Dneska to nebude o indiánech. A musím říct, že tenhle příběh se ještě nestal. Ale doufám, že tomu tak bude brzy. Na Vladimira, totiž běžné, pozemské dohody neplatí. A tak se musíme spolehnout na síly jiné. Ukrajino, drž se.
Otec Michael se opře do kamenné desky a silně zatlačí.
Jde to ztuha. Na prstech ucítí chlad a lepkavou vlhkost. Zatlačí víc a těžká deska se s drhnutím konečně pohne ze svého místa. Z tmavého otvoru zavane studený vzduch, a v nose ho zaštípá zápach zatuchliny.
Na římse kobky se mihotavě roztančí plamen svíčky, a po stěnách rozhodí vrtkavé stíny.
Mína se v rakvi posadí a hlasitě zívne.
„Zdravím Vás, Otče Michaeli.“ Protáhne se a rychlým pohybem si ze šatů smete usazený prach.
„Copak máme za rok?“
„Také tě zdravím, Míno. Je rok 2022.“ odpoví Michael a dobře si ji prohlédne. Nezestárla ani o jediný den.
„Tak to jsme se neviděli dlouho.“ Mína si protáhne krk. „Naposledy jste mě budil na začátku dubna 1945. A mimochodem, taky jste nezestárl ani o den.“ A rozverně na něho mrkne.
Podá Michaelovi ruku a ten jí pomůže vystoupit z kamenného kvádru.
Mína poklekne a políbí Michaelův biskupský prsten.
„Otče.“ Špitne.
„Vstávej, vstávej, máme málo času. Za chvíli nás čeká Svatý Otec.“ Michael ji pomůže na nohy a sáhne po svíčce.
Mína si rozhodí dlouhé, světlé vlasy po zádech, a smete si ze šatů poslední smítka.
Vyjdou z hrobky ven.
Rychlou chůzí procházejí temnými chodbami podzemí. Dlouhé chodby se klikatí, setkávají, rozdělují a křižují, až je dovedou k patě úzkého schodiště. Vystoupají nahoru a Michael odemkne těžké, dřevěné dveře, pobité ozdobnými, železnými pláty. Vejdou do nádherných prostor vatikánského paláce.
Mína se rozhlédne. „Nic se tu nezměnilo. Koukám, že nový Michelangelo se zřejmě ještě nenarodil, že?“
Michael ji popadne za loket a přidá do kroku. „Vypadá to, že tentokrát si dává na čas.“ Usměje se.
Mína zachytí svůj odraz v jednom ze zrcadel.
„Moment, Otče.“ Zastaví se. „Takhle tam přece jít nemůžu, proboha! Teda, pardon!“ Uchechtne se.
Stoupne si před zrcadlo a pečlivě se prohlédne. Pak hlasitě tleskne.
Vlasy se jí zalesknou, zjemní a dopadnou na záda v úhledných loknách. Šaty se změní z tmavě modré, na temně rudou, a hluboký výstřih je také pryč. Látka šatů teď dosahuje až ke krku.
„Takhle je to mnohem lepší.“ Pokývá spokojeně hlavou a přidá se zpátky k Michaelovi.
Ten se nepatrně usměje.
Mína je succuba, nesmrtelný démon, v nádherném ženském těle, který dokáže každého muže přivést k šílenství. Anebo ke smrti. Podle toho, jak se jí zachce.
Jenže už je po staletí ve službách papeže a pomáhá církvi. Má proto své důvody.
Vejdou do úzké místnosti. Světlo z jediné lampy v rohu místnosti, lehounce osvětluje starožitný nábytek, zlaté rámy obrazů a také postavu vysokého muže v tmavém obleku.
Právě zasouvá knihu do jedné z polic. Otočí se.
„Vítám tě, Míno.“ Kývne směrem k ženě.
„Otče.“ Ukloní se Otci Michaelovi.
Mína si muže prohlédne od hlavy k patě, a nenápadně tleskne.
Rozparek jeho saka se na zádech roztáhne a z průstřihu vypadne ven dlouhý, rudý ocas. Zároveň se mu v tmavých vlasech zablýsknou dva malé růžky.
„Alfréde? No tak, chlapče, takhle se chodí k Svatému Stolci?“ Mína pohoršeně zamlaská.
Muž rychle luskne prsty.
Mína tu stojí nahá, tak jak ji Pánbůh stvořil. Tedy, Pánbůh asi ne.
Velká, plná prsa a bílá pokožka, rozzáří temnotu místnosti. Žena vykřikne a okamžitě překříží ruce na prsou, v mžiku se otočí a rychle tleskne.
„Ale no tak, že si nedáte pokoj. A zrovna tady.“ Zlobí se Otec Michael.
Mína, teď už zase úhledně oblečená, přistoupí k Alfrédovi. „Taky tě ráda vidím.“ a podá mu ruku.
Muž je velmi pohledný. Má temný pohled a černé, lesklé vlasy. Usměje se plnými rty a ruku jí políbí.
„Velká gratulace drahá, ten Berlín se ti povedl. Už jsem si myslel, že z toho bunkru snad nikdy nevyleze.“
Mína mlaskne. „Budí mě kvůli každé prkotině. Ale zřejmě chtěli, aby to klaplo, jinak by samozřejmě o pomoc požádali tebe.“ A pohladí muže po tváři.
Alfréd znachoví. „Měl jsem jiné starosti, právě se rozdělovala Evropa, zlato.“ A jemně ji kousne do hřbetu ruky. „Ty Goebbelsovy děti jsi mohla ušetřit, mohli nadělat ještě spoustu zla.“
Mína se usměje. „Právě.“
V tu chvíli se rozevřou vysoké, dvoukřídlé dveře a osvítí průchod do další místnosti.
------------------------
Trojice, rozhodně ne svatá, vejde do velkého sálu. Je málo osvětlený a stěny zdobí nádherné obrazy a sochy. K malému pódiu vede pět schůdků, kde na širokém křesle sedí Svatý Otec. Je oblečený prostě a jednoduše do bílého roucha, převázaného rudou stuhou. Vlídně se na přicházející usměje a pokyne pravou rukou. Všichni pokleknou a sklopí hlavy k podlaze.
„Prosím, vstaňte.“ Osloví je papež. „Máme důležitější věci na práci.“
„Otec Michael vám jistě řekl, co se děje. Potřebujeme vaši pomoc.“
Alfréd a Mína se otočí k Michaelovi. Mína tázavě zdvihne obočí.
„Ne, neřekl, Svatý Otče, čekal jsem na Vaše svolení.“ Otec Michael vstane.
Tiše a klidně rozevře ruce, a vztáhne je směrem ke stropu. Z jeho hrudníku vytryskne pramen zlatavé záře, osvítí místnost jasným světlem, a mihotavě se přenese mezi jeho ruce, kde nabude plné síly. Záře je tak jasná a oslnivá, až všichni přítomní přimhouří oči.
Mína si všimne špiček dlouhých, čisťounce bílých křídel, vykukujících pod spodním lemem Michaelova roucha. Viděla je už mockrát.
Ve zlatavé záři se začnou v rychlém sledu míhat obrazy. Všichni je pozorně sledují.
Vidí krvavé boje, nářky a utrpení žen a dětí. Vidí mladé muže se zbraní v ruce, umírají a krvácí v boji o svoji vlast. Pláčou a křičí. Vzduchem se nese zápach spáleného masa, rakety a letadla protínají temnotu noci, lidé umírají a trpí. Všude jsou rozbořená hořící města, smrt a zmar.
Mínu napadne, proč jim Michael ukazuje záběry z druhé světové války.
Alfréd zamyšleně sleduje děsivé dění, neubrání se, usměje se a olízne si rty.
Pak všechna ta hrůza, jako mávnutím proutku zmizí, a objeví se postava malého muže. Sedí za mohutným, vyřezávaným pracovním stolem, má tvrdý výraz a nesmlouvavé oči.
Je pevně rozhodnutý uskutečnit svůj plán. Ať to stojí, co to stojí. Proto se narodil a proto žije. Jeho odhodlání nezná hranice, a právě pečlivě promýšlí svůj geniální plán, rozvratu světa. Rusko bude zase mohutné a mocné. Bude ho obdivovat celý svět. Ukáže všem svoji moc a sílu.
Na stole před sebou rozprostře strategické plány. Krok po kroku postupuje již mnoho let, pomalu a nevtíravě rozvrací přátelské vědomí a soudružnost jednotlivých zemí. Pracuje pečlivě a systematicky.
Světem tiše a neúprosně rozprostírá nedůvěru a strach. Po anexi Krymu si vyzkoušel, jak moc se svět bojí války. Nebude se plést do záležitostí bývalých zemí Sovětského svazu, nechce si špinit prsty. Dnešní rozmazlení mladí, nejsou připraveni umírat a trpět.
Německo obezřetně vyčkává a diplomaticky otáčí hlavu stranou. Francie má problémy sama se sebou, a se svými etnickými a vnitřními nepokoji, které si připravila svojí hloupou liberálností. Anglie se snaží odtrhnout od Evropy, potupné vazalství ji přestalo nadobro bavit. Celým světem zmítá virová infekce a narušila běžné lidské vazby. Lidé jsou podráždění, frustrovaní a nespokojení. Mají strach.
Amerika si dosadila do svého čela po nadutém křiklounovi, naprosto slabý článek. Je tak slabý, že o tom už nepochybují ani ti, co ho volili.
Právě teď nastal ten pravý čas, na vojenské převzetí Ukrajiny a rozpoutání světového konfliktu. Muž pevnou rukou podepíše strategické listiny a rozkazy, kde krok po kroku, popisuje krvavé převzetí moci nad Ukrajinou. Dobrovolně ji ti hlupáci nedají.
Mína našpulí rty. Další Hitler.
Alfréd lhostejně pokrčí rameny. Dalo se to čekat. Čas od času se další takový objeví.
Michael připaží ruce podél těla a místností se nese jen mrazivé ticho.
Všichni se podívají na papeže. Má hlavu v dlaních a pláče.
Pak se vzchopí a odkašle si.
„Tohle všechno se chystá, a možná se i stane. Rusko napadne Ukrajinu, násilím si ji vezme a v Evropě se rozpoutá konflikt, který tu nebyl od druhé světové války. Lidé budou umírat a trpět.“
Odmlčí se.
„Místo toho, aby svět duchovně vzkvétal a rozvíjel se, bude uvadat a trpět. Možná to bude znamenat i konec světa a lidské rasy.“
Mína udělá krok dopředu.
„Dejte to mě, Vaše svátosti. Postarám se o to.“ Je rozrušená. Vlasy se jí neklidně vznesou do vzduchu kolem hlavy a rozhoří se jasným plamenem. Šlehají do výšky a bolestivě žhnou.
Michael se chlácholivě dotkne jejich zad.
Jeho dotyk je uklidňující, žena se na něho podívá a plameny, stejně tak rychle, jako se objevily, najednou zmizí. Vlasy má zase úhledně učesané a hebké.
Alfréd promluví.
„Dejte to mě, Vaše svátosti. Přemluvím ho, ať to nedělá, teda zatím, a slíbím mu něco ještě mnohem většího. Je to jen člověk. Upíše se mi.“
Michael zavrtí hlavou. „Tady neuspěješ, Alfréde, je moc chytrý. A odhodlaný. Toho neoblafneš jen tak lehce, nedá svoji duši peklu. Není to žádný blázen.“
Všichni se s očekáváním podívají ke Svatému stolci. Nechť rozhodne.
---------------------------------------
A tak se Mína jednoho večera, nečekaně objeví na setmělých chodbách Kremlu.
Kráčí v rudých šatech, výstřih má hluboký a plný. Dlouhé, světlé vlasy má rovné a splývají jí po hrudníku až do pasu. Rty má plné a smyslné.
Ví ale, že tady jen její krása stačit nebude.
Nachází se v soukromém sektoru, Vladimir zde má pracovnu, posilovnu, koupelnu a ložnici.
Otevře dveře do ložnice, tleskne a dokonale nahá se položí na veliké lůžko. Vlasy si rozprostře po polštáři a rozhlédne se kolem sebe. Místnost je zařízená sparťansky, není v ní žádná zbytečná věc. Všechno je funkční a prosté.
Mína pochopí, že tento muž je asketický. Má jen jednu jedinou touhu – být silný a mocný. Ženy, bohatství, ani alkohol ho nezajímají.
Žena tiše tleskne a zvedne se z postele. Na sobě má nyní šaty tmavě zelené, poseté zlatavými jantary. Vlasy má svázané do vysokého uzlu.
Vyjde z ložnice a zamíří do pracovny. Dveře se nehlučně otevřou, za stolem sedí malý, drobný muž. Je hluboce zamyšlený. Zvedne hlavu a na ženu upře překvapený zrak. Ač je malý, vypadá charismaticky a důstojně.
Bez překvapení nakloní hlavu na stranu, pohodlně se posadí do křesla, opře se a přehodí nohu přes nohu.
„Čekal jsem, koho pošlou.“ Řekne tiše a studeným pohledem zírá na Mínu.
Mína nehlučně dojde ke stolu a posadí se na jeho roh. Pečlivě zkoumá jednotlivé záhyby jeho tváře.
Muž nemá žádný strach. Možná, že ani neví, co strach je. Tím to bude těžší.
Mína tleskne.
Sedí na stole nahá, nohy má rozevřené široko od sebe. Plná prsa mají tvrdé, tmavě rudé bradavky.
„Přišla jsem vyjednávat.“ Řekne a rozkošně našpulí rty.
„Co nabízíte. Tedy mimo tady toho? Jsem už starší muž, žádostivost už mě neovládá.“ Výraz jeho tváře je klidný, vůbec se nemění, a hlas má pevný.
Ten chlap snad nemá žádné emoce, pomyslí si Mína.
Natáhne k němu opatrně ruku a pevně mu stiskne zápěstí.
V tu chvíli pracovna zmizí. Zmizí i Kreml a tmavá noc.
Oba stojí v Oválné pracovně Bílého domu. Joe Biden sedí za svým pracovním stolem a poraženecky tiše, podepisuje důležité listiny. Výraz tváře má ztuhlý a marně se snaží narovnat ochablá ramena.
Vladimir se nahne nad stůl a podívá se na listiny, opatřené pečlivým podpisem 46. amerického prezidenta, slabocha a zbabělce. Stojí na nich velkým písmem, akceptujeme svrchovanost Sovětského svazu, v jeho původní šíři, jako před rokem 1991, a uznáváme všechny dřívější samostatné státy, jako jeho pevnou a neměnnou součást. Vladimir se proti své vůli široce usměje.
Náhle zachytí svůj odraz v zrcadle na stěně. Nevěří vlastním očím.
Je to stále on, ale jeho tvář je mladá a vyhlazená. Nemá na sobě ani vrásku. Podívá se na svoje ruce, jsou hladké a mladé.
Ucítí obrovský nával mladické radosti a energie, nové životní síly.
Tohle všechno je přesně to, co si přál.
Mína pustí jeho zápěstí, a oba jsou zase zpátky v Kremlu, v jeho pracovně.
S mírným rozdílem, že ona už má na sobě zase zelené šaty, a Vladimir je stále starý muž.
„Co tomu říkáte?“ Mína se usměje.
„Být mladý a mocný. Mít znovu sílu a energii měnit věci. Bude vás respektovat celý svět. Je to nový začátek.“
Vladimir ji pozorně poslouchá. „Co za to?“
Žena si sáhne do záňadří a vytáhne srolované listiny.
„Nemyslíte si doufám, že vám podepíšu pekelný úpis.“ Řekne tiše muž.
„To by mě ani nenapadlo.“ Mína podá muži listiny, ten je rozloží na stole a pečlivě pročte.
Pročítá je s ledovým klidem, jen drobné záškuby v jeho tváři, potvrzují nesouhlas.
Pak je odloží. „Kolik mám čas k rozhodnutí?“
Mína si rozhodí vlasy po zádech a hlasitě vzdychne. „Nabídka platí tady a teď. Ber, nebo nech být. Jakmile zmizím, nikdo už za tebou nepřijde. Vlastně jo, ten rohatý, to taky bude chtít zkusit. Ale vím, že neuspěje.“
Žena vyndá pilník na nehty a usilovně si začne brousit dlouhé nehty.
Vladimir se upřeně dívá na listiny na stole. Vystupují z nich slova, vzdávám se Krymu ve prospěch Ukrajiny….. zavazuji se, že vojensky nenapadnu Ukrajinu…… stahuji s konečnou platností ruské jednotky z ukrajinských hranic….a uznávám Ukrajinu jako samostatný stát a souhlasím, že se Ukrajina stane součástí NATO.
Zvažuje pro a proti. Pokud bude znovu mladý a silný, dokáže zase veliké věci. A koneckonců, viděl svoji budoucnost a ví, co se stane. Amerika se před ním ohne, bude pokořeně akceptovat znovuzrozený Sovětský svaz. Splní se jeho životní sen.
Lehce kývne a vezme do ruky pero. Pevnou rukou podepíše jednotlivé listiny a opatří je pečetním voskem, do kterého obtiskne svůj pečetní prsten se svými iniciálami.
Pak ženě podá listiny a ta si je pečlivě zastrčí do výstřihu.
„Asi to ještě nebude všechno, že?“ řekne muž.
„Jste velice chytrý.“ Mína tleskne, chytne muže za sako a položí ho na hustý koberec, kde mu rychlostí blesku, rozepne kalhoty a vyndá malý, tvrdý penis. Pak na něho obkročmo usedne a rozhýbá své boky divokou jízdou.
---------------------------------------
Mína tiše kráčí nocí, podél řeky Pripjať, tři kilometry severozápadně od Černobylské jaderné elektrárny. Vyhlíží malý, chudý domek.
Na ruce drží malého kojence. Je zabalený v tlusté dece, spokojeně si ve spánku brouká.
Mína zaslechne tiché zašustění v křoví a ani k němu neotočí hlavu.
„Alfréde, čekala jsem nějaké, trošku víc bohatší ántré. Šlehající plameny ohně až do nebe, jiskry a sirný zápach. Ale ty se plížíš, jak dvouhlavý pes.“
Alfréd vyjde ze stínů noci.
Má dokonale padnoucí oblek a růžky ve vlasech mu jemně září.
„A já jsem zas čekal, že tentokrát toho chlapa neochčiješ, tak jako vždycky všechny.“
„Ale no tak, ovládej se, je tady malé dítě.“ Mína pohoršeně našpulí rty.
„Chtěl být mladý, chtěl. A neptal se, jak mladý.“
„A taky jsi mu neřekla, že mladý bude jen devět let. Víc už mu v životě nezbývalo. Měl umřít za devět let, jako starý muž, a teď umře jako devítileté dítě.“
„Snad ti to není líto, Alfréde? Stejně půjde k tobě. A můžu já za to, že Ukrajinci znovu rozhrabou ten zabetonovaný sarkofág a ozáří spoustu lidí?“
Společně dojdou k malému domku, bydlí v něm pár středního věku. Bohužel, díky nemoci z ozáření, jsou oba neplodní, ale děti si moc přejí. Děti milují.
Mína položí chlapce na práh dveří a deku mu pevně utáhne kolem hlavičky, aby neprochladl.
Za okraj deky zastrčí lísteček psaný azbukou. Postarejte se, prosím, o Vladimira Vladimiroviče, je to sirotek, bude vás milovat a ctít. A hlasitě zaklepe na dřevěné dveře.
Chlapec pootevře oči a tichounce zakňourá.
-----------------------------------------------
Když Mína předává podepsané listiny do rukou Otce Michaela, rozverně se usměje.
„Já vím, nebylo to zrovna košer, ale co už. Stejně to s nimi jinak nejde.“
Hlasitě zívne. „A teď už bych šla spát. Kdy mě zas budete budit? Já jen, abych věděla.“
„Za tři roky.“ Řekne Michael a tichou místnost protne hlasitý zvuk prudce trhané látky.
Michael na svých zádech rozvine mohutná, bílá křídla, v celé své šíři. Naplňují celou místnost a ta se rozsvítí mléčným, konejšivým, bílým světlem. Mína zavře oči a ponoří se do jeho náruče. Michael ji pevně obejme.
Nadpozemský klid naplní celou její duši, cítí se čistá a volná. Dokonale svobodná.
„Proč za tři roky?“ zašeptá.
„Bude nás trochu víc zlobit Kim Čong-un. Bude tě potřeba.“
Mína otevře oči. „A to je kdo? Nějaký Číňan?“
„Ne, to je jen takové velké, rozzlobené, korejské dítě, nudí se a zlobí.“ Řekne Michael a pustí její tělo ze své náruče.
„Já se těch dětí snad nezbavím.“ Mína na něho mrkne, a oba se tiše vydají dolů, do podzemí, do chladné, kamenné kobky.
Trošku si zdřímne.
-----------------------------------
