Tak si tu žijeme se psy.

Občas slyším, proč máte tolik psů? Ona je to těžká otázka. Každý je originál, mají svoje nálady, nápady. Niki, Any, Bee a Oki jsou členové naší rodiny.

Niki je nejstarší má asi pět kilo. Talisman naší rodiny. Prostě černé štěstíčko. Na jaře bude mít dvanáct let. Princezna, která by nestoupla do louže a „kuřince“ žere jenom, když se nikdo nedívá. Sedáte-li u nás na deku je nutno se nejdříve přesvědčit, jestli deka nevrčí. Většinou je pod ní zavrtaná malá černoška.

Any se u nás narodila ve vysněném áčkovém vrhu. Takový ten vrcholový bod, kdy jste dosáhli svého cíle.  Any má devět a půl roku roku, pět kilo. Malý hopík. Miluje „fujtajbly“ hlavně když je má na zádech, krku. Tak ona za to nemůže, že do nich „upadne na záda“.  Any už jako malá přelezla štěněcí ohrádku, skočila na židli, ustlala si na jídelním stole. Takový živel jsme nemohli pustit do světa.

Bee černá dáma svými čtyřiceti kily mi dává na procházce zabrat. V březnu oslaví sedm let. Je připravena bránit naši rodinu ve dne v noci. Já myslím, že když by zloděj uslyšel její hlasité chrápání, které provozuje na gauči v obýváku určitě by se lekl. Bee sežere naprosto všechno, pořád loudí. Je ve výborné výživné kondici. Ne není tlustá, má jenom malou hlavu.

Oki benjamínek, jediný ogar. Má čtyři roky, přes čtyřicet kilo. Neřízená střela do všeho jde po hlavě, hlavně když je zábava. Tváří se jako hlídač,  celá dědina ví, kdy je venku. Do vyčerpání běhá po zahradě, dvorku, štěká už preventivně, aby opravdu všichni, ale všichni pochopili, že pán dvora a harému je venku.  Po příchodu domů se svalí na matraci. Bolavé upracované nohy, složí pod sebe. Usne jak medvěd v zimě.

Oki a Niki žijí částečně v Brně. No já si myslím, že si tam konečně odpočinou nebo, tady u „babičky na dědině“ mají tolik povinností. Oba si můžou u nás konečně otevřít hubu. Také toho plně využívají. Malá Niki, aby byla dobře vidět běží k bráně po zadních za velkého ječivého řevu.  Až uši zaléhají. Prostě nejmenší, ale vůdce klanu. Kolikrát mám strach, že se převrátí.

 Podobně jako Okin nedávno na cvičáku při povelu sedni. Tak zprudka si sedl zaklonil hlavu, aby dobře viděl na pamlsek, až se překulil na záda. Trenérce málem vypadly oči, že ještě něco takového neviděla. No on je Okinek moc snaživý kluk, cvičení má moc rád. Ale všeho moc škodí.

Pán zrzavý si umí otevírat dveře, občas se přijde ze dvora podívat, jak se nám doma daří. Ovšem rychle zmizí, neboť je venku rád. Zůstanou po něm jenom blátivé stopy na schodech. A také Bee. Ona je venku nerada, takže když ji Oki pustí domů, je přešťastná.

Když už je zrzek venku nabytý, tak si otevře a čeká v koupelně, jestli by ho šel někdo laskavě umýt. Občas stojí už ve vaně, když vidí, že se chystá auto a mohlo by se jet do Brna. Dobře ví, že koupel znamená, že může do bytu. Auto nemá rád.

Anynka s Nikinkou věčně za patami, takže je velmi často po baráku hledáme. Člověk si nevšimne, že je někde zavře. Jenže on je kolikrát oříšek, kde jsou, neboť dům je členitý. Většinou jsou až za těmi posledními dveřmi.

Taková zajímavost, že ty malé všetečky jsou v posteli dříve než my.

Už jsou to seniorky. Na procházky chodí rády. Do pořádného krpálu mi nedávno nestačil dech. Říkám jim „babky pomalu už jsme starší dámy.“ A co myslíte, ony stihly ten kopec vyběhnout několikrát. Vracely se ke mně s výrazem, kde se flákáš. Houby babky seniorky, potvůrky podivné to jsou.

Když jsou totálně zrušení, zdá se, že tvrdě spí. Já se kradu potichu po tmě k lednici. Ti pacholci jsou tam dříve než já. Dva obři strčí čumák až do lednice.  Babky skáčou až k mému pasu. Všichni v očích napsáno šunka, párek, sýr.

Any nesnáší, když se nám po obyváku promenáduje nějaká zvěř, třeba sloni, koně, velbloudi. Hned je běží zahnat po zádních s řevem zabijáka. Potom ještě obhlíží kolem televize, jestli se ta příšerná zvířata neschovala za roh.

Ráno, i když se vám nechce z pelíšku, jsou, ti čtyřnožci nadšeni, že žijete, vrtíte se. Musí vás nutně umýt, i když se bráníte. Any mi i blechy z vlasů vyštípe. Hodná holka, stará se, aby panička nevypadala jak vandrák. To musím stanout, abych nebyla ožužlaná jak kost.

Tak to je moje odpověď, proč mám tolik psů, bez nich by byl život o chlup chudší. A možná bych bez nich ani z postele nevylezla.