Den, kdy zemřelo Slunce

Indiáni si po staletí předávají vědomosti ústní formou. Stojí je mnoho úsilí, aby přetrvaly do dnešních dnů. Pojďme jim naslouchat. Často nás šokují, i když to vlastně nechtějí. Všimli jste si, že máte uvnitř sebe ladičku?

Ačkoliv indiáni nikdy nestudovali fyziku ani astrologii, nevlastnili moderní optiku ani hvězdné mapy, vždycky to byli ti nejlepší hvězdopravci na světě.

Nepotřebovali znát významy slov kauzalita a synchronicita, nezkoumali jejich principy a nuance, jen po věky věků hleděli nahoru do hvězdné oblohy, a věděli.

Někdo si přeje, aby se mu obloha plná hvězd obtiskla do zornic a jejich zářivý svit ho provázel na cestě temnými časy, plnými beznaděje a zoufalství. Někdo má touhu zapamatovat si jejich přesné pohyby a postavení, aby se staly jeho majákem, průvodcem, ukazovaly mu správný směr na dlouhé cestě životem. Umělci se je po staletí snaží zachytit na plátno, jako roztříštěné střípky krásy, jako tajemné ženy, chladné, nedosažitelné, a stále nás tolik vábící.

Lidské pokolení přikládá hvězdám zvláštní důležitost, vážnost, ničím nepodloženou, a přesto uvnitř nás hluboce geneticky zakořeněnou. Upínáme své zraky do temné oblohy, a tak nějak cítíme, že tam nahoře je mnohem víc, než můžeme svým rozumem pochopit a pojmout. Při pohledu do hvězd nás přepadá zvláštní touha, stesk a dojetí, vědomí, že jsme toho všeho součástí, a že tam patříme. Snažíme se rozpomenout, po čem se nám vlastně tolik stýská, proč z hvězd cítíme krásu a naději, proč nemyslíme na zmar, který nám můžou kdykoliv přinést, proč máme pocit, že hlubokým dálkám patří kus našeho srdce.

Indiáni nemají potřebu vysvětlovat modernímu člověku, co ve skutečnosti znamenají jeho pocity z hvězd. I když je vnímáme jako nevzdělané a jednoduché divochy, neztratili nikdy propojení se svým vědomím a používají ho jako základní formu vnímání, cítění a vidění.

Jednoduše ví a nechávají každého, ať si myslí, co chce.

Nevypráví na potkání, že život na téhle planetě skutečně přišel z hvězd, ne však náhodně a ledabyle na kusu meteoritu. Nevypráví, že duše mrtvých odcházejí tam nahoru do hvězd, kam je mohutným máváním křídly vynese orel bělohlavý, jako důstojný a hrdý symbol jejich lidu.

Nevypráví, že všechno na planetě, živé i neživé, nad námi i dole, je propojené a funguje na bázi jemnohmotných vibrací, které spolu ladí v harmonii, anebo ne.

Ve skutečnosti je vlastně úplně jedno, kdo vaši duši vynese tam nahoru. Možná, že jen stačí chytit se provázku, vedoucímu k červenému balónku. Záleží jen na tom, v jaké úrovni se nachází vaše vědomí a co je schopné pojmout.

Indiáni cítí a uvědomují si, že náš vesmír pluje, je stále na cestě a proplouvá různými úrovněmi. Vnímají, že tyto úrovně a části, mají různé vibrace a frekvence, které neustále ovlivňují nejen naši planetu, ale i vše ostatní.

Někteří dokonale vyladění indiáni, většinou to bývají šamani, vnímají změny frekvencí a vibrací okamžitě. Cítí, že naše soustava vplula do jinak harmonizovaného energetického chvění, všímají si jeho dopadu na planetu, přírodu, vodu a vzduch. Lehounce začnou svůj lid připravovat na změny, které je nevyhnutelně čekají, posilují prožívání přítomného okamžiku a nelpění na nikom a ničem.

Tento přístup k životu, jímž získáte lehkost bytí, je úžasně osvobozující. Nestahují vás okovy strachu a zodpovědnosti, můžete se víc smát, žít a ladit se.

Celý život je vlastně jen o ladění a vy přesně víte, kdy a s kým ladíte krásně, kdy to není možné, a kdy máte ladičku rozbitou.

Že má zřejmě ladičku v poruše, zjistil Tammy poprvé v životě, když jako student nastoupil na studium teoretické fyziky, astronomie a astrofyziky, na univerzitě v New Yorku. Jako vynikající student chápal, že prohloubení znalostí, zákonitostí a toků, může prospět jeho rozvoji, a jeho indiánský původ, kdy je schopen vnímat i nevyřčené, mu může jen prospět.

Během třetího semestru při studiu hvězdných systémů, dynamiky galaxií, hvězdného větru hnaného zářením, najednou bytostně ucítil, že ladička umístěná v jeho nitru, přesně uprostřed hrudníku, začala silně neladit. Cítil, že informace, které slyší, zní sice logicky a jsou podložené fyzikálními zákony, ale něco nesouhlasí.

Vědomosti, které si indiáni po staletí předávali ústní formou o tom, že Země nejdřív neměla žádný Měsíc, potom měla dva, že planety v sluneční soustavě byly seřazené jinak a v jiné vzdálenosti od sebe a od Slunce, že se vše ve vesmíru vzájemně ovlivňuje a je důležité, o tom na přednáškách neslyšel nic.

A pak se neudržel a vyprávěl studentům i přednášejícím příběh o dni, kdy zemřelo Slunce. Tento příběh, silný, srdcervoucí, v něm rozezněl ladičku do krásného harmonického zvuku, který cítil jen on sám.

Dlouhé roky šamana ve snech a vizích navštěvovaly světelné bytosti, naši bratři, a připravovali ho na den, který nastane. Ukazovali mu letní oblohu, modrou, krásnou a na ní Slunce, které slábne. Jeho svit vypadal jako by byl přecezený přes hustou pavučinu, přes mléčnou mlhu. Lidé slábli, rostliny neprospívaly, zvířata začala umírat, voda se kazila. Vše na planetě se zpomalilo a vyčkávalo. A pak se v noci změnila i noční obloha. Postavení hvězd, planet a souhvězdí se vůči Zemi změnilo. Světelné bytosti šamanovi ukázaly naši Sluneční soustavu z vesmíru, jak se umístění planet přesouvá, přeřazuje, stále blíž ke skomírajícímu Slunci. Ukázali mu Slunce nové, silné, životadárné, které se do naší soustavy blížilo z hlubin dalekého vesmíru. Řekli mu, že Slunce vždy je a bude, to nejdůležitější pro naši planetu, pro veškerý život na ní. Dává nám energii, bez které je všechno živé slabé a umírá. Vysílá k nám vibrace a chvění, které stimuluje a ladí naše energie. Šaman pozorně sledoval umírající Slunce, cítil obrovskou bolest a smutek, vnímal Slunce jako umírající matku, na kterou jsou napojené všechny její vesmírné děti, nenechají ji osamocenou a sdílí s ní důležitý okamžik. Světelné bytosti ho nechaly prožít spirituálně silný zážitek. Vyprávěj o něm svému lidu, jejich dětem a dětem jejich dětí. Slunce je nejvíc. Šaman vzhlédl, už zase ze Země, na letní oblohu. Spatřil dvě Slunce, dva světelné kotouče, čas přestal existovat, vše strnulo.

A staré Slunce náhle vyhaslo, ztemnělo a pomalu se odsouvalo do hlubin vesmíru. Slunce nové, plné energie, zaujalo jeho místo. Rozzářilo ochranitelsky Zemi, obejmulo stromy, lesy, hory, láskyplně sevřelo slabounké kořínky zeleně v hlíně, pohladilo je a polaskalo. Jeho energie nesoucí jemné vibrace, naladila správně lidské bytosti, zvířata, rostliny, rozechvěla vodu a vyčistila ji do křišťálového lesku. Změnila celkové podnebí a vnímání času. Celá planeta ucítila závan energie, stálé, životadárné, ochraňující, a Slunce vyslalo jasnou vibraci s pokynem: „Žij!“

Šaman se rozplakal. Uvědomil si sílu Slunce, neviditelnou a všudypřítomnou. Ucítil, jak se planeta Země nadechla v harmonickém rytmu. Ucítil, jak má na ní všechno přesně svoje místo a jak jsou důležité hladiny vod, hory, jejich vrcholky, skály, stromy, lesy, balvany, vše živé i neživé. Všechno nádherně a přesně ladí dohromady. Odráží svoje vibrace a vysílá je zpět do vesmíru, kde přispívají k dalšímu rozvoji. Toto je tvořivá síla, která rozvíjí a dává vzniknout novým vesmírům. Je nekonečná, nevyčerpatelná a nikdy nezanikne. Je to neviditelná ruka stvořitele, zdroje, umístěná v každém z nás, stále laděná a ladící.

Tammyho přemohly emoce.

Jednoduchá pravda, dalece přesahující sáhodlouhé fyzikální teorie ho vnitřně osvobodila. V přednáškové místnosti nastalo naprosté ticho.

A pak se studenti rozesmáli. Přednášející pokynem ruky zklidnil a utišil atmosféru.

„Děkujeme našemu kolegovi za krásný příběh z jeho rodové mytologie," hlasitě zatleskal, „my jsme ovšem vědci a musíme se řídit zákonitostmi fyzikálních jevů, důkazy a ověřenými prostředky. Nemůžeme věřit hloupostem a vyprávěním, při vší úctě, od jednoduchých a primitivních lidí z dávné minulosti, kteří neměli ani potuchy o fyzice a vědě, jako takové. To bychom mohli jít rovnou studovat filozofii a snažit se díky ní dojít k pravdě.“, uchechtl se.

Tammy se zhluboka nadechl a vstal. „Taky myslím.“

„Že se musíme řídit exaktní vědou?“, řekl profesor.

„Ne,“ odpověděl Tammy, „že jsem tady evidentně špatně. Protože pokud budete k vědě přistupovat bez kumulace vědění a cítění, jako celku, pokud nebudete naslouchat dávným předkům, kteří věděli mnohem víc než my, a stálo je obrovské úsilí, aby nám zanechali důležitou zprávu do dnešních časů, tahle věda, se nedobere nikdy k ničemu. Bude se jenom točit v kruhu.“

Sbalil si věci a odešel z univerzity.

Přihlásil se na studium automobilového designu, který není tak exaktní, kde mohl spojit vědění a cítění, fantazii a svobodu mysli. Mohl vyletět do výšek i dálek, rozlétnout se i do vesmíru a načerpat tak inspiraci. Už si na papír nekreslil jen hvězdy a hvězdné soustavy, ale překrásné tvary a vozy.

Když jsme se za pár let seznámili, o ladičce a harmonii všeho, jsem od něj uslyšela za zvláštních okolností.

Probudili jsme se uprostřed noci, protože Tammy měl příšerný sen, mlátil sebou ze strany na stranu, zatínal pěsti a přerývaně dýchal. Popadla jsem ho za obě ruce, spojila je a přitiskla si je na hrudník. „Dobrý…dobrý….jenom zlý sen.“, tišila jsem ho.

Tammy na mě upíral ještě nevědomý pohled, který se začal jen pomalu rozjasňovat.

„Strašný,“ zašeptal „zdálo se mi, jak tu všichni pojdeme.“ A zavřel oči.

„Tak to zcela určitě.“, řekla jsem lakonicky. „A začínám mít pocit, že ty budeš první na řadě, pokud mě budeš takhle nelidsky děsit.“

Tammy se zachechtal.

„Tobě se nezdají příšerné sny?“

„Moc ne,“ řekla jsem „nejděsivější sen, který jsem kdy měla, byl, jak jsem seděla na záchodě uprostřed tělocvičny, všichni na mě zírali a já při tom tlačila.“

Tammy si mě přitáhl blíž k sobě. „Že mě to nepřekvapuje,“ zasmál se „já myslel děsivý, ve smyslu z n e p o k o j u j í c í.“ Vyhláskoval pomalu. „Jakože, uvnitř sebe víš, že se to vážně stane.“

„Když jsem byla malá, párkrát se mi zdálo, že jsem se podívala na oblohu a zářila na ní dvě Slunce. Země se začala otáčet strašně rychle dokola, pořád rychleji a rychleji. Děsně jsem se bála.“, zašeptala jsem.

Tammy na mě vyvalil oči. „To není možný! To se ti zdálo u vás v Evropě, jo?“

Přikývla jsem. „Bylo to vážně hodně z n e p o k o j u j í c í.“, taky jsem vyhláskovala.

Tammy mě rychle chytil za ruce a přitiskl si je na hrudník. Chvilku se mi díval do očí a pak řekl: „Slyšíš ten zvuk?“

Vytrhla jsem se mu a plácla ho přes hrudník. „Prosila jsem tě, ať nahlas neprdíš!“

„Já neprděl!“, vykřikl ublíženě. „Jen se tě ptám, jestli taky slyšíš ten zvuk.“

„Jaký zvuk?“, řekla jsem o poznání klidněji.

„Ty neslyšíš to ehmmmmmmmmmmmmm….“, udělal ústy táhlý zvuk.

„Ne.“

„Uff…to jsem si dost oddychnul.“

„Co to je?“, zeptala jsem se.

„To je ladička.“, řekl vážně. „Uprostřed mého hrudníku.“

„Jsi pitomeček pitomá!“, rozesmála jsem se.

„Pito meček…“, zopakoval po mě česky a zasmál se.

„Víš, když jsem dřív lehával s holkami, ladička ve mně dělala…. mmmmmmmm….“, a vydal ze sebe zvláštní, dlouhý, bzučivý tón. Nepříjemný tón.

„Bylo to proto, že jsme spolu vlastně neladili, nebyli v symbióze.“, pokýval hlavou.

„A když jsem potkal tebe, vlastně, když jsem jenom vedle tebe stál na té výstavě obrazů, v chodbičce u záchodků, uslyšel jsem z ladičky nádherný tón, hluboký, krásný, opojný. Ještě nikdy jsem takový neslyšel. Byl to zvuk čisté harmonie věčnosti.“

Hluboce se nadechl a z útrob hrudníku vyloudil tón, který mezi námi zavibroval, jako zvuk neskutečně hluboký, mocný, harmonický, živočišný, daleký a přesto blízký, a já při něm okamžitě strnula.

Vibrace zvuku do mě nevstoupila ušima, ale hrudníkem, zvláštně obalila můj vnitřek a já okamžitě pochopila, co myslel zvukem harmonie věčnosti.

„Je to tvoje vibrace, zvuk, který vydáváš.“, řekl tiše. „A já ho strašně potřebuju.“

„Zatím je tichý, ale potáhnou se za tebou všichni, lidi i zvířata. Jednou, až ho uslyší. Je v harmonii naprosto se vším.“

Indiáni nechtějí, ale často vás šokují. Je totiž jedno, jak říkáme tomu chvění, které uvnitř sebe cítíme. Je spolehlivé.

Nerozumí lidské řeči, neslyší vyřčená slova, nevidí tváře, ani barvu kůže, přesto se nikdy neplete.

Howgh.