Jak jsem vystavovala mokrá prsa

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Po bouřlivém životě v New Yorku, kde jsem se snažila prosadit jako malířka, marně, jsem přijala nový životní styl. Než se tak stalo, život mi uštědřil mnoho lekcí.

Indiánské příběhy, které vám vyprávím, znějí ušlechtile. Je pravda, že se můj život po změně životního stylu /ode zdi ke zdi/ v New Yorku, kde jsem snažila prosadit jako malířka, ustálil, trochu jsem si vydechla a přijala svoji novou roli /Tammy, já vážně nevím, jak dlouho to tady vydržím/, mezi indiány.

Svůj indiánský život jsem chtě nechtě přijala.

Sžívání našich zcela odlišných a nepochopitelných kultur, přineslo mnoho vtipných situací, a nocí, kterými jsme se s ledovýma očima prokřičeli do svítání /já už to tady dýl nevydržím/, abychom se pak stejně tak dlouho a vášnivě udobřovali, pod ostřížím zrakem orla bělohlavého, symbolu to čerokézského lidu, barevně a živě vyvedeného pod Tammyho prsy.

Je pravda, že svoji novou, velkou, indiánskou rodinu jsem hluboce a ze srdce nenáviděla, a po letech nekonečných hádek se uvážlivě smířila s tím, že každé ráno, když vstanu, sedí v obývacím pokoji našeho domu patnáct členů příbuzenstva a vaří si snídani, ačkoliv bylo pečlivě zamčeno. A nikdy se to nezmění.

Také jsem se musela smířit s tím, že indiáni často neudrží tajemství.

To zní honosně, ale ve skutečnosti to znamená, že si vykecají úplně všechno, a to do nejintimnějších podrobností. Na co si však nezvyknete nikdy je, že vám bratranec u večeře, mezi sousty, ukáže vřídek na předkožce a požádá vás o odbornou radu.

Život má obrovský smysl pro ironii, a proto se ani jedno z našich dětí nenarodilo normálně a v porodnici, štěně, které si přinesete domů z lesa není pes, ale vlk, a orlí pírko do náhrdelníku na krk, si musíte opravdu zasloužit.

Zjistíte, že les je alfa a omega života, že dýchá, a to různě, že pláče, když umře indián a že se raduje z každého nového života.

Indiáni vám ukážou, že mají svá srdce uložená ve stromech, a často chodí naslouchat, jak silně ještě tluče. A také, že běžně neumírají v nemocnicích, ale pod starým, suchým stromem, v jehož koruně hnízdí orel bělohlavý, který po smrti zachytí a odnese indiánskou duši tam nahoru, ke hvězdám.

Za tmavé noci se k vám snese z oblohy Aušrá, indiánská dívka obětovaná pro blaho rodu orlímu králi. Úhledně si srovná tmavá, hebká křídla na zádech, přímo ve vaší ložnici, u postele, a láskyplně pohladí vaše obří, těhotenské bříško, na které uroní pár vlhkých slz. A pak jakoby nic, tiše zašeptá: „Jeden hluchý a druhý němý.“ Trochu vás to vyděsí, protože právě čekáte chlapce, dvojčata.

Dost vás překvapí, že šaman, ačkoliv doopravdy hulí, je přesto nejváženější osoba společenství, která vám opravdu pomůže s každým problémem a nemocí, se sousedskou hádkou a nevěrným mužem, i s pradávným hadem, který podle pověstí v noci unáší novorozené děti.

A pak jsem také chtěla být krásná, vysoká a štíhlá, a kupovat si šaty velikosti XS. Jenže jsem malá, mám plná prsa a dokonale oblý, slovanský zadek. A taky hodně žárlím a mnohokrát jsem chtěla Tammyho zabít. Což jsem tedy nakonec neudělala, ale doopravdy jsem k tomu měla hodně blízko. Jednou jsem totiž Tammyho málem otrávila sušenými bylinkami, které ho měly ke mně, navždy a oddaně, připoutat věčnou láskou.

Jenže, já vím, proč Tammy se mnou ve skutečnosti vlastně je.

Strašně ráda a od srdce se směju.

Takhle se totiž smějí jen indiánské ženy, a když na jedné výstavě obrazů Tammy uslyšel můj smích, otevřelo se mu srdce a vzpomněl si na to, co mu u newyorkských žen tolik chybí.

Umínil si totiž, že si nikdy nevezme indiánskou ženu, obyčejnou a jednoduchou, chce něco lepšího. A pak si uvědomil, že mu tyhle ženy vlastně velmi chybí. Jejich smích a životní nadhled. A ten jsem já, česká holka, opravdu měla. Teda vlastně jenom to.

O tom všem jsem vám psala.

Jenže můj život měl k tomu ideálnímu daleko vždycky.

Když jsem ještě žila v New Yorku a rozešla se kvůli Tammymu, se svým bohatým přítelem Jasonem, v jehož galeriích jsem své obrazy vystavovala a prodávala, život se mi výrazně změnil.

Jason mě nenávistně odříznul od všech příležitostí, prostě mě chtěl zničit.

Jenže, nějak živit jsem se musela. A tak jsem začala obcházet personální agentury, odpovídat na inzeráty, a na malou chvíli naslouchala tipům /debilním/ od svých přátel.

Přiběhla ke mně přítelkyně Ava, oči měla navrch hlavy. Viděla jsem úžasný inzerát, když jsem byla tankovat na benzínce. Shánějí obsluhu, můžeš nastoupit kdykoliv, tady máš číslo.

A tak jsem tedy na číslo zavolala a dohodli jsme se na schůzce. Plat vypadal slušný, a aspoň něco, že jo, než začnu zase vystavovat.

Vystavovat jsem ovšem měla hned, a dost mě to překvapilo.

Vedoucí benzínky, břichatý páprda s mastnou přehazovačkou pečlivě připlácnutou k lebce, mě zálibně sjel pohledem. „Vy jste Ruska?“

„Ne, Češka.“ Odpověděla jsem trpělivě.

„To neznám, takže Ruska.“

Mocně jsem vydechla vzduch z plic a udržela se. Práci potřebuju.

Sáhl do skříňky a vytáhl bílé tričko. „Zkuste si to.“

Roztřepla jsem na omak příjemnou tkaninu. „Jo, to je dobrý, to mi bude.“

Asi pracovní oděv.

„Ne, vy mi nerozumíte, potřebuji, abyste si ho zkusila.“

No, moc nechápu proč.

Zašla jsem do přilehlé šatny a tričko na sebe hodila.

Vedoucí se na mě láskyplně zadíval, tedy ne na mě.

„Prosím, bez podprsenky, jestli by vás to neobtěžovalo.“

„Tady se chodí bez podprsenky?“ Vyděsila jsem se.

No, to teda budeš koukat, ale když tu dbáte na pohodlí? Sundala jsem podprsenku, a znovu oblékla tričko.

Muž ke mně přistoupil s lahví vody v ruce, vylil si trochu do dlaně a cákl mi ji na hrudník.

„Úžasný! Kdy můžete nastoupit?“ Zamlaskal a zachrochtal jako čuník.

„Hej, Johnny, pojď se na něco podívat!“ Zavolal směrem k chodbě.

Do místnosti vstoupil vysoký muž, podíval se na mě a hlasitě a dlouze zavyl jako pes, k otáčejícímu se větráku na stropě. „Tu vezmi!“

Začala mi to být divné. „Je to práce obsluhy, na pokladně a tak?“ Zeptala jsem se opatrně.

„Ano, ale hlavně budete na myčce. Počítejte s tím, že budete hodně mokrá. Naši zákazníci to milují a dost si u toho vyděláte bokem.“

Jo, takže něco jako miss mokrý tričko.

Vztekle jsem se převlékla a po muži tričko hodila.

„Tak to bohužel, nemám zájem. Nejsem kurva.“ A otočila jsem se k odchodu.

„Ne? Ale vždyť jste Ruska! A mimochodem, té vaší přítelkyni jsem to říkal.“

S Avou jsem za to měsíc nemluvila. Prý to špatně pochopila. To určitě!

-----------------------

Další zaměstnání mi dohodila personální agentura. Jednalo se o lehkou, nenáročnou práci v malé výrobně cukrovinek, kde se barevnou, cukrovou polevou malovaly a zdobily vyfouklé, čokoládové figurky.

To by mě mohlo bavit.

U dlouhého stolu s figurkami napíchanými na držácích, nás sedělo pět. Všechny jsme tam byly začátečnice. Velice obézní vedoucí provozu v bílém plášti, nám ukázala pracovní postup, jak se míchají barevné polevy a jak se nanášejí.

Vypadalo to lehce.

„Je povolený pouze minimální počet zmetků. Předpokládám, že než se z vaší činnosti stane rutina, nějaké budou, ale uvidíte, že se rychle zdokonalíte a práce vám půjde dobře od ruky.“ Řekla dobrosrdečně a s nadějí v hlase.

Pak ukázala na malou krabici. „Zde odkládáme zmetky a na konci pracovní doby je spočítáme. Všechno jasné?“

Jasné nám to bylo.

A také velice brzo začalo být jasné, že krabice přetéká zmetky již po hodině usilovné práce.

Černoška sedící vedle mě, nespokojeně mlaskla a zašeptala. „Takhle to dál nepůjde. To nás brzo vyhodí, koukni, kolik už jsme toho zmrvily.“

Drobná Asiatka sedící naproti, špitla: „Vyhodí nás, určitě nás vyhodí. Vůbec nám to nejde.“ A ukázala mi figurku velkého pejska, kterému se až na tlapky, v úzkých potůčcích, roztekla cukrová očička.

Český původ ve mně se postavil na zadní a okamžitě vyprodukoval jednoduché řešení.

Problémem je krabice se zmetky, že jo?

„Sežereme to! To, co se nám nepovede, prostě nedáme do krabice, ale sežereme. Nepozná nic.“ A kočičce s růžovou pusinkou, roztomile steklou na bříšku, jsem ukousla hlavu.

Po několika hodinách práce, jsme se začaly výrazně lepšit.

Ukazatelem nám byla poloprázdná krabice se zmetky. Co se však nelepšilo, byl počet hotových výrobků a taky nás začalo dost bolet břicho.

Fiona, ta vedle mě, zavrtěla nespokojeně hlavou. „Ještě nikdy mi nebylo tak blbě. Jestli ještě někdy v životě uvidím čokoládového medvídka, pobliju se.“ A vzápětí vyskočila od stolu a zaběhla na toaletu.

Nemusím asi říkat, že to byl můj první a zároveň poslední pracovní den ve výrobně cukrovinek.

Nevím proč, ale odmítli mě vyplatit i za ten jeden, jediný den. Ale čokoládu mám kupodivu ráda dodnes.

------------------------

Pak jsem přes známé, získala práci asistentky daňových poradců, ve velké účetní firmě.

Měla jsem do počítače zadávat údaje z papírových podkladů, což vypadá lehce, ale ve skutečnosti jsem dostala několik krabic přetékajících papíry, v různých stádiích rozpadu a zbarvení.

Byly od drobných firem a podnikatelů. Můžu říct, že již po několika hodinách jsem začala výborně rozeznávat, které papíry patří stavařům, firmě vlastnící stánky s rychlým občerstvením, instalatérům, a útulku pro psy.

Ty stavařské byly ošlehané od větru a deště, od malty, od barev a na některých byl jasný otisk pracovní boty.

Stánky s rychlým občerstvením měly dodavatelské faktury voňavé od přepáleného tuku, a na důležitých údajích se labužnicky rozpínaly mastné skvrny roztodivných tvarů a velikostí.

Instalatéři měli dodací listy zvlněné, zvrásněné a vlhké, lehce zašmudlané od stále lepícího, šedivého tmelu, díky kterému se papíry nedaly oddělit bez roztrhnutí.

Nejradši jsem ale měla ty z útulku pro psy. Doklady byly roztomile ohryzané, olízané, s otisky bahenních pacek a s přilepenými, různými druhy barevných chloupků, patřících větším i malým plemenům.

Jak asi tušíte, věnovala jsem zřejmě větší pozornost jiným věcem, než bych měla, a také se ukázalo, že nemám schopnosti pro detailní práci.

No dobře, prostě, co se nedalo přečíst, tak jsem do počítače nezadala.

Nezadala jsem tam toho asi dost, mě to totiž příšerně nebavilo, a tak se se mnou mile, ale rázně rozloučili.

---------------------

Tammyho přítel vlastnil velké květinářství, a tak ho ze zoufalství uprosil, aby mě přijal.

A já souhlasila. Zalévat květiny, to já umím. Taky dobře zametu a poklidím.

Bohužel, mu Tammy na dotaz, jestli mám umělecké cítění, odpověděl, že veliké a nezjišťoval podrobnosti.

Podrobnostmi bylo myšleno, zda umím uvázat květinovou kytici. Jestli já umím uvázat květinovou kytici? No jeje, uvážu vám kytici, až se vám z toho hlava zatočí. Co jednu, stovky!

Hlava se zatočila jednomu zákazníkovi, kterému jsem podala kytici, díky mé barvosleposti tak jedinečnou, až se mu zakalil zrak a zalapal po dechu.

Navíc jsem mu po sečtení všeho řekla takovou částku, až málem omdlel a potácivě se mě chytil za ruku, krvavě pořezanou téměř až na kost, od drobného nožíku na seřezávání stonků.

Zalévačku nepotřebovali, a tak jsem už druhý den přijít nemusela.

---------------------

Ale pak přišla moje šance, a slunce nad mojí zasmušilou hlavou se konečně rozzářilo jasným světlem.

Dostala jsem práci, tu jedinou a pravou, skutečně odpovídající mým schopnostem.

Malé divadlo, umístěné v podzemních prostorách jednoho z bloků staré zástavby, hledalo šatnářku, a zároveň obsluhu malého občerstvení. Nic velkého, jen káva a nápoje.

Ráno jsem se krásně vyspinkala, oběhla si svoje záležitosti, poklidila, polenošila a večer jsem se vydala do divadla.

Práce mi šla dobře od ruky.

Bohužel, mě již po pár dnech, v době představení, nečekaně načapala jedna z návštěvnic, která si odběhla pro kapesník, zapomenutý v kabátě, jak si s uklízečkami zkoušíme a děláme módní přehlídku, v kožíšcích a kabátech, které jsem měla opatrovat a střežit jako oko v hlavě.

Slušivý, tygrovaný kabátek těsně pod zadek, který mi padnul jako ulitý, patřil právě jí. Svlékla jsem ho dost nerada.

Pro hrubé porušení pracovních povinností jsem už neměla více chodit.

Naštěstí a díky Bohu, teda Tammymu, se můj bývalý přítel Jason zbláznil a opustil New York nečekaně a trochu spěšně, směrem k psychiatrické léčebně.

A přestal mi škodit.

Mohla jsem konečně začít zase vystavovat a prodávat, protože se galerie přestaly bát Jasonova bohatého vlivu. A také uznaly, že musel být vážně na hlavu už dříve.

Začalo se mi dařit, a já pochopila, že ačkoliv bych mokrá prsa na benzínce určitě vystavovat mohla, raději zůstanu jen u těch obrazů.

Ty jediné, totiž mají trvalou hodnotu.

Howgh.