Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů a žijeme v Severní Karolíně na úpatí Kouřových hor. Když jsme se v New Yorku seznámili, naše odlišné kultury se mísily dost těžce. A pak jsme navštívili Las Vegas.
Kdo nenavštívil Las Vegas a nespatřil blyštivé pozlátko snového světa, tak neskutečného a bizarního, plného fantasmagorií a příslibu velkých peněz, nepřišel vlastně vůbec o nic.
Dokonalá továrna na sny, fungující pouze jednosměrně, vám ve skutečnosti ukradne nejen peníze, ale i vaše sny.
Za iluzi pohádkového světa, kde si každý najde to svoje a rád popustí otěže mozku z rukou, aby je zoufale a těžko našel až doma, se platí dost draze. Do slunečného, teplého rána se probudíte bez peněz, bez iluzí, a pak se zasmějete, mávnete rukou a řeknete si: „Las Vegas, ne?“
Mě v Las Vegas zatkli.
Ne, že bych byla typická kriminálnice, ale prý jsem obtěžovala známou osobu.
Známou osobu? V Las Vegas, kde na každém chodníku stojí pět Elvisů, sedm Chaplinů a dvanáct Marilyn? A vidíte, mně se to povedlo.
Každopádně výlet do Las Vegas se zdál jako dobrý nápad.
S Tammym jsme spolu chodili pár měsíců a jak už to tak bývá, valnou většinu svého času jsme věnovali té nejúžasnější zábavě zadarmo a to sexu. A protože vesmír k sobě přistrčil, zřejmě pro svoje pobavení a popření zásad, že protiklady se přitahují, dvě osoby, kde jednu nikdy nebolí hlava a pro druhou je sex stejně přirozený jako dýchání, šlo nám to spolu celkem dost dobře.
Tammy, nevěříc svému štěstí, které ho potkalo, a taky mě ještě moc neznal, se v posteli labužnicky rozvalil na zádech, zamával na rozloučenou mozku, který ho právě opustil, pravou rukou si mě přitáhl do náruče a pevně stiskl.
„Vezmu tě na výlet, řekni, kam bys chtěla?“, zašeptal a něžně mě políbil do vlasů.
Teď, po mnoha letech manželství, kdy už mě Tammy zná, nikdy by se mě už takhle lehkovážně nezeptal.
Ne, že bych byla vypočítavá mrcha, ale mám jen prostě zvláštní schopnost, úplně bezelstně zhmotňovat své sny.
„Chtěla bych do Las Vegas, chci to tam vidět.“, pronesla jsem tiše a rozkošně zakmitala dlouhými řasami.
A Tammy, který si právě našetřil na zhmotnění „svého“ snu, na ojetou, sportovní káru, po které toužil a kterou si po Las Vegas už nikdy nekoupil, zalapal lehce po dechu a řekl: „To zní dobře. Peníze budou a my nebudeme. Je to vážně jeblý, ale chci se tam podívat taky.“
Já nevím, jak bych vám náš výlet do Las Vegas připodobnila na místní poměry, ale dost mi to připomnělo podnikový zájezd babičky a dědy, z Jiřetína v severních Čechách do Prahy, s plnou sifonovou láhví pod paží a s nasmaženými kapustovými karbanátky, zabalenými v alobalu, voňavě se hlásící o pozornost při každém sebemenším pohybu tašky.
„Mámo, tenhle velkej svět není nic pro mě, dlouhý ulice a plno lidí. Já radši počkám v autobuse.“
Já sice v autobuse nečekala, zato jsem napekla řízky z krkovice a do litrové zavařovačky pevně uzavřela okurkový salát, ze které jsem cestou na letiště blaženě upíjela, jako jsem byla zvyklá z výletů s našima do ZOO v Ústí.
V Las Vegas bude draho.
Řízky a podezřelou tekutinu v zavařovačce nám na letišti nedovolili vzít s sebou, a tak jsme je museli v hale zkonzumovat. Po celou dobu letu jsem pak lehce, ale dost často, říhala kyselý nádech octa, který se nevábně šířil mezi sedadly a po pěti řízcích, přece to nevyhodíme, začal Tammyho pobolívat žlučník a k nevoli cestujících blokoval toaletu.
A pak jsme pod sebou konečně spatřili nádherné, pohádkově zářící ulice a vysoké budovy vysněného, nočního Las Vegas.
Cestou do hotelu jsem za oknem taxíku otevřela pusu a prodělala metamorfozní přeměnu v imbecila, která tu samozřejmě potká úplně každého a začala jsem vykřikovat: „Koukej! Ježíši, Tammy, koukej! A támhle je pravej Elvis, koukej! No to je nádhera, koukej!“
Tammy, kterému celoročně přetrvává na tváři indiánský výraz neproniknutelnosti hráče pokeru, se přeměnil na dítě z pomocné školy také, otevřel ústa dokořán a začal se nekontrolovatelně a hlasitě chechtat.
Před hotelem nás přivítal Mickey Mouse v nadlidské velikosti, s každým z nás si zatančil valčík, a pak vzal naše zavazadla do velikých tlap a my za ním jako děcka s infantilním výrazem vesele poskakovali do haly a připadali si jako v ráji.
Ráj nás obejmul, políbil nám upocená čela nenasytnými a bezednými ústy, a my, stejně tak jako miliony bezmozků před námi, uvěřili v hráčský eden a v bohatství, které nás zcela jistě a za pár vložených dolarů, v některém z místních kasin zaručeně potká.
V cestovatelské příručce Jak si bezpečně užít Las Vegas stojí: „Stanovte si přesnou částku, kterou hodláte za večer v kasinu utratit, neoblomně na ní trvejte a po jejím utracení ihned opusťte kasino.“
Na navrhovanou denní částku jsem vyvalila oči a udělalo se mi mdlo, protože byla ve výši dvou měsíčních důchodů obou mých rodičů.
Ale co, peníze budou a my nebudeme!
Nejprve jsme si dopřáli dlouhou a horkou koupel, ve vaně tak obrovské a luxusní, až jsme si připadali sami jako boháči a začali jsme si představovat, že takovou, úplně samou, si zcela určitě musíme pořídit do našeho malého bytu. Nutno říct, že předpotopní bojler, který jsme vlastnili, sotva pokryl umytí nádobí a jedno lehké osprchování každého z nás.
Ale kdo by řešil teplou vodu, jsme v Las Vegas, a tady nikdo na hnusný, obyčejný život v realitě, prostě nemyslí!
Dokonce jsme se dostali až tak daleko, že jsme až do úplných podrobností začali probírat a živě popisovat, co si za obrovskou výhru v kasinu koupíme.
Nebudu se blíže o této absenci mozku více rozepisovat, ale dokonce tam padlo moje pevné rozhodnutí zakoupit velký zámek v bydlišti rodičů od pana Lobkowicze, ať místní vidí, jak se nám v Americe vede.
Tammy, indiánsky skromný a nijak zvlášť nebažící po hmotném majetku, projevil přání ohledně bílých, vysokých, kožených bot a já se zasmála a chytla ho za bradu a zaječela: „Ty jsi hrozný pako, Tammy, budeš mít milion dolarů a ty si koupíš jen kozačky?“
A Tammy pokrčil rameny a řekl, že jsou dost drahý a že by si teda koupil ještě novou košili.
Potom jsem vyšli ven z hotelu a na ulici si koupili dva párky v rohlíku, s vědomím, že je to poslední obyčejná večeře před návštěvou kasina, po které si budeme každý den žrát hromady kaviáru, který jsme ochutnali v životě jen jednou jedinkrát a žádnému z nás ani moc nechutnal.
Vstoupili jsme do kasina, vyměnili si žetony a Tammy se usadil ke karetní hře a já k automatu, a pak ještě k dalšímu a dalšímu a dalšímu, abychom během hodiny utratili všechno, co jsme měli a mohli s holými zadky vypadnout ven.
„Vezmu tě aspoň na kouzelníka.“, řekl Tammy a dal mi kousnout do marcipánového pejska, kterého dostal jako cenu útěchy od krupiéra u hry Blackjack.
Obrovská kouzelnická show začínala za pár minut v sále nádherného hotelu, kde jen dámské toalety měly rozlohu nádražní haly a mramorové záchody se zlatými prkýnky, nebesky čisté a zářící, mě vůní drahého parfému naléhavě přesvědčovaly, ať už tu zůstanu sedět jako královna, navždy.
V sále jsme se usadili k rozkošnému, kulatému stolečku se dvěma křesílky a lačně se napili vychlazeného, perlivého vína, ke vstupence zdarma.
Představení začalo nejprve mohutnými výbuchy zlatavých papírků a potom hejnem ptáků, které se formovalo do různých obrazců a nápisů. Všichni diváci nadšeně vykřikovali úžasem a chytali se za srdce.
A pak přišel kouzelník a předváděl na jevišti úžasné kousky se zvířaty, s tygry a lvy, kteří různě mizeli a zase se zhmotňovali, a jeho nadpozemsky krásné pomocnice v šifonových kalhotkách a stříbrných podprsenkách, vypadaly jako orientální princezny z vlhkého snu každého muže.
My se s Tammym smáli a bavili a tleskali, snažíc se marně zapomenout, že už nám nezbylo skoro nic a oba jsme předstírali, že nám to vlastně vůbec nevadí.
Pak začal v orchestru vibrovat buben a kouzelník prohlásil, že potřebuje dvě dobrovolnice a kdo že se hlásí. Zvedl se les rukou.
Já se nehlásila, a tak mě kouzelník vybral, společně se ženou, s dlouhými černými vlasy, od vedlejšího stolku.
Okamžitě jsem pochopila, že důležitým kritériem výběru byl očividný kontrast šatů a vlasů. Já měla bílé šaty s černými, geometrickými obrazci a dlouhé blond vlasy. Žena měla šaty černé, se stříbrnými třásněmi a tmavé vlasy do půlky zad. Velká, kulatá prsa se jí divoce drala z výstřihu ven a mohutné rty, zřejmě upravené, mi připomínaly rty velkého, plyšového černocha, kterého jsem v osmi letech dostala od Ježíška a dost se ho bála.
Žena však vesele vyskočila, chytila mě za ruku a táhla na jeviště. Všichni se ohromně bavili. Podívala jsem se zoufale na Tammyho, ale ten jen zvedl ruce do výšky a divoce tleskal.
Kouzelník publiku vysvětlil, že jim předvede kouzlo, které ještě nikdy neviděli. Promíchá dvě ženy. A ukázal na vysokou almaru, stojící za námi.
Krásné pomocnice nás jemně uchopily za ruce a vedly nás, každou z jedné strany, k boku skříně. Otevřely dvířka a my do nich vstoupily.
Ovšem nevstoupily jsme do skříně, jak se zvenku zdálo. Jen do tmavého prostoru, který pokračoval za jeviště, a kde stál muž v černém oblečení, téměř neviditelný, který nám vysvětlil, co bude naším úkolem.
A ukázal nám na soustavu otvorů se zrcadly, do kterých jsme měly tu jedna strčit nohu nebo ruku, a někam vsoukat hlavu a tělo. Ale ještě ne, až nám řekne. Teď jsme měly jen stát a usmívat se. A pošoupnul nás blíže ke skříni.
V tu chvíli se otevřela jedna velká dvířka, která odhalila moji tvář a horní část těla, potom to samé u kolegyně, stojící vedle. Pak se dvířka zaklapla a otevřela se spodní, aby ukázala naše nohy. Publikum tleskalo.
Pak se dvířka zavřela a muž za námi zašeptal, co máme okamžitě udělat.
Prostrčily jsme do otvorů těla a končetiny a otevřela se dvířka, která publiku nabídla pohled na dvě ženy, s promíchanými částmi těla. Černovlasá žena měla moje tělo a svoje ruce, a já měla ženiny nohy, pak jednu ruku, a tak se to různě promíchávalo, otvory se zavíraly a otvíraly. Lidé pískali a tleskali.
Muž v pozadí nám ukazoval kam co strčit a popoháněl nás, ať jsou pohyby plynulé.
A pak mě popadlo ďábelské běsnění, které mívám z pocitu, že dělám srandu a lidi bavím. Prostě přidám pár inovativních prvků, ať je větší legrace. A tak jsem, mužem absolutně nepodporována, prostrčila otvorem ruku a nevím proč, vtipně jsem chytila ženu za veliké ňadro, a aby toho nebylo málo, vesele jsem s ním zatřásla. Stejně teď bylo vizuálně součástí mého těla a bylo tedy moje, ne?
Kdybyste se mě teď zeptali, proč jsem to udělala, nedokážu vám rozumně odpovědět. Ale v tu chvíli mi to prostě přišlo úžasně vtipné a taky jsem byla v Las Vegas.
Žena se v tu chvíli neuvěřitelně vyděsila, vykřikla a sáhla si svojí rukou na svoje prso, které právě opouštěla moje horká dlaň. Naše ruce se na pár okamžiků setkaly, aby moje rychle ucukla, a do záplavy indiánských náramků, dar od Tammyho, zamotala pramen ženiných vlasů, které se rozhodly, jen tak se nepustit.
A tak diváci viděli, jak se těsně za mojí rukou, snáší z ženiny hlavy černá paruka a za jejího vyděšeného křiku mizí do útrob almary.
Začala příšerná mela.
Žena v šoku vypadla z boku skříně na zem, kolem hlavy se jí rozprostřely blond kudrliny a začala příšerně ječet.
A ječet začalo i publikum, které ženu, nyní už bez paruky, bezpečně poznalo.
Na rozdíl ode mě. Já totiž americké celebrity neznám a moc nesleduji.
Na jeviště vběhla ochranka a obě nás odvedla do zákulisí, kde jsem se měla omluvit za svoje chování, ale to ženě nestačilo a trvala na příchodu policie, která mě nejenže zatkne, ale odsoudí nejméně ke dvěma po sobě jdoucím trestům smrti.
Myslím, že jednu celebritu už tedy budu znát naprosto bezpečně.
Byla to americká country zpěvačka, skladatelka a herečka, nositelka Grammy a milionů prodaných nosičů – Dolly Parton, v černé paruce maskovaná, aby si dokonale užila inkognito Las Vegas, se svým mladým přítelem a milencem.
Policie mě za velikého povyku zatkla a odvedla do výslechové místnosti, kde jsem musela prohlásit a podepsat, že jsem neobtěžovala známou osobnost, že nejsem perverzní a úchylná. A že jsem to vůbec neudělala schválně, jen jsem špatně prostrčila ruku otvorem ven, v rámci iluze. Dolly však moc dobře věděla, jak to bylo a trvala na doživotním zákazu přiblížení se na třicet metrů a obměkčila ji až tučná pokuta, která spolkla zbytek peněz, které si Tammy pečlivě našetřil na ojetý, sportovní vůz.
Dodnes dětem říká, že maminka je někdy vtipná, za všechny prachy.
Las Vegas jsme druhý den opouštěli s hořkou pachutí v ústech. Za slunečního svitu už jeho ulice a budovy nevypadaly tak ohromující, a Elvisové a Marilyn v pomačkaných šatech a unavených tvářích, nevypadali autenticky vůbec.
„Náhodou jsem ráda, že jsme nic nevyhráli, víš, jaká je to zodpovědnost mít velký prachy?“, pronesla jsem moudře cestou na letiště. „A taky se prý díky penězům rozpadají i ty nejpevnější vztahy.“
Tammy se smutně zadíval za nízkým Ferrari, které nás právě míjelo.
„Kvůli penězům to nejspíš nebude.“, procedil tiše mezi zuby a bolestivě stiskl rty.
K Vánocům jsem mu koupila vysoké, kožené boty, přesně ty, co si přál v hotelové vaně. Tammy mi zámek od Lobkowicze nekoupil nikdy, ale to vůbec nevadí. Vždyť patří jen do pohádek.
Krásný a šťastný nový rok všem!
Howgh.
