Roztržitá

Každý, to občas zažije, prostě den blbec. To hned po ránu se na vás i káva šklebí. Leknete se vlastního odrazu v zrcadle, i když se na sebe hezky usmíváte. 

Z ranního rozjímání u kávy mě vyrušil mobil. Máma. Zní naléhavě, no Dani kde jsi, už čekám čtvrt hodiny. Nechápu.  ,, Mami a na co čekáš?“   ,,Že ty jsi, zase zapomněla?“ No  teda, měla jsem ji vézt k doktorovi na kontrolu.  Jak jsem mohla zapomenout.  Úplně stejné to je, když se chystám za ní na ,,pokec“  Většinou jí něco vezu, ze zahrádky nebo vajíčka. Ovšem ne vždy to dovezu, moje roztržitost je už skoro nemoc. Netuším, zda se dá léčit.  Nepomáhá mi ani, když si to zapíšu, nejlíp do kalendáře, tam ,, nasýsám“ často. 

Nejlepší je napsat si do obchodu lístek, strávím s tím hodinu, abych v obchodě zjistila, že leží doma na stole. Nemám ráda velké obchody, jsem v nich ztracená. Najít odložený nákupní vozík, to je něco. Takže potom doma občas hledám věci, které jsem určitě měla v ruce, ovšem vložila do cizího košíku. Tímto se všem moc omlouvám, nedělám to naschvál. Anebo ten trapas když, mě po celém obchodě sledovala paní. Nechápala jsem ji, proč to dělá. No ona nesledovala mě, ale svůj vozík, který jsem ji ukradla. A potom ta práce najít ten svůj košík s nákupem v náručí. 

Raději si na nakupování beru někoho z klanu na pomoc, nejčastěji starší dceru Danielu. Ovšem ani to není úplná výhra. Tentokrát jsem v tom byla nevině. Přemýšlím, co doma ještě chybí, lístek samozřejmě doma. A v tom vidím za sebou botasky, kousek nohavic od kalhot, a to už mě silné ruce tisknou k sobě, tak že dotyčnému nevidím do tváře.  Absolutně to nechápu a slyším ho říkat  ,,paní, nedělejte žádné scény a pojďte v klidu se mnou,,  Stále mě pevně drží, je vysoký, vidím jen ty boty, stojí mi za zády. 

V hlavě mi šrotuje, přemýšlím, co to má znamenat, nic jsem neukradla, aspoň ne úmyslně.  Co to je za dementa, co když mě chce okrást, nebo ukrást celou třeba na orgány .(Asi moc sleduju kriminálky.) Nohy mě přestávají nést, strach zaplavuje tělo, ovšem adrenalin mě pomáhá se bránit. Smýknu sebou zprudka, že to útočník nečekal, trapas, netrapas. Zaječím mu už do tváře, která je tak blízko, že je rozmazaná. ,, Hergot co to děláš, šibe ti či co“ ! 

Najednou rozostřený zrak vidí tvář bratrance, který se náramně baví. Měl štěstí, že jsem v ruce nic neměla a odstoupil do bezpečné vzdálenosti, ještě aby nás tak vyvedli za výtržnictví. Dcera stojí hned za mnou, s výrazem, já je neznám. Mně se klepou kolena,   ten darebák se směje, až mu slzy tečou.  ,,Jsem tě dostal co“? ,,To teda dostal ty barane, včil už nenakúpim nic“.  Měl docela štěstí, dcera  roky dělá sebeobranu, už byla nakročená, že s ním švihne o zem.  Dovedete si to představit, to bych už tam nemohla nakupovat vůbec. Nebyl to jeho první vtípek,  tuším že ani poslední, proto se modlím, ať se při nakupování zase nepotkáme. Ale mám ho ráda, truhlíka. 

Půlka nákupu chyběla, něco zachránila dcerka. Trvalo mi chvíli, než se kolena přestala třást.  Dcera tlačí vozík a já hledám auto na parkovišti, toto je za trest. Jo už ho vidím, hrnu se k zádi autíčka, kliknu na klíček nic. Znovu zběsile ho mačkám, to mi ještě chybělo,  pokazilo se ovládání. Jak jak jsem v panice mi nedochází, že auto se dá odemknout i jinak. Volám ,, Dani“!  Z jiného konce parkoviště slyším dceru: ,,Mamko co tam děláš, to není naše auto.“ Já toho bratrance asi uškrtím, jsem zmatená jak lesní včela a stojím u cizího auta. 

Navečer jsem ještě jela s naší fenkou Bee na očkování, bylo to zapsáno v kalendáři, tak to nebudu odkládat.  Všechno si už v klidu nachystám, ještě než naložím Bínu, zjišťuju, že nemám finance. Seberu tisícovku, na co peněženku, dám si to do pouzdra k očkováku. Bee ne zcela nadšeně naskočí do kufru  auta s výrazem: musí to být?  Jedem je to kousíček. Hm zrada, kde jsou ty peníze, které jsem držela v ruce před odjezdem. U očkovacího průkazu nejsou, to by je tam musel někdo dát, já ne. Nevím, kde jsem je šoupla, jedem zpátky. Bee unuděně zívá, tím mi dává najevo, co si o tom všem myslí. 

Peníze nikde, musím vzít další a později je pohledat. Celou cestu zpět si nadávám. Jsem na sebe naštvaná, roztěkaná a dělám chybu,  šajtrpáka nezaskakuje na pozici jedna, aniž bych si všimla, skočí na neutrál. Vyzvednu Bee z kufru, a jéje copak to máš Bínuško pod sebou za modrý papírek?  Byla tam, ztracená papírovka.  Chci auto zamknout, zdá se mi to? Jakoby se začalo pomalu rozjíždět, nezdá, ono couvá samo, bez nás. Snažím se otevřít dveře u řidiče co nejrychleji, Bee má jiný názor, přetahuje se na vodítku,  daří se ji má čtyřicet kilo. Nakonec jsem silnější, podaří se mi zatáhnout ruční brzdu, černý pokušitel stojí. 

Beztak to tam někdo nahoře zařídil, abych se opět zapotila. Já vím, vlastní blbostí, ale ruku na srdce, komu se něco takového nepovedlo. Aspoň, že Bee je u paní doktorky za dámu, v klidu se nechá naočkovat. Ani raději nepíšu, že nakonec jsme měly na očkování čas ještě měsíc. Naštěstí to až tak nevadí.

Zítra bude snad klidnější den, jenže u mě člověk nikdy neví……