Jak uspět v New Yorku - aneb Mopsík v nadživotní velikosti

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Ale nejdřív ze všeho, jsem chtěla uspět v New Yorku. Přála jsem si, aby ze mě všichni padli na zadek. A tak jsem na něj padla já, a bylo to to nejlepší co mě potkalo.

Život má smysl pro ironii.

Někdy vás tak úžasně zasype štěstím, až si pomyslíte, tohle už se nikdy nemůže změnit, a najednou z ničeho nic dostanete ťafku, a začínáte znovu od nuly.

Obráceně to nefunguje. Když jste po krk ve sračkách, život navrch přihodí ještě pár exkrementů, abyste nezapomněli, jak na tom ve skutečnosti vlastně jste.

A někdy je ten život vtipný filuta.

Škodolibě si zamne dlaněmi, ďábelsky se zachechtá, našpulí rty a řekne: „Nooo joooo, tak tohle si vážně užiju.“

A pak si sedne někam pěkně do koutku, aby dobře viděl, a fascinovaně zírá na to, jaký husarský kousek se mu to zase povedl.

Zažila jsem to v životě mockrát.

Už jsem vám vyprávěla o tom, jak jsme bydleli v New Yorku a já si budovala kariéru úspěšné malířky.

Což se tedy nestalo, protože vždycky, když už to téměř vypadalo, že úspěšná budu, život mě cvrknul do nosu a křiknul, hej, je na čase jít o dům dál. A seznámil mě s novými lidmi.

Mezi nové lidi patřila i Jenny. Byla vysoká, ambiciózní a řekla mi, že nastal čas, aby mě konečně dostal do rukou pořádný agent, která ví, co dělá.

Jenny věděla dobře co dělá. Byla naprosto dokonalá, měla krátké hnědé vlasy, vysoké lícní kosti a 182 cm na výšku. Na šířku ne, na tu měla centimetrů jen asi 30.

Dívala se na mě shora, což asi na většinu lidí, olízla si rty, a nafotila moje obrazy. Ukáže je těm správným lidem.

Správní lidé v New Yorku byli ti, co měli velké peníze a na levé straně hrudního koše místo srdce, pevně usazený roztomilý trezůrek.

Trezůrek obalený kusem ledu.

Správní lidé totiž oplývají jednou specifickou vlastností, kterou já neznám, a proto taky v životě nebudu mít nikdy nic, a to, že jsou velice opatrní pustit chlup.

Já pouštěla chlup tak často, až jsem byla šťastná, že mě maminka naučila vařit škubánky, nudle s mákem, chleba ve vajíčku, topinky se sýrem a česnečku.

Moji sousedé se často pozastavovali nad silnou vůní česneku, která se linula chodbami, ačkoliv v žádném z bytů, nebydleli příslušníci vietnamské ani čínské komunity.

Pamatuji si, že když jsem prvně udělala česnečku Tammymu, rozkašlal se a zasípal, že tahle tekutina mu jistojistě rozežere žaludek a střeva. Ujistila jsem ho, že jenom střeva, což mi musel dát za pravdu, když v noci osmkrát větral ložnici. Ukázala jsem mu, že to není tím, že je indián, máme to tak všichni.

Tammy se na mě láskyplně a vděčně zadíval a řekl, že takhle nafouknuté břicho měl naposledy, když snědl velký pytlík sušených meruněk, prošlých 6 let.

A já se na něj mile usmála a zachechtala se, že to má jednu výhodu, upíři po nás určitě nepůjdou.

Jenny rozjela akci, jak vytáhnout prachy ze zazobaných kapes.

Což znamenalo, že já, zamazaná od barev od hlavy k patě, jsem malovala celé dny a noci, a Jenny, oblečená do šatů drahých a úzkých, taaaaak úzkých, že v podstatě vypadala jako kolík na sázení rostlinek, obcházela večírky bohatých lidí, popíjela šampaňské z vysokých sklenic a ukazovala boháčům fotky mých obrazů.

Alespoň tak mi to prezentovala.

Ve skutečnosti, což jsem nevěděla, sice opravdu ukazovala fotky mých obrazů bohatým lidem, ale prohlašovala, že je namalovala ona sama. A pak odvedla staršího bohatého muže, když se manželka nedívala, do komory na kýble a košťata, kde ho velice osobně neboli orálně přesvědčovala, že její obrazy jsou naprosto skvělé, a měly by zdobit stěny jeho domu i firemních prostor.

Zřejmě uměla přesvědčovat velice dobře, protože většinou už druhý den, si s ní bohatí muži sjednali schůzku v jejím ateliéru, což byla místnost v mém bytě, ze které jsem já musela vypadnout, a kde chtěli vidět její obrazy na vlastní oči.

Že to nebylo na vlastní oči, ale na vlastní penis, jsem pochopila brzy.

Bylo mi divné, že kupci nechtějí poznat umělkyni, tedy mě, osobně. A tak jsem jednoho dne přišla domů dřív a uviděla Jenny opřenou zády o jeden z mých obrazů visící na zdi. Tedy moc jsem toho z ní neviděla, jenom její hlavu a dlouhé nohy, obtočené kolem chlupatého mužského zadku, který mocně pumpoval.

Jenny mě zahlédla, mrkla na mě a zašeptala šedé hlavě do ucha, že domů přišla ségra, a ať toho hned nechá.

Možná bych tohle všechno i překousla, kdyby Jenny prodala alespoň jeden jediný obraz. Ale to se nestalo.

Jedno Jenny upřít nemůžu. Byl to docela skandál mezi smetánkou, a udělala mi slušnou reklamu. Věděli o mě úplně všichni.

A tak mi do života vstoupil Chris. Byl to první agent v mém životě, který si beze slova prohlédl moje obrazy a místo toho, aby mě zcela nekriticky adoroval, podíval se mi pevně do oči a chladně řekl:

„Nastal čas, abys přestala malovat jako debil a začala konečně naslouchat svému srdci.“

Okamžitě jsem ucítila, že s ním pracovat nechci, s nafoukancem jedním.

Ať si táhne odkud přišel.

A tak Chris táhnul. Za dva dny však přitáhnul zpátky a s sebou přivedl ředitele jedné soukromé školy. Ukázal mu pečlivě moje obrazy a řekl, že nic tak dobrého už dlouho neviděl, a že se budou naprosto přesně hodit na vyzdobení chodeb a společenských prostor jejich školy.

Plácli jsme si.

Když byly moje obrazy pryč, Chris se usmál a řekl, že to byla vážně fuška a že je šťastný, že jsou pryč.

Teď mám konečně prostor malovat tak, jak mi říká moje duše.

Moje duše, zamilovaná do Tammyho, však neříkala vůbec nic. Infantilně si požvatlávala a usmívala se jako idiot na okolní svět. Chtěla jsem malovat jen rudé západy slunce nad mořem, nebo ptáky, volné a svobodné, plachtící si po modrobílém nebi.

 Chris mě chytil pevně za ramena a prudce se mnou zatřásl.

Osvoboď se, zaječel na mě. Vypusť ze sebe to nejlepší, co umíš. Na chlapy se vyser, co si na kom vezmeš, chlapi přicházejí a odcházejí, a co zbyde tobě. A pak mě pustil a já pozadu padla na zem, na zadek.

Myslím, že tohle bylo úplně nejvíc, co pro mě, kdo udělal.

Zadek mě bolel dost silně, a protože umělci nejlépe tvoří, když mají hlad nebo nějakou bolest, z nenávisti ke Chrisovi jsem začala malovat.

Chris přijel za pět týdnů. Prohlédl si obrazy, poplácal mě po zádech a podepsali jsme smlouvu.

„Beru všechno, prodám to jako nic.“

„Teda mimo toho mopsíka.“ Řekl a cvrknul mě do nosu.

Mopsík byla totiž moje pomsta. Byl to můj milovaný pes, dobrácký a líný, který mi většinou při malování ležel u nohou, a kterého jsem vyvedla na plátně v nadživotní velikosti, s Chrisovým obličejem v ploskonosé tváři.

Pak se na obraz zadíval znovu a zakroutil hlavou. „Talent fakt máš. Ten pes je neskutečně hnusný, ale s tou mojí tváří vypadá skoro krásně.“

A vzal si ho taky. Dal ho svojí ženě k výročí a ta se smála dva dny.

A já si vzala Tammyho, a odstěhovala se do Severní Karolíny, mezi indiány.

Musím říct, že tam jsem se konečně našla. Já nevím, jestli to bylo tou svobodou, kterou nadechujete společně s lesy, rozprostírajícími se na území tak obrovském, až vám to vyrazí dech. Nebo jestli je to indiány, kteří jsou tak jiní, volnomyšlenkářští, nesvázaní starostmi a závistí.

Uklidnila jsem se, a začala malovat svojí duší.

Tammy říká, že tím to není. Že mě otevřel a nechal vylétnout moji duši svobodně ven.

A že tedy na mě málem vypustil tu svoji.

Tammy samozřejmě kecá, však má rád sex stejně tak jako já. A já jsem správná indiánská žena. Mě prostě nikdy nebolí hlava.

Chris mi zůstal dodnes, zbytečně mě neadoruje a mnohokrát mi řekl, že nestojím za nic. Vzteky jsem začala malovat jako bohyně. Bohyně zkázy. A Chris se na mě usmál a zeptal se, jestli tohle plátno malovaly moje děti.

Několikrát jsem chtěla Chrise zabít, nakopat do zadku, a zapálit smlouvu jasným plamenem.

Ale nakonec jsem to neudělala.

On totiž dobře ví, jak ze mě dostat to nejlepší.

Howgh.