Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Jak jsem tančila s vlky

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka indiánů z kmene Čerokí. Naše děti jsem porodila pod vrcholky Great Smoky Mountains, na půdě, která indiánům po staletí patří. Přijala jsem indiánskou životní filozofii za svou.

Hluboké a nekonečné lesy Great Smoky Mountains vás nenechají na pochybách, že jste jen malinkatou součástí přírody, drobnou připomínkou koloběhu života, krátkou a stále chybující, kterou od pradávna mocně ovládají přírodní síly.

Indiáni tvrdí, že nejsou o nic lepší než srnky v lese, mravenci nosící jehličí nebo ptáci, lehce a radostně poletující ve větvích stromů. Všichni do jednoho jsme závislí na Matce Přírodě, jejích rozmarech a náladách. Všichni se prohříváme v paprscích slunce, osvěžujeme se chladnou vodou z říček a potoků, hledáme potravu, radostně se rozmnožujeme za hlasitého křiku mláďat a umíráme v tichosti a rozjímání tak, jak smrti po právu náleží. Vracíme se do půdy a podloží rostlin, ze kterých vzniká stále nový a nový život, obohacený o malý kousek z nás.

Les nás provází po staletí, chlácholivě a ochranitelsky nás zakrývá větvemi jako němý společník, starostlivý svědek dramat a událostí, stoicky pozorující svět z výšky. Každý strom má svoji energii, svoji životní sílu, kterou komunikuje anebo také ne, se svým okolím.

Indiáni, kteří se po většinu svého života pohybují v lese, energii stromů hluboce vnímají.

Dokáží se na ni napojit, přijmout ji a se stromem, stejně jako s člověkem, se seznámit a spřátelit. Psala jsem vám, že každý indián má v lese svůj strom, ve kterém má uložené svoje srdce. Chodí mu naslouchat, jak silně bije a kolik životní síly mu ještě zbývá. Je to úžasný zážitek, hluboce intimní uvědomění si propojení s přírodou, dojemné, a přitom tak jednoduše pravdivé a prosté.

Indiáni se stromům svěřují se svými starostmi i radostmi. Některé stromy naslouchají s hlubokým zaujetím, porozuměním, jiné jsou stydlivé, odtažité, ale přesto zvídavé.

Rozmlouvat se stromy mě naučil můj indiánský tchán Ben. „Nebudou ti všichni naslouchat, s tím nepočítej. Někteří jsou docela mrzouti. Ale někteří..áááchch..to je ti něco tak krásného, že tomu ani nebudeš chtít věřit.“

Podívala jsem se na něj podezřívavě. „Bene, to přece neznamená, že když to tak cítíš ty, že to budu vnímat taky. Bojím se, že neucítím vůbec nic.“

Ben se pozorně rozhlédl mezi stromy a položil ruku na kmen mladého buku, hrdě se vzpínajícího k obloze a zavřel oči. „Dej mi ruku.“

Ruku jsem mu poslušně podala a stiskla víčka. Benova ruka byla příjemně teplá. Nejdřív jsem nevnímala nic jiného, ale najednou jsem ucítila slabé brnění, vycházející z místečka uprostřed jeho dlaně. Brnění mi lehounce ohmatalo a očichalo dlaň, na moment se plaše stáhlo a pak nedočkavě vniklo do mého těla, kde se okamžitě napojilo na úponky nervových spojení a projelo celým tělem.

Vnímala jsem zvláštní energii, která mnou protékala a mísila se s tou mojí. Byla silná, dravá, jiskřivá, nádherná, povznášející, celou mě pohltila a propojila se s mojí bytostí. Cítila jsem se být součástí stromu, byla jsem strom. Úžasem jsem vydechla.

Ben stáhl ruku z teplé, sluncem prohřáté kůry stromu. Jeho dlaň přestala brnět, energie ze mě vyplula a zmizela. Ale stále ve mně zůstával pocit čehosi velkého, co mě přesahovalo.

 „Tak tenhle byl zvědavý.“, řekl Ben a vešel mezi stromy.

„Bene, počkej!“, volala jsem za ním. „Jak můžeš vědět, že byl zvědavý, on ti něco říkal?“

Ben se zastavil a usmál se. „Nejdřív se mnou mluvit moc nechtěl, ale já se ho zeptal, jestli by chtěl skrze mě poznat energii mladé ženy, z úplně jiné kultury. Jestli se chce s tebou spojit a spřátelit. To ho zaujalo, však tu stojí mezi těmi starými a nemá žádné pozdvižení.“

„A co on na to?“, zeptala jsem se s očima navrch hlavy.

„To jsi viděla. Byl moc zvědavý a nakonec šťastný, že tě mohl poznat. Odteď jste kamarádi.“

„Kamarádi? Jako, že si mě odteď už pamatuje?“, neodbytně jsem dorážela na Bena.

„Pamatuje a bude tu vždycky pro tebe. Kdybys něco potřebovala.“, řekl Ben a přidal do kroku.

Rychle jsem se za bukem ohlédla. „Stejně si nikdy nebudu pamatovat, který to byl.“, špitla jsem mrzutě.

„Důležité je, že to ví on.“, Ben pohodil dlouhými vlasy, lesklými a zdravými, spadajícími až do půlky zad, propletenými orlími pírky a barevnými bavlnkami.

„Až ho budeš potřebovat, on to pozná. Je totiž pořád v tobě.“

Ten den jsem navázala ještě několik přátelství.

Ben mi vysvětlil, že stromové přátele si nevybírám já, ale vybírají si mě oni. Vnímají moji energii, která ze mě vyzařuje. „Rozhlédni se kolem sebe a všechny stromy vnímej jako svoje přátele. Ti, co se s tebou budou chtít seznámit, ti to dají najevo. Nevnímej je očima, ale srdcem.“

Podívala jsem se po okolních stromech a zhluboka se nadechla.

Některé stromy mi přišly temné, chladné, vnímala jsem jejich odtažitost a nezájem.  Ale pár jich zářilo, vycházelo z nich hřejivé teplo. Příjemné, přátelské. Kolem stromů jsem vnímala roztřesený, jemný obrys jejich kontur.

To budou moji kluci, řekla jsem si a odhodlaně přiložila dlaň na kmen jednoho z nich. Po chvilce jsem z kůry ucítila jemné vibrace a uprostřed dlaně mě začalo trošinku svědět. Podívala jsem nahoru, do jeho koruny a dobře si ji prohlédla. Vnímala jsem jednotlivé větvičky, hrbolky a nedokonalosti na jeho kmeni. Vnímala jsem, jak se lehounce větvemi dotýká svých sousedů.

Zavřela jsem oči. Uprostřed hrudníku jsem si navodila ten nejnádhernější pocit radosti a štěstí, který jsem jen dokázala. Chvilku jsem ho v sobě pohýčkala a pak ho spustila do rukou a dlaní, do kůry stromu. „Tohle jsem já, ráda bych se s tebou seznámila. Jsi krásný a silný. Cítíš mě?“, zašeptala jsem uvnitř sebe.

Brnění v dlani zesílilo a začalo žhavě pálit. Energie stromu do mě najednou proudila. Jen tak, lehounce, jako když vás někdo obejme a přitiskne k sobě. Cítila jsem se v bezpečí, klidná, rozuměla jsem energii všeho kolem nás, živého i neživého, rozuměla jsem větru, mechu pod nohama, hlíně, kamenům, všeho jsem byla součástí. Rozuměla jsem vodě a energii hvězd, tam nahoře, vysoko nad námi. Strom mě polaskal na duši, vroucně políbil tam uvnitř a já hluboce vzdechla. Otevřela jsem oči a nevěřícně se zadívala na strom. Tak obyčejný, nijak výrazný, a přesto tak nádherný a silný. Stáhla jsem ruku a dívala se ještě několik minut do svojí dlaně. Pocit propojení dozníval, ale pořád tam někde v koutku byl. Stáhl se a dřímal.

Blaženě jsem se usmála. „Skoro lepší jak sex.“, pomyslela jsem si a po očku koukla na Bena, stojícího opodál, zády ke mně.

„To je přesný.“, řekl Ben, aniž by se na mě otočil a já se rozesmála.

Přece mě nemohl slyšet.

Ben pokrčil rameny.

„Uvědom si, že takhle je to i s lidmi. Nevnímej je očima, ale srdcem. Sama poznáš, kdo stojí za přátelství a kdo ne. Prostě tě přitáhne k sobě. A může být uvnitř stejně tak krásný a silný, obohatit tě, jako tenhle strom. I když na to vlastně vůbec nevypadá a ty bys ho lehce přehlédla.“, Ben se sehnul a strčil si do pusy velkou malinu.

„Časem poznáš, že přátelství je mnohem víc než milenecká láska. Nemusíš si na nic hrát, přizpůsobovat se, ohýbat a ustupovat. Zkrátka můžeš být sama sebou. Pravé přátelství je mnohem čistší než láska. Nemusíš ho přihřívat ani oživovat, prostě pořád trvá. Rozhlédni se kolem sebe, tvoji přátelé tě milují bez podmínek, neodejdou, když jsi smutná, nebo zrovna rozcuchaná a máš bláto na kalhotách. A tobě je taky jedno, že mají brouky v kůře.“

Během let jsem v lese navázala spoustu přátelství. Některé stromy jsem musela budit, ozývaly se mi z velké dálky, přicházely ke mně pomaličku, plíživě. „Je to už tak dávno, co jsme cítily lidskou energii, vášnivou, dravou, s obrovskou chutí žít.“, šeptaly mi stromy tichounce v žilách. Je to tak osvěžující a nádherné, povzbuzující, choď za námi častěji.

Jiné stromy se kamarádit nechtěly. Nechceme lidskou energii, je moc emotivní, divoká, svazuje nás. „Jsem už starý, sám nemám na rozdávání, nespojím se s tebou, už na tebe nedosáhnu.“, šeptal mi strom mrzutě.

Jiné stromy byly vznešené. Cítila jsem jejich důstojnost, velkolepost a majestátnost. Tyto stromy mají v hierarchii lesa vysoké postavení. Odtažitě se se mnou propojovaly, zvláštně a opatrně, nedůvěřivě. „Nevím, jestli si přeju být tvojí součástí, bolí mě tvá energie, je tak jiná, neznámá. Nechci ji, i toužím po ní zároveň.“

Ben měl pravdu. Svoje přátele jsem si vždycky poznala. Vyprávěla jsem těm, co chtěli naslouchat, o svých radostech i strastech. O svých bolístkách i trápení. A stromy poslouchaly. Dávaly mi svoji energii, někdy povzbuzující, radostnou a někdy utišující, konejšivou. Nikdy nebudeš sama, jsme tady s tebou a vždycky budeme.

Stromy na mě nezapomněly ani tehdy, když jsem přátele potřebovala úplně nejvíc.

Vždycky jsem od indiánů slýchala, že se v lese nesmím bát. Jak se začnu bát, už do něj sama nevstoupím. Nebudu se v něm už nikdy cítit bezpečně. Přijala jsem indiánskou filozofii za svou, a protože jsem mezi nimi žila už tak dlouho a porodila i indiánské děti, cítila jsem se být jednou z nich.

A pak jsem se jednou ztratila v lese a pochopila, že indiánka nejsem a nikdy nebudu. Místo toho, abych zachovala klid a rozvahu, začala jsem panikařit a točit se v kruhu. Začínalo se stmívat a na zemi se líně povalovaly cáry mlhy. Však to dobře vím, že nemám do lesa, takhle hluboko, chodit sama. Zaslechla jsem hlasité vytí vlků, nezdálo se moc daleko, ale sem přece nikdy nechodí. Teda aspoň se to říká.

Nebyla jsem si jistá, ve které části lesa jsem. Stromy jsem nepoznávala, neviděla jsem potok ani známou skálu. A pak jsem spatřila nejdřív jednoho vlka a pak druhého. Přitiskla jsem se k nejbližšímu stromu celým tělem, byl to mohutný dub, obličej jsem zatlačila do jeho kůry a přestala dýchat. Vsákla jsem se do stromu. Věděla jsem, že jestli mě vlci ucítí, určitě mě napadnou a budu bojovat o život.

Vzpomněla jsem si na Bena. „Pokud už potkáš vlky, neutíkej. Je to zbytečné. Musíš už s nimi tancovat. Zbav se všeho lidského, co tě ochromuje. Staň se jedním z nich. Představ si, že tvé tělo narostlo do ohromné výšky. Třeba pět metrů. Shlížej na vlky a dávej jim najevo svoji sílu a velikost. Vypusť ze sebe divokost a dravost, pošli jim vzkaz, že je roztrháš a zabiješ. Tvoje energie musí být silná, nebezpečná, nesmlouvavá, ohlušující.“

Můj mozek ochromený strachem se však teď upnul jen na slovo tancovat. Ať už jsem si zkoušela představit cokoliv, do mysli se mi vkrádala jen představa sebe samé v modrých plesových šatech, vypasovaných přes prsa, s dlouhou, nadýchanou tylovou sukní.

Vlk přede mnou stojí na zadních, na sobě má dobře padnoucí tmavý oblek s vestičkou, bílý kapesníček s jemnou krajkou pečlivě složený v kapsičce. Na chlupatých prackách má sněhobílé rukavičky, lehce se ukloní a vyzve mě k tanci. A já přikývnu.

Vložím své lidské ruce do těch vlčích, bolestivě mě stisknou a na tváři ucítím jeho horký dech. A pak začneme tančit. Vlk mě vede pevně, dva kroky dozadu, dva dopředu a pak mě roztočí. Jeho tesáky se kolem mě míhají a vlk lehounce a elegantně moji ruku předá do pracek dalšího tanečníka. Ten se ukloní, obejme mě kolem pasu a udělá se mnou pár valčíkových temp po vlhkém mechu. Jeho srst je silně cítit, v tanci panuje zvláštní soulad a harmonie. Vlk najednou ohrne pysky, vycení zuby a nebezpečně zavrčí a chňapne mi po bělostném krku.

Zaplaším představu. „Ne, tohle já vážně nezvládnu.“, a zoufale přitisknu čelo do rozpukané kůry.

Najednou jsem ucítila silné brnění na kůži, těsně nad kořenem nosu. Vnímala jsem jemňounké vibrace, dotíravé a známé. Strom se chtěl se mnou seznámit.

Překonala jsem hryzavý pocit strachu o život a začala myslet na krásné věci.

Na den, kdy se mi narodila Anežka, tady v lese. Rodila jsem po indiánsku, na Benovi, v jeho klíně. Pevně svíral moje prsty, až byly úplně bílé, bez krve, přijal bolest a utrpení, vycházející z mého těla. Sténal bolestí, zatínal zuby, a holčička ze mě vyklouzla bezbolestně a hladce, jako po másle a vzápětí se hlasitě rozkřičela. Prababička ZeePee ji rychle zabalila do svetru a odnesla umýt dolů k potoku. Ben, celý roztřesený a vyčerpaný bolestí se rozplakal dojetím zrovna tak hlasitě jako děvčátko.

Ucítila jsem, jak mi z očí stékají slzy. Za ně, za indiány, kteří mi vstoupili do života a přijali mě mezi sebe. Za moje děti, za Anežku, za kluky, dvojčata, jsou ještě tak maličcí. Za Tammyho, který mě tak dobře zná, a přesto stále miluje.

Strom mi tiše naslouchal a vnímal všechny moje emoce.

A pak se se mnou propojil. Prudce a rozhodně proniknul do mého těla, obejmul mě, obalil.

„Bena já dobře znám,“ zašeptal „jsme přátelé. Tvoje dcera má jeho krev. Tvoji chlapci mají jeho krev. Benovi přátelé jsou i moji přátelé. Neboj se, nenajdou tě.“

V tu chvíli se zvednul vítr a okolní stromy se zakymácely. Jejich větve vydaly zvláštní zvuk, zastrašující, nebezpečný, nadpřirozený. Okolní energie se změnila. Stromy stály jako hradba bojovníků, strážců a ochránců v jednom. Všechno živé kolem nás pochopilo, že tu není vítáno a strnulo.

Já se nebála, strom mě zevnitř objímal, chlácholil a ujišťoval, že všechno dobře dopadne.

Po chvilce všechno utichlo a nastalo nepřirozené ticho. „A teď běž!“, zašeptal strom někde hluboko ve mně a vyklouzl ven. A já se rozeběhla.

Aniž bych znala směr, naprosto přesně jsem proběhla mezi stromy, běžela jako o život, v dálce poznala dva velké balvany, od kterých je to blízko k potoku. Proběhla jsem vodou, vysokou trávou, roztrhla si bundu o trny keřů, protáhla se pod skálou, minula jezírko a vyběhla na mýtinku, kterou už jsem dobře znala. Domů už to není daleko. Ani jednou jsem se neohlédla, bezmezně jsem věřila svému příteli.

Vaši přátelé vás nikdy neopustí, prostě jsou tady. Vynoří se, když je vám nejhůř i nejlíp v životě. Jsou součástí vašeho nitra, přesně vycítí, kdy je potřebujete a dají vám buď sílu přežít, nebo se s vámi jen tak smějí, vesele a nevázaně, jako pitomci.

Ben byl vždycky mojí součástí, stal se mým přítelem a bude jím až do smrti. Díky němu jsem tím, kým jsem. Vím, že mu jednoho dne zatlačím oči, ale to nevadí, on tam na nás nahoře, uprostřed hvězdné oblohy, počká. Na mě, na Anežku, na kluky i na Tammyho.

Howgh.

Autor: Danka Štoflová | pátek 28.4.2023 12:11 | karma článku: 46,37 | přečteno: 7795x
  • Další články autora

Danka Štoflová

Bukake salónek po Magnesia Litera

Přípravy na vyhlášení cen Magnesia Litera byly velkolepé. Chtěla jsem zářit, vypadat krásná a štíhlá, zkrátka jako bývají hollywoodské hvězdy na červeném koberci, ačkoliv nejsem ani jedno.

6.5.2024 v 9:55 | Karma: 40,08 | Přečteno: 5317x | Společnost

Danka Štoflová

Strach po indiánsku

Strach je náš věčný průvodce. Je to náš společník, spává s námi, sedí nám po boku, svírá nás a objímá. Není krutý ani zlý, jen trvalý. Indiáni mají svůj způsob, jak se s ním vyrovnat.

24.4.2024 v 8:45 | Karma: 43,96 | Přečteno: 4348x | Společnost

Danka Štoflová

Žeton štěstí od šamana

Indiáni se neradi fotí, věří, že fotka jim vezme duši. Ale zato se smějí od rána do večera, jejich humor je hodně za hranou upjatého evropského myšlení. Já neumím vyprávět vtipy, a děsně ráda a děsně blbě hraju karty.

5.4.2024 v 9:27 | Karma: 42,99 | Přečteno: 3517x | Společnost

Danka Štoflová

Chyť se hořícího paroží!

Lidé a strach k sobě od nepaměti patří. Strach nás celý život doprovází, prostupuje, ochromuje, ovlivňuje a přesto nám dává zvláštní sílu. Posiluje totiž naději. Pojďme se podívat, jak to se strachem mají indiáni. Léčí ho ohněm.

8.3.2024 v 10:59 | Karma: 43,45 | Přečteno: 4507x | Společnost

Danka Štoflová

Vábnička na muže

Vábnička je nástroj napodobující zvuky samic v říji, vábí a přitahuje, nenechá nikoho na pochybách, že si báječně užije. Já jsem muže vábila, aniž bych to tušila, a to díky své genetické výbavě, která se zprvu nezdála nic moc.

27.2.2024 v 14:09 | Karma: 45,35 | Přečteno: 8119x | Společnost
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

V Turecku zemřela česká zpěvačka Victoria. Zavraždil ji její vlastní manžel

14. června 2024  8:59,  aktualizováno  11:23

Česká zpěvačka Victoria byla zavražděna v Ankaře. Podle tureckého portálu Hürriyet ji zabil její...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

Francouzi demonstrují proti krajní pravici, která může vyhrát předčasné volby

15. června 2024  18:17

Desetitisíce Francouzů dnes vyšly do ulic, aby vyjádřily odpor vůči krajní pravici, která by se po...

Dny v týdnu vidí barevně. Obrazy nelze číst logicky, říká malířka Klára Sedlo

15. června 2024  18:01

Už na vysoké škole se seznámila se svou současnou kurátorkou a začala se uměním naplno živit....

KOMENTÁŘ: Zase školné? Opravdu chceme bariéru bránící ve vzdělání?

15. června 2024

Premium Už je to tu zas. Eurovolby jsou za námi, voliče zase nějaký ten měsíc nepotřebujeme, tak proč po...

Než do jídelny jdou raději do mekáče. Děti jedí hůře, pětina má nadváhu

15. června 2024  16:19

Nevyvážená strava představuje v Česku nejvýznamnější rizikový faktor zodpovědný za mnoho...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

  • Počet článků 117
  • Celková karma 42,34
  • Průměrná čtenost 6810x
Mávla jsem proutkem, pod plamínkem svíčky, krásně se červenáš, neznáš moje hříčky. Měla bych tě varovat, možná umím čarovat.

Dopisuji knihu pro děti -
INDIÁNSKÉ POHÁDKY NA (NE)DOBROU NOC
Příběhy jsou lehounce strašidelné, zábavné, trochu výchovné a snažím se v nich předat to, co často zapomínáme - lásku k přírodě, k lesu, úctu k vodě a životu samému. Děti jsou největším bohatstvím každého národa, hýčkejme je.


Třetí dotisk mojí knihy je 31.5.2024 - moc si vážím Vaší přízně. A moc krásně mi píšete, jen nestihnu všem odpovědět, ale přísahám, že se k tomu dostanu.

NOVINKA: Audiokniha je tady! Můžu prozradit, že ji pro vás namluvila držitelka dvou Thálií a moc se povedla.

Najdete ji zde: 

https://www.audiolibrix.com/cs/Directory/Book/13792/Audiokniha-Jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-Ceroki-Danka-Stoflova

Moje další kniha
INDIÁNSKÝ EROTIKON
vyjde v ZÁŘÍ 2024, těším se moc!
Právě pracujeme na korekturách.
Píšu pro vás další knihu, ráda bych ji do konce roku odevzdala. Je o indiánských kněžkách žíjících v současnosti, které jejich poslání, ať chtějí nebo ne, vždycky dohoní..

 

Knihu najdete zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/518955/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/

Elektronická kniha zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/527287/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/

Kdo mě má rád, může mi napsat na:

 dankaelisstyee@yahoo.com

Seznam rubrik