Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Cigánské husle do každé rodiny

Dnes bych vám ráda vyprávěla jeden dávný příběh, pamatuji si ho dobře a stále ve mně rezonuje. Ve společnosti lidí jsou stále předsudky a špatné zkušenosti s jinými kulturami. Pojďme se všichni začít vnímat trochu jinak, srdcem.

„Je to vo hviezdach…“, zpívá Pavol Habera v písničce mého mládí, a „Je to vo sviečkach“, dodávají suše motorkáři. Já si ale myslím, že je to v lidech. Ať už jsme zpěváci nebo hvězdáři, motorkáři nebo výrobci svíček, jsme především všichni lidské bytosti.

Někteří se sice narodili za tlumeného svitu šťastných hvězd a jejich svíčky, jiskřiště to zapalovacího proudu, iniciující detonaci a expanzi životní síly nevídaných rozměrů, je prudce pohání životem a je jich zatraceně málo.

Možná jsem jenom věčný snílek, ale já mám nejradši ty, co se narodili pod hvězdou zmaru, jejich svíčka je slabounká, srší jen jako umírající včelka a v podstatě ze zvyku, plíce mají hlasité, srdíčko tiché a puls nitkovitý. Tihle lidé, totiž dokáží báječné věci a pohání je jedno jediné. Vůle k životu.

Pevně svírá jejich srdce, hladí duši, nikdy je neopouští a zahlédnout ji můžete v rozzářených očích, ze kterých dychtivě pokukuje po těch s tryskovým motorem a zvědavě je objímá. Mít tak jejich sílu a štěstí.

A stejně tak jako existují startovací kabely, které oživí vaši skomírající baterii a dodají jí silný impuls, existuje pomocná ruka těch silných, nemusí mít vůbec prsty ani dlaň, a přesto vás zdvihne. Třeba ne vysoko, jen kousek nad zemi, ale vy už víte, že to jde a o zbytek se postaráte sami. Jako když ptáčkovi ukáže jeho ptačí matka, jak se létá, že vůbec nemusí mít obavy, křídla ho unesou a může dolétnout kam až bude chtít. Jen překonat strach a skočit do neznáma.

Strach a předsudky nás omezují, svazují naše křídla a berou nám sny.

Moje matka mi vždycky říkala, můžeš být tím, čím chceš být. Měj své sny a jdi za nimi. Matka, ačkoliv nebyla vůbec ptačí, křídla vždycky měla, mohutně s nimi mávala a svým příkladem, životním motorem, táhla nás ostatní vzhůru do oblak.

Já vám však chci dneska vyprávět o jiné matce, která svým dětem ukázala, že křídla mají, i když nejsou vůbec vidět a ostatní je přesvědčují, že nikdy žádné mít nemohou.

Když jsem navštívila ten malý, uzounký, nabílený domeček na kopci u lesa, těsně před cedulí konec Myjavy, nemohla jsem uvěřit, že v něm vyrostlo osm dětí. Měl malou předsíňku, útlou kuchyňku s jedním oknem a kamny, a malý, nízký pokoj, kde spaly děti.

Venku skromná zahrádka s pokřivenou třešní a uschlou hruškou, dva chlívky, kůlna a výběh pro slepice. V rohu suchý záchod a starý plaňkový plot, starostlivě objímající malinkaté hospodářství, čisťounké, chatrné, ubohé, ale jejich.

Já byla ještě mladá, a můj tehdejší přítel, jehož otec byl jedním z osmi dětí, které zde vyrostly a jezdil sem jako malý k babičce na prázdniny, se dojatě usmál. „Tak vidíš, nikdy mi to nepřišlo, ale je to tady opravdu maličké. Ale jezdil jsem sem rád. Tady byl táta tak nějak sám sebou, byl tady šťastný. Opravdový.“

Abyste tomu rozuměli, otec mého přítele byl cikán. Tehdy si ještě cikáni neříkali Romové, všichni jsme měli prd a všichni museli chodit do práce. Můj přítel měl vystudované dvě vysoké školy, na gymnáziu dostal dvakrát diplom za vynikající prospěch a vyhrál každý rok matematickou olympiádu. Jeho matka byla velice pohledná blondýnka s modrýma očima, byla šikovná zubní laborantka v malém městečku a vodila loutky na divadle.

Jeho otec byl krásný a snědý, měl jiskřivě tmavé oči, lesklé vlasy a oblékaný chodil vždy v obleku, sněhobílé košili a kravatě. Řídil se rčením, že šaty dělají člověka, nenechal jedinou sukni na pokoji, byl velice zručný, nejlepší odborník na ventily a regulace v továrně. Byl pracovitý, cílevědomý a při zaměstnání vystudoval průmyslovku. Dostal prostorný byt na novém sídlišti, ve volném čase sekal trávníky, sázel růže před domem, po večerech hrál pinčes a fotbal s kamarády, a také často jezdil po světě, po montážích.

Sousedka, která s nimi bydlela na stejném patře, říkala: „On to byl Slovák, strašně pěknej, takovej snědej, krásně upravenej a měl bulharský předky. Jednou mi říkal, že byl snad vzdáleným potomkem bulharského krále.“

Můj přítel se hlasitě zachechtal. „Tak to vidíš, nikdy nikoho nenapadlo, že je to cikán.“

Ať jste potomkem bulharského krále nebo ne, šaty prostě dělají člověka, a když dobře pracujete, máte blond manželku, vaše dítě je školní premiant, jste odborník na slovo vzatý, pracovitý a zručný, společnost vás přijme do svých řad a barva vaší pleti ostatním vůbec nepřijde odpudivá a škatulkující. Přijde vám podmanivá, vzrušivá, jižní a sexy.

Průšvihů se ženskými měl samozřejmě až dost, ale jeho sestra Věrka zavrtěla chápavě hlavou a řekla: „On za to ale nemohl…vždyť ty ženské mu samy lezly do postele, nenechaly ho na pokoji.“

A jeho manželka, teď už bývalá, rozpřáhla ruce a pokrčila rameny. „Dělala jsem, co jsem mohla. Měli jsme sex každý den. Řekla jsem mu, s přebytky, ať si chodí někam jinam. Já už nemůžu. A tak chodil.“

Zeptala jsem se svého přítele, jestli se cítí být cikánem. Zamžily se mu oči a jeho hlas nabral sametový tón, teplý a hřejivý. „Víš, nikdy bych to nikomu nepřiznal. Vlastně se za to stydím. Ale někdy, když slyším cikánskou hudbu, housle…tklivou melodii, ten cikán ve mně se probudí. Cítím obrovský smutek, po dálkách, po cestách, po modré obloze a větru ve vlasech. Po čerstvém vzduchu a vůni trávy. Po ohni, po svobodě. Po lásce a velké rodině. Vhrkne mi to slzy do očí. Okamžitě bych zapřáhl koně před vůz, všechno opustil a odjel do dálky.“ A setřel si velkou slzu v koutku oka.

„A v negativním smyslu?“, zeptala jsem.

„Joo..v negativním…no, to ti mě někdo tak nasere, že si okamžitě vzpomenu, že mám doma v šuplíku, ve vyšívaném pouzdře, břitvu po tátovi. Je pořád ostrá.“

„A celkově vnímáš tuhle část svojí krve v sobě jak?“

„Myslím si, že mám velké srdce. Všechno mě dojme, velké lásky, děti, zvířata, hudba, filmy, ale zároveň si umím užívat života, rád cestuju a rád se směju. Všechny tyhle pocity se ve mně mísí dohromady. Je to můj trvalý stav. Štěstí i zármutek v pevném sevření. Všechno cítím, tak nějak moc.“

Když si jeho otec vydělal slušné peníze na montáži v Libyi, Iráku, Rusku a v Egyptě, koupil si tuzexový vůz a hned ten samý den odjel za svými rodiči na Slovensko. Na Myjavu.

Ať všichni vidí, jak se cikáni mají. Co dokázali.

Pyšně projížděl ulicemi Myjavy, zdravil kolemjdoucí, auto měl plné dárků pro rodiče, příbuzné a známé. Jeho matka dojatě kývala hlavou. „To je náš Ruda.“ A pohladila ho po sněhobílé košili a upravila mu kravatu.

Dostala nový šátek, velký hrnec a zlaté náušnice s perličkami.

Nutno říct, že právě tahle žena měla lví podíl na budoucím životě všech svých dětí, které chodily v padesátých letech bosky několik kilometrů do školy a ke svačině měly to, co si utrhly u cesty ze stromu.

Matka, tvrdě pracující v zemědělství, všem svým dětem zakázala mluvit cikánsky a odmítla je i tuto řeč naučit. Doma mluvíme jen slovensky. Pokud na ni dítě promluvilo jinou řečí, dělala, že neslyší a ignorovala ho.

Vzdělání.

Všem svým dětem vysvětlila, že bez vzdělání z nich nebude vůbec nic, poznají jen těžkou dřinu. Se vzděláním je čeká lepší život, musí něco umět. Sama byla negramotná, do školy nikdy nechodila.

Byla přísná, pevnou rukou trvala na školní docházce, starší učili mladší, společně psali úkoly a pomáhali si.

Jen s Lacom bylo těžké pořízení. Strýc, který bydlel v malé vesničce za Myjavou, mu daroval staré rozhrkané housle. Laco housle miloval, sám se na ně naučil hrát a skládal úžasné melodie. Hrál celé dny a noci. Od svých sourozenců se ráno cestou do školy pokaždé odpoutal a šel hrát do lesa. Když to celé prasklo, jeho matka mu nástroj rozšlapala a spálila v kamnech. Musel chodit do školy a všechno dohnat.

Laco si však potají sehnal housle jiné. Půjčil mu na ně strýc Pišta, primáš cikánské kapely. Splatíš mi to pak, později. Každou noc utíkal malým okénkem z domova a hrál s kapelou svého strýce po hospodách v okolí. Housle splatil rychle. Ve škole pak usínal s hlavou na lavici, únavou a vyčerpáním.

Ostatní sourozenci ho podrželi, strýc zašel za jeho matkou a vysvětlil jí, jak mocný talent Laco má. Podal chlapci do ruky svoje housle. „Hraj!“, rozkázal.

Laco se podíval ustrašeně na svoji matku. Nechtěl dostat výprask.

„Noo…?“, řekl přísně strýc.

A Laco si přiložil housle k útlému krku a přejel smyčcem letmo po strunách. Oči se mu rozzářily jako hvězdy a objevila se v nich žádostivá touha. Zahrál tak nádhernou melodii, až se jeho matka rozplakala.

Dobře, chlapec může hrát, ale až po škole. A s chozením v noci po hospodách je konec.

Laco byl pro nesporný talent přijat na konzervatoř ve velkém městě, vydržel tam tři měsíce a utekl zpátky domů. Nemůžou ho tam naučit už vůbec nic, je tam nešťastný. Od sedmnácti let hrál v profesionální kapele na housle, jezdil po světě, byl i v Americe. Splnil si svůj sen a stal se primášem v cimbálové kapele. Jeho touha zvítězila. Dožíval pak v rozpadlé chalupě kousek za Myjavou, a když mu sourozenci přivezli ukázat nové auto, nebo fotky domů, na které se zmohli, pevně si přitiskl své housle na srdce jako žádostivý milenec, a řekl: „Ja som šťastný, mám všetko čo potrebujem. Veď mám svoje husle."

Ostatní sourozenci pochopili význam slova vzdělání v návaznosti na „lepší život“.

Nejstarší z dětí, vystudoval práva a stal se soudcem Okresního soudu v Ostravě. Se ženskými měl stejnou potíž, samy mu skákaly do postele, jeho náruživost byla pověstná a mnohokrát kvůli tomu dostal do držky. Ostatní chlapci se vyučili řemeslu a byli vyhlášenými pracanty, předáky na stavbách. Někteří si dodělali maturitu.

Děvčata se vyučila, jedna jako dámská krejčová, později šila v Bratislavě ve vyhlášeném módním salónu a šila pro televizi kostýmy. Další se stala kuchařkou a do restaurace, kde vařila, se sjížděli papaláši z celého okolí. Nejmladší dívka vystudovala Vysokou školu ekonomickou.

Všichni si vzali bílé partnery, jen Laco si vzal zpěvačku z jiné cikánské kapely. Jejich krev je rozmanitá, promíchaná, někteří mají hudební talent, většina ne, ale všichni do jednoho trvají u svých dětí na jednom. Na vzdělání. A tak jsou jejich děti lékaři, inženýři, zvukoví mistři, zahradníci i programátoři.

K tomu bych dodala jediné. Málokdo z nich přizná, že pochází z romské rodiny, a že jejich babička a děda byli negramotní. Všichni vědí a vypráví svým dětem, jak jejich rodič chodil bosý a hladový do školy, a jak je vzdělání nesmírně důležité.

Ale všichni do jednoho, jakmile zaslechnou tklivý zvuk houslí, něco uvnitř jejich srdcí si okamžitě vzpomene na svobodu, volnost a dálky, které je volají. Tak rádi by jim podlehli, byli přirození a chodili zase bosky mokrou trávou. Ale nemohou. Svazují je jejich role, které se rozhodli přijmout. Potlačili svoji přirozenost a tiše se stydí za ostatní Romy, kteří se podřídit společnosti nechtějí, nebo neumí.

Než jsme se odjeli podívat na maličký dům na Myjavě, vyzvedli jsme v Bratislavě tetu Věrku, která domeček zdědila a stará se o něj. Stavěli jsme se na Centrálnom trhovisku, kde právě probíhaly maďarské trhy, ale byli tu i místní prodejci. Koupili jsme lokše s masťou a so švestkami, papriky, rajčata, koření, klobásy. „Pojďte, ukážu vám stánek, kde mají nejlepší horké klobásy s hořčicí v Bratislavě.“, řekla Věrka a ukázala do hlubin tržiště. Spořádaně jsme si stoupli do fronty.

V uličce mezi stánky se najednou strhla mela. Dvě Romky se začaly hádat, nadávat si a přetahovat se o nějaké zboží. Začaly se rvát.

Věrka uhnula očima, zkameněla a soustředila se pohledem na límec pánské bundy před sebou.

Její snědá tvář zesinala.

Můj přítel se vedle ní nadechl a otevřel ústa. Věrka ho zarazila. „Nic neříkej, hlavně nic neříkej. Tohle nejsou naši, tohle nejsou naši.“

Stud a hrdost na svůj původ se v této rodině mísí. S každou generací je v ní o kapku míň romské krve a možná jednou vymizí.

Ale já pořád vidím před očima malého Laca, jak v noci bosý utíká s houslemi pod košilí přes mokré louky, temným lesem, až doběhne do malé vesničky, uhnaný vstoupí do hospody, kde se přidá k cikánské kapele svého strýce.

Tam si přiloží housle ke krku, přejede po nich smyčcem a v očích se mu objeví žhavá touha. Projede mu celým tělem, jeho svíčka zapálí živoucí sílu a přenese ji přes prsty do smyčce a strun. Zvuk houslí je tak krásný, až se všem v sále zastaví dech. Cítí touhu, kterou neumí pojmenovat, cítí srdceryvnou bolest uprostřed hrudníku a z očí jim tečou slzy.

Duše všech se rázem uvolní a ta neznámá touha jim vášnivě projede krví. Cítí, že jsou opravdu naživu.

Každý národ téhle planety nese nějaké poselství k obohacení všech. Některý má přinést vzdělání, architekturu, jiný vědu, umění, poznání, duchovno anebo zkázu.

Romové nám ukazují, jaké je to být skutečně naživu. Mít velké srdce a v něm mísit zármutek a vášeň zároveň, navždy toužit po volnosti a svobodě, vidět svět skutečný tak, jaký je. Nasednout na vůz a za zvuků houslí a kytary, odhodit pouta a okovy společnosti a prostě jen tak jet.

Třeba i na konec světa.

 

Autor: Danka Štoflová | středa 7.6.2023 13:22 | karma článku: 45,30 | přečteno: 4668x
  • Další články autora

Danka Štoflová

Bukake salónek po Magnesia Litera

Přípravy na vyhlášení cen Magnesia Litera byly velkolepé. Chtěla jsem zářit, vypadat krásná a štíhlá, zkrátka jako bývají hollywoodské hvězdy na červeném koberci, ačkoliv nejsem ani jedno.

6.5.2024 v 9:55 | Karma: 40,10 | Přečteno: 5329x | Společnost

Danka Štoflová

Strach po indiánsku

Strach je náš věčný průvodce. Je to náš společník, spává s námi, sedí nám po boku, svírá nás a objímá. Není krutý ani zlý, jen trvalý. Indiáni mají svůj způsob, jak se s ním vyrovnat.

24.4.2024 v 8:45 | Karma: 43,98 | Přečteno: 4376x | Společnost

Danka Štoflová

Žeton štěstí od šamana

Indiáni se neradi fotí, věří, že fotka jim vezme duši. Ale zato se smějí od rána do večera, jejich humor je hodně za hranou upjatého evropského myšlení. Já neumím vyprávět vtipy, a děsně ráda a děsně blbě hraju karty.

5.4.2024 v 9:27 | Karma: 42,99 | Přečteno: 3527x | Společnost

Danka Štoflová

Chyť se hořícího paroží!

Lidé a strach k sobě od nepaměti patří. Strach nás celý život doprovází, prostupuje, ochromuje, ovlivňuje a přesto nám dává zvláštní sílu. Posiluje totiž naději. Pojďme se podívat, jak to se strachem mají indiáni. Léčí ho ohněm.

8.3.2024 v 10:59 | Karma: 43,46 | Přečteno: 4519x | Společnost

Danka Štoflová

Vábnička na muže

Vábnička je nástroj napodobující zvuky samic v říji, vábí a přitahuje, nenechá nikoho na pochybách, že si báječně užije. Já jsem muže vábila, aniž bych to tušila, a to díky své genetické výbavě, která se zprvu nezdála nic moc.

27.2.2024 v 14:09 | Karma: 45,35 | Přečteno: 8130x | Společnost
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

V Turecku zemřela česká zpěvačka Victoria. Zavraždil ji její vlastní manžel

14. června 2024  8:59,  aktualizováno  11:23

Česká zpěvačka Victoria byla zavražděna v Ankaře. Podle tureckého portálu Hürriyet ji zabil její...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

Na Islandu havaroval autobus s českými turisty, pět jich skončilo na JIP

16. června 2024  11:35,  aktualizováno  21:42

Při páteční nehodě autobusu na severu Islandu se zranilo dvanáct lidí, z toho pět skončilo na...

Pomalý návrat žen do práce po dětech? Je čas více zapojit otce, říkají experti

16. června 2024  20:20

Česko patří mezi země s nejpomalejším návratem rodičů po rodičovské do práce v celé Evropské unii....

Dělníci se zasekli v tubusu elektrárny. Ven je dostali až hasiči

16. června 2024  20:12

Hasiči v neděli několik hodin zachraňovali čtyři dělníky z převráceného vozíku v tubusu...

Rusku může globální oteplení pomoci, proto šíří klimatické lži, říká sociolog

16. června 2024

Premium Globální oteplování není. Za klimatickou krizi nemůže člověk, ale mimozemšťané. Jde o světové a...

Prodej bytu 2+1 57 m2 v Posázaví
Prodej bytu 2+1 57 m2 v Posázaví

Sázavská, Světlá nad Sázavou, okres Havlíčkův Brod
2 350 000 Kč

  • Počet článků 117
  • Celková karma 42,36
  • Průměrná čtenost 6812x
Mávla jsem proutkem, pod plamínkem svíčky, krásně se červenáš, neznáš moje hříčky. Měla bych tě varovat, možná umím čarovat.

Dopisuji knihu pro děti -
INDIÁNSKÉ POHÁDKY NA (NE)DOBROU NOC
Příběhy jsou lehounce strašidelné, zábavné, trochu výchovné a snažím se v nich předat to, co často zapomínáme - lásku k přírodě, k lesu, úctu k vodě a životu samému. Děti jsou největším bohatstvím každého národa, hýčkejme je.


Třetí dotisk mojí knihy je 31.5.2024 - moc si vážím Vaší přízně. A moc krásně mi píšete, jen nestihnu všem odpovědět, ale přísahám, že se k tomu dostanu.

NOVINKA: Audiokniha je tady! Můžu prozradit, že ji pro vás namluvila držitelka dvou Thálií a moc se povedla.

Najdete ji zde: 

https://www.audiolibrix.com/cs/Directory/Book/13792/Audiokniha-Jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-Ceroki-Danka-Stoflova

Moje další kniha
INDIÁNSKÝ EROTIKON
vyjde v ZÁŘÍ 2024, těším se moc!
Právě pracujeme na korekturách.
Píšu pro vás další knihu, ráda bych ji do konce roku odevzdala. Je o indiánských kněžkách žíjících v současnosti, které jejich poslání, ať chtějí nebo ne, vždycky dohoní..

 

Knihu najdete zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/518955/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/

Elektronická kniha zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/527287/jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z-kmene-ceroki/

Kdo mě má rád, může mi napsat na:

 dankaelisstyee@yahoo.com

Seznam rubrik