To je prostě fakt. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak to, že my ženy často věci chápeme úplně jinak než muži a muži zase nechápou nás.
Připadá mi, že jsou ženy úplně jinak smýšlející bytosti. Proč jsme takové? Ptám se.
V některých životních situacích bych chtěla mít takový nadhled, jak mají muži a neřešit každou kravinu a myslet si, že je konec světa.
Jenže my ženy už jsme prostě takové a vše si bereme příliš osobně a do všeho vkládáme mnohem víc. Jsme citlivé, často nabroušené kvůli úplné blbosti, někdy máme i mnohem míň zodpovědnosti než muži a často nám vy muži musíte vše složitě vysvětlovat. Nejsme prostě dokonalé, tak nás berte takové, jaké jsme.
Často brečíme, protože nás nikdo nechápe, znamená to, že nám opravdu není dobře a potřebujeme jen pohladit a ukonejšit.
V situaci, když jsme zoufalé, potřebujeme slyšet, že všechno zvládneme, že se všechno časem vyřeší nebo že nám pomůžete. Jenom-že, když tohle neřeknete a mlčíte, tak se trápíme dál. Často se proto stává, že utečeme za kamarádkou a popovídáme si s ní.
Když s námi nemluvíte, tak je to horší, než kdybychom dostali facku. Vysvětlujeme si to tak, že o nás nestojíte, že nám na nás nezáleží, že nás nechcete vyslechnout i když to tak ve skutečnosti třeba není.
Jsou na nás kladeny příliš vysoké nároky. Snažíme se být dobrými kuchařkami, také dobrými hostitelkami, skvělými milenkami, ucházející uklízečkou a v neposlední řadě skvělou mámou a milující manželkou.
Tak moc si přejeme být pro Vás vyjímečné.
Jsme šťastné, když Vás vidíme, že jste spokojení. Jsme šťastné, když nás chválíte a říkáte, jak jsme krásné, vyjímečné a když říkáte, že nás milujete a myslíte to vážně.
Většina žen je tolerantních a chápajících, berou své muže takové, jací jsou. Když je muž nešťastný, tak ho žena obejme.
Objímejte své ženy, když jsou nešťastné a říkejte jim, že vše bude dobré, že je milujete. Nenechte ji, ať se trápí.
Vaše polovička Vám za to bude vděčná a budete si zase o kousek blíž.
