Když se vdáte za čerokézského indiána, jeho rodina a tradice vás budou šokovat. Tohle je příběh, jak mě obelstila prababička ZeePee, aby mě tolik nebolelo srdce. A lízejte ruku své matce, je to důležité.
Náš život v Severní Karolíně plynul pomalu a líně. Táhl se jako těžká sladká melasa, byl hutný a naplněný.
Život v objetí zdravé přírody, bez stresu a každodenního nervování se, byl pro mě jako oáza klidu uprostřed pouště prázdnoty hektického světa.
Čerokéze jsem si skutečně zamilovala. Cítila jsem, že konečně někam patřím a je úplně jedno odkud pocházím.
Čerokézové nám můžou připadat líní a k ničemu. Ale nejsme takoví ve skutečnosti všichni?
Až konečně spočineme v poslední chvilce, uhonění a s tělem zhuntovaným stresem, zavládne v nás umírněný klid. Zavřeme oči a promítneme si náš krátký život. Byl plný očekávání a nadějí. Byl plný práce a posedlý termíny. A nebylo to vlastně úplně jedno? Kde jsou ti nesmlouvaví šéfové a složky plné papírů. Kde jsou ti akční spolupracovníci, kteří se nám sápali přes ohnuté hřbety výš a výš. Těšíme se na důchod, počítáme nekonečné dny, abychom mohli být konečně volní a mohli se věnovat rodině a svým koníčkům.
Naše touha něco dokázat se rozplyne jako těkavé obláčky mlhy.
S nečekanou radostí se smíříme s línými rány, kdy máme kočku stočenou v klíně a čteme zprávy ze světa, který nám přijde tak neskutečně vzdálený. Ulehčeně potřeseme hlavou, to je hrůza, co se zas děje a jsme šťastní, že už se nás to netýká.
Jenže indiáni tohle už vědí od pradávna. Ve stresu jsem je vlastně nikdy neviděla.
Také nikdy nejsou nervózní a matkám ujedou nervy málokdy. Třeba tehdy, když děti posté obíhající teepee, si ukopnou palec o natažené provazy a crčí z nich krev dvanáctkrát denně.
Na děti se tady nekřičí. Matky jen nečekaně vydají zvláštní nebezpečný zvuk. Podobá se dlouhému táhlému vlčímu zavrčení, které je plné nesmlouvavých příslibů. Pak zastrčí zakrvácený palec do svých úst a zkušeně z něj vysají krev a nečistoty. Rána je ošetřena.
Také jsem si všimla zvláštní věci, jak indiánské děti projevují svým matkám náklonnost. Přišlo mi to podivné, ale dnes, kdy mi to naše dcera Anežka dělá denně, přijde mi to naprosto normální.
Indiánské matky totiž své děti nikdy nelíbají a nepusinkují na rty. Když jsem se na to zeptala tety MaryJoe, vysvětlila mi, že děti ještě nemají své duše pevně ukotvené v dětském těle. Každým polibkem se totiž nadechujeme duše svého protějšku a přijímáme její vůli. Pokud bychom líbali své dítě, vdechujeme jeho nestabilní duši a předáváme mu tu svoji. Tím mu odebíráme jeho identitu a vlastní vůli.
Překvapeně jsem na MaryJoe zírala. Pak jsem si uvědomila, že každé malé dítě vlastně podvědomě ucukává před dospělým polibkem na své dětské rtíky.
A tak malé indiánské děti, kdykoliv přijdou ke své matce, jemně ji olíznou hřbet ruky.
Je to takové jemné, mazlivé a zvířecí gesto. Matka ho vnímá bezděčně a přivine dětské tělíčko k sobě.
Tuším, že norský Barnevernet by děti okamžitě a bez slitování odebral.
-------------------------------------
Chtěla bych vám vyprávět o jedné zvláštní noci.
Prababička ZeePee se mě jednoho dne zeptala, zda bych chtěla být stále mladá a krásná, jako indiánské ženy.
Zasmála jsem se.
Samozřejmě, že čerokézské ženy jsou krásné, ale prababičky obličej vypadal jako vyschlá stanová kůže. Byl hrubý a zvrásněný hlubokými čarami, nekonečně se křižujícími po mapě života.
ZeePee potáhne z cigarety. „Nemyslím tím, že budeš mít obličej jak sedmiletá a prsa jak modelka z Playboye.“ Zachechtá se hlubokým hlasem a rozkašle se.
Zvědavě povytáhnu obočí. „Tak to by se mi zrovna líbilo.“ Zachechtám se taky.
„S tím nám bohužel nikdo nepomůže a břicho jako mokrou cejchu už nám taky nikdo neodpáře.“ Pronese moudře ZeePee a pokývá hlavou.
„Ale můžeme si zachovat krásnou mladou duši.“
Zamyslím se. „Jenže ta není vidět.“
„Ooooohoooohóóóó……tak to teda je!“ oboří se na mě ZeePee.
„Nejhorší je, když se přestaneš těšit na nový den a nemáš z ničeho radost. To znamená, že jsi starý.“
Podívám se na ZeePinu obuv a na její nové tetování na nártu pravé nohy.
Myslím, že to začínám chápat.
„O půlnoci se sejdeme na kraji lesa.“ Řekne ZeePee, těžce vstane ze židle a nohy zanoří do zářivě růžových žabek.
------------------------------------
Těsně před půlnocí jsem na stanoveném místě.
Sejde se nás osm.
Společně vejdeme do lesa. Měsíc stříbřitě svítí a odhaluje temná zákoutí lesa. Obloha je černá, a přesto září milióny miniaturních světýlek. Něžně poblikávají v příslibu nepoznaného, kam až se naše duše může vznést.
Bosky a natěšená, kladu jednu nohu za druhou, příjemně osvěžená chladnou rosou hebkého mechu.
Dojdeme na louku, vysoká tráva se nehnutě vyhřívá pod stříbrnými paprsky měsíce.
Uprostřed paloučku je malé jezírko. Je malé a temné. Jeho hladina odráží oblohu a vypadá jako třpytivé laní oko. Dobrotivé a plaché.
Ženy se jedna po druhé poskládají do vysoké trávy kolem vody. Ulehnou na záda a jejich nohy míří k břehu jezírka.
Také se pohodlně uložím a tráva se pode mnou úhledně poskládá do měkkého lůžka.
Slyším jen tichý šepot jezírka a zadívám se do tmavé hloubky oblohy. Po pravém boku mi leží ZeePee, slyším její chraplavý dech. Ženy jako na povel začnou zpívat tklivou melodii. Neznám ji, ale přidám se.
Po chvíli si všimnu, že z vody začíná stoupat jemná pavučina mlhy. Nejprve se stydlivě drží v náruči jezírka, ale pak si troufne překročit hranice břehu. Dychtivě vstoupí na území trávy a začne ji pohlcovat. Podívám se na špičky svých bosých nohou. Mlha je jemně pohladí, několikrát obkrouží a smyslně olízne nárty. Netroufne si dál.
Otočím hlavu směrem k ZeePee, mlhavý dým zahaluje celé její tělo až po hlavu. Vypadá jako uložená v sarkofágu pavoučího umělce.
Moje mlha je stále přikrčená u kotníků.
„Pojď, čekám tě.“ Zašeptám hebce.
Mlha zavibruje a lehounce se zavlní.
„Utamanýýýýýý.“ Zašeptám čerokézsky.
Milovaný.
Mlha se plaše zdvihne do výšky. Prohlédne si zvědavě celé mé tělo a znovu se bojácně přikrčí. Pomalu a nesměle se sune po mé kůži, dotýká se mých kolen, stehen, trupu a ramen. Zastaví se u mé brady. Lehce se dotkne mých rtů a políbí je jako vášnivý milenec. Pak obkrouží mé tváře, nos a čelo. Zavrtá se do mých dlouhých vlasů a láskyplně je hýčká a tiskne jako nejjemnější hedvábí.
Mám pocit jako by mě objímal žádostivý milenec.
Zavřu oči a užívám si jeho pozornost. Cítím se nadpozemsky lehká a opečovávaná.
Zhluboka se nadechnu nosem a vtáhnu za konečky mlhu do svých plic.
V tu chvíli se ocitnu nad špičkami stromů. Vnímám stříbřité odlesky rosy na větvích a listech, objímám jeden strom po druhém a držím je ve svém objetí. Zahaluji jejich nedokonalosti a rány. V mlhavém oparu jsou všechny překrásné a úplné. Vzhlížejí ke mně a oddávají se mému chladivému doteku, který je tak osvěžující. Osahám kmeny stromů a kapičky vody po mě zanechají smazatelnou stopu. Nevadí, vždyť zítra v noci přijdu znovu.
Vydechnu a ocitnu se zpátky ve svém těle.
Cítím se čerstvá a svěží. Moji kůži pokrývají cestičky od kapiček kondenzátu, které vytváří nadpozemské obrazce. Moje vlasy jsou vlhké a třpytí se jako pokryté diamantovým prachem.
Podívám se směrem k ZeePee.
Její tělo ukryté v mlze magicky světélkuje ve svitu měsíce. Vypadá jako pokryté hvězdičkami, které freneticky poblikávají a lákají dotknout se božského svitu.
Vypadá nádherně.
Najednou se ZeePino tělo vznese nad mlžný oblak. Tělo stále světélkuje a visí z něho cáry mlhy.
Chvilku se jen tak vznáší, lehounké a nadpozemsky zářící, jako by na něco čekalo. Mlha ho podpírá a jemně otáčí v paprscích měsíce.
Pak se pomalu vznese nad louku a mocná síla, která nezná slitování, ho táhne směrem k obloze.
Jeho záře je stále menší a menší, až z něho zbude jen malinkaté blikající světýlko. Přidá se k těm ostatním na obloze, které ho láskyplně přijmou mezi sebe a zaujme mezi nimi své pevné místo.
Vyděsím se.
Vyskočím na nohy a ženu se k ZeePee. Vím, že odešla, ale přesto se tomu zdráhám uvěřit.
Pokleknu vedle jejího těla a dotknu se světélkující vrásčité tváře, tak zjemnělé mlhavým oparem. Vypadá tak mladě a svěže. Oči má otevřené a dívá se ke hvězdám. Usmívá se a její rty se nádherně třpytí odleskem rosy.
Pohladím ji po tváři a rozpláču se. Vezmu ji za ruku, je chladná, a přesto své prsty propletu s jejími.
Co bez ní budu dělat.
Uprostřed hrudníku ucítím nutkavou bolest a nahlas se rozpláču. Nemůžu přestat.
Cítím, že i za ni se budu těšit na každý nový den. Na každé nové ráno. Na vůni lesa a čerstvě posekané trávy. Nezapomenu na vůni cigaret a klapot růžových žabek, které už nikdy nepřijdou. Na vůni dlouhých bílých vlasů, propletených orlími pírky. Na to, jak mi ve vzácných chvílích dýchla na čelo. Na to, jak mě naučila znát jménem všechny rostliny a stromy. Na to, jak ji děda Ben mnohokrát bezděčně olízl hřbet ruky.
Je tam nahoře a je součástí blikavých světýlek.
„ZeePee!“ zakřičím a brečím nahlas jak malá holka.
Ostatní ženy se ke mně seběhnou a zvednou mě od nehybného těla.
Pak vyndají bílé plátno a přikryjí ho. Pokloní se a zasypou ho čerstvě natrhanými květy.
„Ty jsi nevěděla, že sem ZeePee přišla zemřít?“ zeptá se mě soucitně teta MaryJoe.
„Ne, řekla mi, jestli chci být stále mladá a krásná, proto jsme sem šly.“ Popotáhnu nosem.
„A navíc, indiáni přece umírají pod zvláštním mrtvým stromem s orlím hnízdem v koruně.“ Postěžuju si a utřu si rukávem nudli.
MaryJoe mě pohladí po vlasech. „To jo, ale tam umírají jen muži. My ženy umíráme u jezera, ve stříbřité mlze. Mlha si tě dnes prvně osahala, až bude tvůj čas, pozná tě a pomůže ti odejít.“
„A mimo to, ZeePee byla hrozná kecka, ale člověk jí uvěřil všechno, co?“ MaryJoe se zasměje.
„Pořád chceš být mladá a krásná?“ zeptá se mě tiše.
Přikývnu.
„Tak se svlékni a vykoupeme se v jezírku. Sice to ničemu nepomůže, ale když ti to ZeePee slíbila...“
Obě se smutně zasmějeme a začneme se rychle svlékat.
