Bezzubý vlk - aneb Jak u nás zaklepal ředitel školy

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů a žijeme pod vrcholky Great Smoky Mountains, v Severní Karolíně. Svému muži jsem povila děti a časem pochopila, že nejsem indiánská matka a nikdy jí nebudu. Howgh.

Nádherné, smíšené lesy Great Smoky Mountains, hrající všemi možnými barvami, hlavně teplými a vřelými, se vás snaží uchlácholit, že les je krásné a bezpečné místo. Vysoké stromy lehounce a vábivě pohupují větvemi, jejich listy se laškovně třepotají ve slabém vánku a vydávají uklidňující šššššš…

A vás se zmocní stejný pocit, jako když vejdete na hřbitov. Hluboko uvnitř sebe ucítíte, že vstupujete na jakési posvátné území, místo tiché a klidné. Zvuky znějí jinak než obvykle, jsou tlumené a znějící z dálky, nadechnete se omamné vůně květin, stromů a keřů, a všimnete si ostrých barev a vlhkého tepla, které ve vašem nitru rozezní něco úžasného.

To úžasné, co cítíte přímo uprostřed své hrudi, je to prapůvodní a živočišné, co jsme dostali do vínku od Matky Přírody. Nemá nic společného s lidstvím, s lidskými vlastnostmi ani s věkem. Je to pocit blahodárného klidu, štěstí, volnosti a lehkosti, který vám, ať chcete nebo ne, roztáhne koutky úst do stran a vy se usmíváte jako blázen, protože je vám prostě krásně. Je to vůle žít.

Opatrně a rozvážně se nadechujete toho omamného štěstí, které už jste dávno zapomněli a marně přemýšlíte, proč jste vlastně nikdy nevěřili v Boha, protože kdo jiný by mohl stvořit takovou krásu, dokonalou a dýchající, až se vám chce plakat.

Díváte se do korun stromů, kterými se snaží prodrat zářivé paprsky slunce, jeden po druhém prostrkují hustými listy své nenechavé prstíky a spojují nebe s navlhlou zemí. Rozzáří mech tisíci světýlek, pohladí hlavičky květin a setřou jim kapičky ze svěšených tváří, které se jako na povel šťastně a radostně obrátí k nebi.

A já si vždycky vzpomenu na kreslený příběh o Stvoření světa, který kdysi namluvil Jan Werich. O tom, jak na počátku všeho života na Zemi byla tma a Pánbůh, který měl před sebou spoustu práce. Aby na ni nebyl sám, pořídil si vejce, které poctivě zahříval, až se z nich po čase vylíhli andílci. Z posledního vejce, rozkošně kropenatého, se vyloupl neposedný ďáblík. A tak měl všechny své pomocníky pohromadě. Nyní potřeboval světlo. Marně tedy škrtal zapalovačem, který vždy, když ho potřebujete nefunguje, a tak se Pánbůh musel uchýlit ke zvolání: „Budiž světlo!“. Světlo bylo, a tak se pustil do tvoření.

Všimli jste si jaké je v lese zvláštní světlo? Tlumené, jiskřivé a trochu nadpozemské. Neruší celkovou scenérii a jenom ji lehce podtrhuje. Skoro bych řekla, že umělecky.

Indiáni, ačkoliv neznají naše příběhy o stvoření světa, ani hlubokou lidskost Jana Wericha, která se zaryje do srdce každého, kdo ho má, mají příběhy podobné. Nejsou v nich rozverní andílci ani škodolibí čerti, přesto se v nich dá zcela jasně rozeznat dobro a zlo, obrovská vůle k životu a spojení všeho živého i neživého na naší planetě, do jednoho společného, navzájem si prospěšného celku.

Indiánských příběhů jsem slyšela mnoho. A bylo mi líto, že jsou to příběhy dávné a prastaré, které se v současnosti téměř nevyskytují. Kam se asi poděly? Nebo existují a jen je nevnímáme?

A pak jednoho květnového odpoledne před naším domem zastavilo černé, naleštěné BMW a vystoupil z něho vysoký muž v tmavě modrém obleku. Na vchodové dveře zabouchal rázně a sebevědomě.

Jak by také ne. Byl to ředitel školy, kterou navštěvovala naše desetiletá dcera Anežka.

Slovo navštěvovala bylo to jediné přesné a správné, neboť škola pro ni byla doslova koncentračním táborem, krvelačným vězením, kde neuvěřitelně trpěla, a tak se rozhodla, bez našeho svolení, do ní dále nedocházet.

Celé dlouhé dny se toulala v lese a když to prasklo, vykřičela na nás veškerou svoji indiánskou bolest a nesvobodu, kterou já, její česká matka, nikdy nemůžu pochopit, jsem zlá, krutá a nutím ji do věcí, které by nikdy žádná opravdová indiánská matka neudělala!

Potom se tvrdýma očima zahleděla na svého otce, a řekla, že on jediný v téhle domácnosti, indián jako ona, by ji měl pochopit, protože nesmysly, které se učí ve škole, jsou jí úplně k ničemu, vůbec je nepotřebuje, jelikož ona, se chce starat o les a o zvířata. Tím, že ji zavíráme na celý den do odporné budovy školy, ji akorát způsobujeme neskutečné utrpení, nemůže tam dýchat, a i přes zavřená okna učebny hlasitě slyší, jak ji les volá a doopravdy potřebuje.

Její otec, přímý potomek čerokézských indiánů, se na ni dlouze díval a pak se otočil ke mně. „Nemůže tam chodit, zabilo by ji to.“ Řekl přesvědčivě.

A já myslela, že tím myslí, že naše dcera nemůže chodit do lesa a láskyplně jsem se na něj usmála.

Jenže pak mi došlo, že můj muž nemyslí, to samé, co já. Právě mi říká, že Anežka nemůže docházet do školy.

Okamžitě jsem začala děsivě a velice nahlas křičet, že vzdělání je to jediné, co naší dceři můžeme zajistit a dát, a že bez něj nebude vůbec nic. Dnešní svět je krutý a nevzdělanost neodpouští.

Anežka přimhouřila oči. „A přesně takhle na mě křičí slečna Briskenová při matematice. Nenávidím ji!“

Dnes, už po letech, se tomu směju, protože Anežka se stala správkyní parku Great Smoky Mountains, kde se stará o les a zvířata, která ji potřebují a je tak neuvěřitelně a lidsky moudrá, až se sama za sebe stydím.

Každopádně, tehdy večer jsme se doma rozumně dohodli /“Táta do toho vůbec nebude kecat a uděláš přesně to, co ti řeknu!“/, a Anežka školu začala více či méně „navštěvovat“.

Trošku se mi rozbušilo srdce, když u našeho domu bezhlučně zastavilo luxusní, černé BMW a sebevědomě a rázně z něho vystoupil ředitel školy, p. Elliott, kterého jsem okamžitě poznala.

Anežka teď do školy přece chodí, nebo snad nééé?

Ano, více či méně do ní chodí, potvrdil mi muž hlubokým hlasem s přirozenou autoritou a odkašlal si.

„Jsem tu kvůli jiné záležitosti. Několik rodičů od chlapců z vyšší třídy mi přišlo oznámit, že je Anežka necitelně a bolestivě nakopala do zadku a do zad. Ukážu vám fotografie. “

Zalapala jsem po dechu.

Fotografie vypadaly hrozně. Byly na nich holé chlapecké zadnice a spodní části zad, pokryté krvavými jelity a tmavými skvrnami.

Představila jsem si naši drobnou, křehkou blond holčičku s bílou kůží. Ne, to by zcela určitě nebyla schopná udělat, ještě k tomu starším klukům? Jenže pak jsem si uvědomila, že Anežka má v sobě cosi indiánsky temného, nezdolného a spravedlivého. Klidně to udělat mohla.

Nechtěla jsem dát její kůži lacino. „Nemožné. Proč by jim to dělala, a starším klukům? Vždyť by ji přeprali.“

„To se nám zdá také divné, ale všichni chlapci vypověděli, že jim to udělala ona.“

„Ale kde? Ve škole?“ Zeptala jsem se a polilo mě horko.

„Ve škole ne, prý v lese. Chlapci si vyšli do lesa, tady k vám. Prý Anežku potkali, trochu se jí posmívali a ona jim udělala tohle.“

Rozbušilo se mi srdce. Já ji fakt přerazím!

„Zdá se nám to divné, že by si několik chlapců neporadilo s malou, drobnou dívkou. Něco na tom nesedí. Moc jim nevěřím, ale prošetřit se to musí. Byla byste tak laskava a vyslechla Anežku, co vám k tomu řekne? Zítra bychom se sešli v 10 h ve škole i s výchovnou poradkyní.“

BMW bezhlučně opustilo naši příjezdovou cestu a já začala vidět černě. Viděla jsem temnou budoucnost naší dcery, jako krvelačné a vraždící bestie, nenávistně a bezcitně se zaměřující na holé zadky a záda dobráckých to mužů.

Zavolala jsem Tammymu. Vypověděla jsem mu celou událost a zcela jasně naznačila beznadějnou budoucnost naší dcery, indiánsky posedlé nenávistí k mužům.

Tammy se rozesmál.

„Nevěřím, že by tohle Anežka udělala.“

No, Tammy, budeš se divit, ale já jo.

Po večeři, která proběhla klidně a já se s nadějí dívala do bezelstných tvářiček našich malinkatých chlapců, dvojčat, tolik podobných svému indiánskému otci, že snad nebudou postrachem městských dětí a budou normální, jsme si vážně promluvili s Anežkou.

Anežka se na mě podívala tvrdým pohledem svého otce. „Neudělala jsem to.“ Zívla a zvedla se od stolu.

Podívala jsem se výhružně na svého muže. Tammy vyskočil od stolu a chytil děvčátko za loket. „Počkej, snad nám k tomu něco řekneš. Máma to chce vědět.“ Řekl mírně.

Máma to chce vědět? Začala se ve mně vařit krev. Holka tady asi nebude jediný idiot.

Anežka ke mně otočila zářivě zelené oči, ne nepodobné těm mým. Chvilku váhala, jestli má ke mně, neindiánské, nechápavé, hloupé a kruté matce promluvit.

Nakonec si vzdychla. „Udělala to noha, a už se mě víc neptej!!“ Rozbrečela se a vyběhla po dvou schody do patra, kde práskla dveřmi od pokoje.

Tammy pokýval uvážlivě hlavou. „Myslel jsem si to.“  Vzal oba chlapce pod paži a zvedl je do výšky.

„Uuuuuaaaaahhhhh, jsem Duch Lesa a odnesu vás daleko, předaleko, odkud se už nikdy nevrátíte.“

Vashti ke mně obrátil pusinku od kečupu a začal lítostivě natahovat.  

To už mu zůstalo. Ne natahování, ale ta pusa od kečupu. Miluje ho dodnes.

Dívala jsem se na svoji nejbližší rodinu a vážně uvažovala, jestli bych si Tammyho vůbec kdy vzala, kdybych věděla, co všechno mě čeká.

Tammyho totiž evidentně netrápilo nic.

„Kdopak mi to tu unáší moje nejmilovanější chlapečky?“ Ozval se hluboký hlas ode dveří z terasy.

Byl to děda Ben, Tammyho indiánský otec a můj tchán.

Kluci k němu natáhli ručičky.

Ben se podíval na mě, a já začala lítostivě natahovat.

„Pojďte, udělám vám bunkr pod stolem.“ Vzal do ruky dvě deky ze sedačky v obýváku a začal rovnat židle kolem kuchyňského stolu.

Když byl bunkr hotový a kluci si v něm hlasitě hráli, Ben vzal ubrousek ze stolu, olízl ho a utřel mi koutky úst od kečupu.

„Co se tady děje?“ Zeptal se rozvážně.

Podívala jsem se vyčítavě na Tammyho. „Anežka nakopala nějaký kluky do zadku, jsou strašně zřízený, a ona tvrdí, že to nebyla. Prý to byla noha.“

Tammy se podrbal ve vlasech, podíval se na svého otce, rozevřel deky, těsně přiléhající přes sebe a vlezl si do bunkru k chlapcům.

„No vidíš, a Tammy mi k tomu nechce vůbec nic říct, a ještě ke všemu se tváří vědoucně.“ Zašeptala jsem.

Ben se hlasitě nadechl. „Povím ti jeden příběh. Příběh o noze.“

Když byl Ben ještě malý kluk, rád se toulal lesem dlouho do noci. Noční les a jeho zvuky ho naprosto fascinovaly. Svůj sluch si vycvičil tak dokonale, že dokázal přesně rozeznat co se v lese děje. Věděl, na kterém stromě mají ptáci své mladé, který strom stůně a který prospívá. Slyšel zvuky zvířecích lovců, když provedli svůj nelítostný, smrtící výpad. Slyšel naříkat jejich oběti, hlasitě, a přesto milosrdně krátce. Věděl, kde je tma temnější než jinde, a cítil, kdo se skrývá v temných stínech obrovských stromů a hustých keřů. Viděl matné a mlhavé obrysy lesních duchů, dobrých i zlých, tiše je pozoroval s dětskou důvěrou, že svět je v pořádku a nikdo nemá důvod mu ublížit. Věřil v dokonalou harmonii lesa.

Při svých toulkách nocí, za slabého a průzračného svitu chladného měsíce a blikajících hvězd, si jednou povšiml, že lesem nejde sám. Něco ho následovalo. Tiše a nenápadně. Otáčel se často, neviděl však obrys žádného tvora, zvířete ani lidské postavy. Přesto si byl jistý, že tu není sám. Prudce se zastavil a naslouchal. Paprsky měsíce právě dopadaly mezi stromy do tmavého, vlhkého mechu kousek od něho a Ben v něm najednou uviděl jasný a zřejmý otisk lidského chodidla. Mužského chodidla. Velkého a mohutného.

Mech se pod tíhou mužského těla probořil a vytvořil dokonalý otisk, který se ihned jako mávnutím proutku vrátil do své obvyklé podoby. Ben se přikrčil. Zrakem zkoumal mech kolem sebe, a místo, kde podle předpokladů měl následovat další krok neviditelného tvora. Zaslechl tiché křupnutí.

O další dva metry dál křupla suchá větvička, skoro neslyšně, ale Ben nezaváhal. Skočil po hlubokém otisku v mechu a pevně objal neviditelnou nohu pažemi. Neviděl vůbec nic, a přesto cítil mohutnou mužskou nohu ve svých rukách, silnou a svalnatou. Prohmatal ji a zjistil, že končí těsně nad kolenem, dál už nepokračovalo vůbec nic. Lekl se a hrůzou se svalil na záda. Potom rychle vyskočil a běžel zpátky domů, do vesnice. Nikdo mu jeho zážitek nevěřil a kluci se mu smáli.

Jenže neviditelná noha ho neopouštěla. Kdykoliv byl na nočních toulkách lesem, cítil, že ho noha tiše a nenápadně doprovází. Jedné noci ji tichounce, čerokézsky oslovil. „Vím, že tu jsi. Cítím tě. Kdo jsi, a co mi chceš?“

Noha opatrně došlápla do trávy těsně vedle něho a její stébla zůstala slehlá. Ben natáhl ruku a zašmátral ve vzduchu ve výšce lidského těla. Nahmatal jen chladný, noční vzduch.

Sedl si na bobek a začal hmatat od země. V dlani ucítil mužské chodidlo s drsnou kůží a velkými prsty, s ostrými nehty. Pak nahmatal pevný kotník a silné lýtko, pokryté chlupy, a nakonec oblé a mohutné koleno, drsné a chlapské. A dál už nic.

V tu chvíli uslyšel jemný a tichý pohyb v křoví za svými zády. Pomalu se otočil a mžoural do křoví. Zadržel dech a naprosto znehybněl.

Ze křoví se na něho dívaly chladné, zvířecí oči a všiml si oroseného černého čenichu, v šedé srsti. Vlk.

Podíval se na nejbližší strom a jediným pohledem vyhodnotil, zda se stačí vyhoupnout na jeho větve a vyšplhat nahoru.

Nestihne to, vlk je příliš blízko. Zvířecí tělo v křoví se lehce zavlnilo. Bylo obrovské. Vlk hrozivě zavrčel.

Najednou se k jeho noze cosi přimknulo. Byla to neviditelná noha. Přitiskla se k té jeho, chlapecké a jemně se o ni otřela.

V tu chvíli vlk zaútočil. Mocnými skoky vyběhl ze křoví a blížil se k chlapci, který stál jak zkamenělý.

Ben zavřel oči a rukou nahmatal pevnou mužskou nohu, tisknoucí se k němu.

Noha se od něho odtrhla a chlapec rychle otevřel oči. Vlk už byl téměř u něho, jen pár skoků a má ho.

Umře statečně, bez slz a zbytečných vzlyků. Nebude první ani poslední.

Jenže stalo se úplně něco jiného. Vlk se najednou ve skoku zastavil, jako když dostane mocnou ránu. Bolestivě zakňučel a odkutálel se dozadu. Do mechu vypadlo pár vlčích zubů. A další rána, vlk hrozivě zavrčel na cosi neviditelného před sebou. Začal opatrně couvat mezi stromy. Znovu další rána, vlkovi se prohnul bok. Pak se otočil a začal se strachem v očích utíkat do hloubi lesa.

Ben se nevěřícně nadechl chladného, nočního vzduchu. Noha ho zachránila.

Mech vedle něho se prohnul pod otiskem chodidla. Chlapec si stále ještě v šoku lehnul na zem a oběma rukama objal mužskou nohu kolem kotníku, její lýtko si přitiskl k vlhké, vystrašené tváři a políbil ho. Na rtech ucítil kovovou příchuť krve. „Jsi zraněný?“ Vyděšeně vykřikl.

Noha se mu vytrhla z rukou a otisk chodidla se začal ztrácet mezi stromy. Ben ho jako očarovaný následoval. Noha došla až k mělkému potůčku, kde se zanořila do písečného dna. Voda se zbarvila do ruda a chladivě léčila neviditelné, krvavé šrámy.

A pak noha vyskočila nahoru do trávy a rychle zmizela mezi stromy.

„Díky, noho!!!“ Volal za ní Ben.

Noha ho doprovázela až do dospívání. Jako by dohlížela na jeho zdárný vývoj a chránila ho před nebezpečím. Pak jednoho dne, když mu bylo šestnáct, noha zmizela a už ji nikdy nespatřil.

Celý příběh vyprávěl svojí první a milované vnučce, Anežce. Řekl jí, že až jí bude nejhůř a bude v nebezpečí, má jeho jménem zavolat nohu, a ta že jí určitě pomůže. Vždyť je krev jeho krve.

Anežka nám nikdy neřekla, co se v lese stalo.

Další den jsme v ředitelně škole učinili prohlášení, že naše dcera chlapce nenapadla. Však tomu nikdo ani nevěřil, že by toho byla ta sladká holčička schopná.

Tammy mě v noci obejme kolem boků. „Já to hned věděl, že to Anežka neudělala.“

„Ty jsi znal ten příběh o neviditelné noze?“ Zašeptala jsem do tmy.

„Jednou, přímo před mýma očima zkopala pytláka, který mě chtěl podříznout v lese.“ Řekne Tammy klidně, a na celé kolo zívne.

„Ale možná to byl táta, těžko říct. Dobrou.“

Ráda bych vám řekla, že jsme normální. Ale tak nějak cítím, že nemůžu.

Howgh.