ozývat i z jiných stran než z reproduktorů. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. To mi nikdo neuvěří, moje první swingers párty.

Velké pódium uprostřed ozářila stříbrná světla a z výšky se snesl zlatavý déšť flitrů.

Vešla na něj dívka, zcela nahá, lehla si na zem a roztáhla doširoka nohy do publika.

Ne, že by to někoho nějak víc zajímalo, protože stejně rozevřené nohy se nacházely na všech stranách, kam oko dohlédlo, sem tam už zakryté chlupatými, mužskými zadky.  Dívka hlasitě zasténala a začala si hrát s pohlavím. Ale to už na pódium vstoupil štíhlý muž s dlouhými, hnědými vlasy. Pohodil s nimi divoce dopředu a dozadu a otočil se do publika, s obrovským, vztyčeným penisem. V sále to zašumělo.

Poněvadž se mi nedařilo nenavazovat oční kontakt, musím říct, že nic tak obrovského a dlouhého, jsem ještě nikdy neviděla. A pak jsem se podívala výš, do jemné, krásné tváře majitele hadice.

Byl to Henry, můj krásný, malířský kolega a spolužák, vkládající mi jemnými prsty soucitně do úst sendvič s tuňákem. Začal s dívkou dělat věci, ze kterých jsem ihned poznala, že Ježíše v něm nenajdu nikdy. Ani jeho kousek, natož slabý odlesk. A abych pravdu řekla, slovo kousek se k němu nehodilo vůbec.

Muži a ženy kolem mě začali hlasitě vzdychat.

Rozhlédla jsem se po sále a pár nahých těl mi přišlo povědomých. Poznala jsem velké, andělské tetování na zádech majitele jedné z největších galerií umění. Právě se zakusoval do šťavnatého, chlapeckého zadku. Potom jsem rozeznala vztyčeného, zelenookého hada na lýtku manželky majitele restaurace, kde jsem v době dovolených párkrát vypomáhala. Měla na obličeji škrabošku ve tvaru kobry a nechávala se obšťastňovat dvěma muži současně.

Ráda bych řekla, že jsem pár drinků roznesla. Ale to říct nemůžu.

S tácem plným koktejlů, rozkošně balancujících v baculatých skleničkách, jsem vystoupala na veliké pódium uprostřed sálu. Za běžných okolností bych se styděla za vykukující zadek z krátkých šatů, ale tady to bylo úplně jedno. Dívka klečící na zemi, lačně polykající hadici, řekla bych tak coulovku, měla natržené oba koutky úst a kulila oči jako asistentka kouzelníka, připravujícího se na zlatý hřeb večera.

Přistoupila jsem k Henrymu.

Otočil ke mně nadpozemsky krásnou tvář, jemnou a dobrotivou, která by mohla zdobit stěny chrámů a katedrál a našpulil dokonale tvarované rty. A já si uvědomila, že tenhle kluk nebude malířem nikdy. Místo štětce z veverčích ocásků, měl v ruce devítiocasou kočku s kovovými trny na konci a mlátil s ní dívku pod sebou prudce přes záda. Z drobných ranek ji vytékala ostře červená krev.

Druhou ruku natáhl k tácu s drinky. A já s ním ucukla. „Henry, Henry. Ty máš sice obrovský talent, ale úplně jiný, než na který docházíš do kurzu. Měli by tě spíš ukazovat v cirkuse jako anomálii.“

A volným pádem jsem upustila tác s drinky na chundelatou zem, která nápoje bezhlučně vcucla do svých útrob a labužnicky roztáhla jednotlivá vlákna do vlhkých cestiček a ornamentů.

Cestou ven ze sálu se mi o ruce a nohy otřelo pár tvrdých mužských pohlaví a dráždivě jemných, dámských jazýčků. „Kam jdeš…nechooooď ještě“, vábivě syčely.

Ohlédla jsem se naposledy za tou animální sešlostí, kde lidé nebyli lidé, jen těla, zoufale hledající alespoň sebemenší záblesk vzrušení, který by jim připomněl, že lidmi stále ještě jsou.

Výjev vzájemně propletených těl mi připomněl obraz Danteho Pekla a místo očí ve škraboškách jsem zahlédla jen tmavé, prázdné důlky beznaděje.

Vzpomněla jsem si na babičku a její „v každém hledej kousek Ježíše“. A tehdy jsem prvně pochopila, že ďábel vážně existuje. Sbírá marné a prázdné duše, bohaté a přežrané hojností. Peklem se jim stává pobyt na zemi, kde se znudění blahobytem, dívají do temnoty duše.

Silně jsem si uvědomila, že nemám vůbec nic, ani domy, ani peníze. Jen obrovskou touhu být malířka. Přeji si lidem ukazovat krásu a šířit naději, že světlo v nás, je mnohem víc než cokoliv jiného. Žádný sebelepší kurz malování mě nenaučí namalovat emoce a pocity lidí. Nenaučí mě předávat lidem krásu. To musím umět jen já sama.

Upoutaly mě rudé oči ve škrabošce kozla uprostřed sálu. Svítily do dálky a zíraly přímo na mě.

Z hloubky duše jsem vyzdvihla to nejkrásnější světlo, které jsem dosud v životě načerpala a nechala ho očima prozářit ven. Usmála jsem se. Však já o tobě dobře vím, neboj se, vzkázala jsem rudým očím.

A pak jsem práskla dveřmi a odešla hlavním vchodem, s holým zadkem, hladově vykukujícím ze stříbrných šatů. Proklouzla jsem kolem steroidového muže z ochranky. „Madam.“  Kývl uctivě hlavou k pozdravu.

Zamířila jsem za roh, v šatně popadla kabelku a v ruce sevřela svoje oblečení.  Android mě tiše pozoroval a ani se nepohnul. Zřejmě byl vypnutý.

„Ty flitrové šaty, krátké na zadku, si beru jako honorář!“, pronesla jsem směrem k němu a vykročila, podivně osvobozená, do letní noci New Yorku.

Na kurz kreslení jsem už nikdy víckrát nešla.

Podivná swingers párty mi dala mnohem víc než všechny kurzy světa.

Pochopila jsem, že si svůj sen nenechám nikdy vzít. Vím, kdo jsem, a i když budu mít nějakou dobu hlad, budu o sobě stále pochybovat a slavná se stanu třeba až za tři sta let, anebo taky vůbec.

Stojí to za to.

Já mám totiž v sobě světlo. Někdy jen lehounce zabliká, někdy se tiše krčí v přítmí a někdy mohutně zažehne všechny lampy světa.

Howgh.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor: Danka Štoflová | úterý 6.12.2022 11:06 | karma článku: 47,79 | přečteno: 37953x
  • Další články autora

Danka Štoflová

Bukake salónek po Magnesia Litera

Přípravy na vyhlášení cen Magnesia Litera byly velkolepé. Chtěla jsem zářit, vypadat krásná a štíhlá, zkrátka jako bývají hollywoodské hvězdy na červeném koberci, ačkoliv nejsem ani jedno.

6.5.2024 v 9:55 | Karma: 40,19 | Přečteno: 5380x | Společnost

Danka Štoflová

Strach po indiánsku

Strach je náš věčný průvodce. Je to náš společník, spává s námi, sedí nám po boku, svírá nás a objímá. Není krutý ani zlý, jen trvalý. Indiáni mají svůj způsob, jak se s ním vyrovnat.

24.4.2024 v 8:45 | Karma: 44,02 | Přečteno: 4466x | Společnost

Danka Štoflová

Žeton štěstí od šamana

Indiáni se neradi fotí, věří, že fotka jim vezme duši. Ale zato se smějí od rána do večera, jejich humor je hodně za hranou upjatého evropského myšlení. Já neumím vyprávět vtipy, a děsně ráda a děsně blbě hraju karty.

5.4.2024 v 9:27 | Karma: 43,00 | Přečteno: 3554x | Společnost

Danka Štoflová

Chyť se hořícího paroží!

Lidé a strach k sobě od nepaměti patří. Strach nás celý život doprovází, prostupuje, ochromuje, ovlivňuje a přesto nám dává zvláštní sílu. Posiluje totiž naději. Pojďme se podívat, jak to se strachem mají indiáni. Léčí ho ohněm.

8.3.2024 v 10:59 | Karma: 43,50 | Přečteno: 4551x | Společnost

Danka Štoflová

Vábnička na muže

Vábnička je nástroj napodobující zvuky samic v říji, vábí a přitahuje, nenechá nikoho na pochybách, že si báječně užije. Já jsem muže vábila, aniž bych to tušila, a to díky své genetické výbavě, která se zprvu nezdála nic moc.

27.2.2024 v 14:09 | Karma: 45,36 | Přečteno: 8153x | Společnost
  • Nejčtenější

Čechy zasáhly extrémní bouřky, padaly obří kroupy. Hasiči měli stovky výjezdů

21. června 2024  9:39,  aktualizováno  22:58

Přes Česko prošly velmi extrémní bouřky s nárazy větru kolem 90 kilometrů za hodinu a krupobití....

Češi vjeli do vojenské zóny, fotili se u tanku. Dítě pak usmrtil nalezený granát

21. června 2024  8:52,  aktualizováno  18:16

Chorvatská policie propustila Čecha vyšetřovaného kvůli výbuchu u města Obrovac, při němž zemřelo...

Komentátor Schmarcz se v televizi pohádal se Šlachtou, pak zmizel ze studia

19. června 2024  20:51

„Já jsem se zastal kluků policistů a vy do toho taháte politiku,“ začal křičet komentátor Martin...

Ruská jaderná ponorka plula u pobřeží Floridy. Fotky ukazují její poškození

19. června 2024  13:53

Ruská flotila, která navštívila Havanu, se rozdělila. Část pluje od Kuby směrem k Venezuele,...

Východem Česka prošly silné bouřky a krupobití. Padající strom zabil člověka

19. června 2024  7:32,  aktualizováno  20.6 6:37

Velmi silné bouřky, které ve středu večer zasáhly Moravu a Slezsko, mají jednu oběť. V Českém...

Voda mezi filharmoniky, desetitisíce lidí bez proudu. Bouřky zahltily hasiče

22. června 2024  8:39,  aktualizováno  13:02

Silné bouřky, které prošly odpoledne a večer přes Česko, se v noci přesunuly nad Moravu. Provázely...

OBRAZEM: Prahou projelo dvě stě motorkářů, podpořili válečné veterány

22. června 2024  13:02

Akce Bikers for Veterans, tedy Motorkáři veteránům, se zúčastnilo v Praze zhruba 200 silných...

Fotbal pomohl proměnit Gruzii. Postup na Euro má kořeny u Sovětů a Beriji

22. června 2024  12:48

Gruzie se na Euru 2024 poprvé účastní velkého fotbalového turnaje jako samostatný stát. Zásluhu na...

Miliony na účtech, ale také dluh mamce. Jaký majetek mají čeští europoslanci

22. června 2024

Premium Nově zvolené europoslance nečeká v Bruselu v červenci jen první zasedání, ale také majetkový...

Máte starý fén? Přečtěte si, co vašim vlasům způsobuje.
Máte starý fén? Přečtěte si, co vašim vlasům způsobuje.

Máte ve své koupelně starou žehličku na vlasy nebo fén? V oblasti vlasové péče došlo v poslední době k obrovským inovacím. Je ale opravdu nutné...

  • Počet článků 117
  • Celková karma 42,40
  • Průměrná čtenost 6818x
Mávla jsem proutkem, pod plamínkem svíčky, krásně se červenáš, neznáš moje hříčky. Měla bych tě varovat, možná umím čarovat.

Dopisuji knihu pro děti -
INDIÁNSKÉ POHÁDKY NA (NE)DOBROU NOC
Příběhy jsou lehounce strašidelné, zábavné, trochu výchovné a snažím se v nich předat to, co často zapomínáme - lásku k přírodě, k lesu, úctu k vodě a životu samému. Děti jsou největším bohatstvím každého národa, hýčkejme je.


Třetí dotisk mojí knihy je 31.5.2024 - moc si vážím Vaší přízně. A moc krásně mi píšete, jen nestihnu všem odpovědět, ale přísahám, že se k tomu dostanu.

NOVINKA: Audiokniha je tady! Můžu prozradit, že ji pro vás namluvila držitelka dvou Thálií a moc se povedla.

Najdete ji zde: 

https://www.audiolibrix.com/cs/Directory/Book/13792/Audiokniha-Jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-Ceroki-Danka-Stoflova

Moje další kniha
INDIÁNSKÝ EROTIKON
vyjde v ZÁŘÍ 2024, těším se moc!
Právě pracujeme na korekturách.
Píšu pro vás další knihu, ráda bych ji do konce roku odevzdala. Je o indiánských kněžkách žíjících v současnosti, které jejich poslání, ať chtějí nebo ne, vždycky dohoní..

 

Knihu najdete zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/518955/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/

Elektronická kniha zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/527287/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/

Kdo mě má rád, může mi napsat na:

 dankaelisstyee@yahoo.com

Seznam rubrik