V dašlí kapitole se dozvíme, jak jsem poznala Marii. Upoutala Vás kniha? Pište své názory nebo co si myslíte, že se bude dít dál! Myslíte si, že je to vymyšlené nebo, že se to opravdu stalo??
Marii jsem poznala, když bylo Kájovi půl roku a byl květen. Do té doby jsem se stýkala jen se spolužačkami a ty měly úplně jiné starosti než já. Trávila jsem celé pracovní dny sama s miminem na krku a byla na vše úplně sama. Pro jednu osobu nemělo smysl vařit, takže jsem si chodívala pro obědy do školní jídelny, která je kousek od mého bydliště. Právě tam jsem Marii potkala.
Několikrát jsem ji viděla, jak stála ve frontě na obědy a jednou na ni koukám a měla uvázaný šátek kolem těla a v něm tří měsíční miminko. Tehdy mě to napadlo.
Když jsme šli stejnou cestou tak jsem se s ní dala do řeči.
„Jé to je ale krásný chlapeček, kolik mu je?“vyptávala jsem se a koukala na to malé mrně s modrými kukadly stejných jako má jeho maminka.
„Zítra mu budou tři měsíce, jmenuje se Lukášek “odpovídala Marie a zvědavě si mě prohlížela. Asi jsem jí byla sympatická.
Tak jsem se ji opatrně zeptala : „Nechtěla byste se jít někdy projít? Já mám doma půlročního kluka, jmenuje se Kája. Nikoho tady v Brně neznám, teda znám, ale nemám s kým chodit ven na procházky a poklábosit“ připadala jsem si jak blbec.
Její reakce mě přinejmenším překvapila.
„To bude super. Myslím, že si můžeme tykat. Já se jmenuji Marie a ty?“usmála se a já věděla, že si budeme rozumět. Tipovala jsem, že jí může být tak 25let.
„Já jsem Lenka a, jak se domluvíme? Jsem doma“oznamovala jsem se Marii. Opět mě překvapila.
„Zítra je v mateřském centru debata o vztazích tak se sejdeme tam? Začíná to v deset hodin“nabízela mi účast. Vůbec jsem netušila, že něco takového je! Byla jsem z toho nadšená. Konečně nebudu celé dny sama doma.
„Tak jo budu tam! Budu se těšit Marie. Zatím ahoj!“rozloučila jsem se s ní a otvírala spodní dveře od paneláku.
„Ahoj!“zamávala mi a spěchala domů na oběd.
Od té doby jsme se s Marií vídali pravidelně a mě to ohromně pomáhalo. S Marií jsem řešila všechny své problémy a byla to hlavně ona, co mi nejvíc pomohla, když jsem měla podezdření, že je Kája autista. Dokonce ani moje rodina, ani manžel mě v tu dobu nepodporovaly a nebrali moje domněnky vážně. Byla to zlá doba.
Ještě chvíli jsem bloumala myšlenkami a řekla jsem si, že bych měla jít konečně uvařit oběd. Koukla jsem na mobil a zjistila jsem, že bychom už opravdu měli jít. Bylo 10:30.
„Kájo, jdeme!“ volám prcka, ten se hezky usměje jak andílek a pádíme domů.
Při tom, jak vcházíme do paneláku, potkáváme našeho souseda, co bydlí o patro níž než my. Jako vždy se na mě škaredě dívá, a jako obvykle si neodpustí poznámku :„Prosím Vás, co vy tam s tím dítětem děláte? Stěžuje si na vás celej panelák!“
„Dobrý den! Víte přece, že je autista.“snažím se klidně odpovídat, ale přesto to ve mně buble jako ve vařícím kotli. Neříkám, že není můj syn hlučný, ale v noci nikoho nerušíme. Nevím, jak už to těm lidem mám vysvětlit.
„A právě proto byste ho měla víc hlídat, ať nedělá takový rámus!“říká mi naškrobeně a v zásobě má jistě další peprné poznámky. Nejraději bych ho nakopla! Asi vůbec neví, o čem mluví.
Vůbec nevím co mu říct a samozřejmě ho nechci ještě víc naštvat. A tak volím pečlivě vybraná slova.
„Víte, pane Rambousku oni teď mají zavřenou školku a tak malej musí být se mnou celý den doma…“zkouším mu to vysvětlit.
Přešlápne z nohy na nohu a povídá: „ Aha…to jsem nevěděl…aspoň, že je klid v noci.“
„Tak nashledanou!“loučím se s ním a on jen tak mávne rukou. Kdoví co si myslí…
Když vystoupíme z výtahu tak se modlím, abychom nepotkali už žádného souseda a aby Kája neťukal na cizí byty. To je jeho nová hra.
Konečně doma! Odemykám byt a Kája poslušně sedá na svou židličku a zouvá si botky. Vždy, když dorazíme domů tak si prvně zuje boty a pak si utíká pro tablet do ložnice. Autíčko odnáší do obýváku na své místo do boxu s hračkami.
Odkládám batoh a jdu se převléct. Kája je rychleji zbavený oblečení než já a utíká po sobě vyhodit plínku. To jsem ho naučila a on to bere snad jako hru. Protože se vysléká úplně do naha celý den a já ho opakovaně oblékám třeba třikrát po sobě po půl hodině.
Dávám prckovi tablet a nasazuji mu další plínku a přes ni slipy, aby si ji neodlepil.
„Kájo a budeš tady v obýváku koukat na tablet. Já půjdu vařit“sděluji mu a on moc dobře ví, že za chvíli bude oběd.
V kuchyni se dávám do vaření rychlého oběda. U vaření se vždycky uklidním a je to pro mě taková malá relaxace. Pokud se mi tedy nepovede nějaký peprný kousek. To je v naší domácnosti čas od času poměrně běžný jev.
Snad bude mít Pavel radost. Miluje rajskou. Občas kouknu z výklenku v kuchyni do obýváku na prcka a pokračuji dál. Ve velkém hrnci buble omáčka a mě dochází, že je podivné ticho. Rychle mrknu na plněné papriky a jdu zkotrolovat toho raráška.
Vbíhám do obýváku a prcek nikde. Kde zase je? Snad něco nevyvedl. Před minutou nebo dvěma se ještě v klidu díval na tablet.
„Tady jsi!“oddechnu si, když jej vidím v ložnici, jak se snaží dát nabíječku do tabletu. Tyhle technické věci chápe až moc dobře.
Můj zrak spočine na složce s lékařskými zprávami, co Kája stihl za tu minutu vytáhnout z mého šuflete ve skříni. Ještě, že to nestihl roztrhat!
Beru zprávy a dávám zpět do složky. Jedna mi vypadne na zem. Zpráva od neurologa.
