Povídání se zvířaty

Na dojírně při dojení je živo. Už cítím únavu, ruce bolí, nohy i záda. Povzbuzuje mě kolegyně Lucka, je mladá a práce s ní mě baví.

Pracovala jako zdravotní sestra, ale práce ji jde od ruky. Rychle si zvykla. Překvapila mě svou úvahou.

,,Bylo mi jasné, že to bude fyzicky náročné, ale že budu muset být pořád ve střehu a přemýšlet. Vůbec to není jednoduchá práce, jak si laik myslí.“

Už ji slyším, ty její hlášky, vnesou do práce výbornou náladu.

,,No tak babušo, funguj!“ Stará kráva se zastavila a očichává hadr položený pod jejíma nohama, nechce se hnout.  Lucie jí pobízí, ať se rozejde dál, ven z dojírny. Nebo její časté slova: „Ono to furt eště jede.“ Má na mysli, že ještě dojí.

Těším se domů, máme nastoupenou poslední skupinu i řadu. Můj tok myšlenek přeruší úder do ruky, kterou krávu odstřikuju.

„Tak holka, co je s tebou?“  Aha, už to vidím. Ty máš zánět a bolí tě to, už vím, co jsi mi chtěla povědět. Její svěšená hlava a povadlé oči mluví za ni, bude mít i horečku nebo ji zlobí bachory.

,,Neboj, malá, vyřešíme tvoji bolístku.“ Nevím, jestli rozumí, ale nechá se ošetřit, zítra jí bude líp, možná už i do večera. Další frajerka mi pořád zvedá nohu až k tváři, ukazuje, že ji bolí.

,,No jo, holka, já to vidím, ale máš ji ošetřenou, musíš chvilku vydržet, zahojí se ti, neboj.“

Hotovo. A já spěchám za medvídkama domů. No dobře, tak za štěňátkama. Tak oni jsou už jak medvídci, huňatí, oplácaní a svým kolébáním jak medvíďata vypadají. Moje radost, moje pýcha.

,,Ahoj děcka.“ Vítám je. Mám je ihned všechny na nohou, chtějí pomazlit, postískat. Bee, jejich máma, se chce také laskat, ji musím dvojnásob, holku moji šikovnou.

,,Tak rarášci šup ven, budu uklízet.“ To víš, že jo, myslí si štěňátka. Většina si na mně hned trénuje své zoubky, konečně něco jiného, než plyšáci, balonky a přetahovadla. Tak jo, zvládám to. Na mopu zakouslé dvě černé potvůrky. Na nohavici další čtyři, to sedmé nahání mámu, co kdyby mu ještě dala napít. Ta ho odhání s vrčením, malý čertík ihned pochopí, co mu máma povídá. Tak fajn, přibylo mi další na nohavici.

Naplněné misky vyprázdní během chvilky. Sedám si k nim na matraci. Algy mi ihned upravuje účes. Šplhá mi po zádech a podaří se mu vyškubnout mi trs vlasů. No super, ne že smrdím jako oni, psí tlapky mám všude, ještě budu brzo plešatá.

 Astin, malá dračice, mi rve tepláky a bojovně přitom vrčí, nalákám ji na střapec uzlu na hraní. Aby se naučila, že za nohavice se netahá, s hračkou to je jiná. Druhý konec mi sebere blondýna Ambra. Holky se přetahují, vrčí, je to hra, ale vypadá to dost opravdově.

 Zatímco Algy mi opět šplhá po zádech a trhá další vlasy. „Pocem ty darebo, tak ty si chceš hrát a už nevíš, jak bys mi to řekl.“ Lákám ho na plyšového králíka. Podařilo se, Algy třepe hlavou jako s opravdovým úlovkem.

Ameskovi konečně došlo, že všechny misky jsou opravdu prázdné, vlezl si do mého klína, drápe se nahoru ve snaze mi vlepit hubana. No nebo také ukousnout nos, všechno možné u rozdováděného štěněte.

Adreanna a Amebellou se hrají s mámou, občas obě zkouší mámino vemínko. Bez úspěchu. Bíny něžné bručení při hře se změní ve výhružné vrčení, obě se stáhnou, pochopily.

Bee mi nacpe hlavu pod loket, její gesto mi říká, vezmi mě někam ven od těch malých přísavek.

Kde máme Auru? No teda, našla Bee bejvák a pustila se do ochutnávky Bíniny matrace. Když mě uvidí, hned za mnou běží. Ovšem v patách mám i zbytek posádky, hned zkoumají, co to tam Aura má. ,,Super, Bee, nájezd kobylek. Musíme jim to překazit, nebo ty bys neměla, kde spát, mohli by něco zhltnout.“ Bíny matrace není, tak odolná, jako ta pro štěńata.

Tak děcka šup, šup, zpátky. Zvědavé čertíky mám v patách, ale už jsou unavení a postupně se skládají na matraci v jejich ubikaci.

,,Počkej Bee, vyzvednu doma Any, půjdeme ven.“ Bee ožívá: „Slyšela jsem dobře?“ Její klopené uši se mírně nadzvednou, jo jo ven, vrtí ocasem jako o závod. Na chodbě potkávám kočku Miu. ,,Vrr, vrrr, vrrr,“ otírá se o mé běžící nohy. Ano Miuško, také tě ráda vidím.

Any píská za dveřmi, vyskakuje až k mé tváři, skáče jako na pérkách, její oči jsou radostné. Tak jo, holky, vyrážíme. Schody téměř sjíždí jako na lyžích, málem smete Miu. Venku skáče po Bee s výrazem: „Už to víš? Jdeme vééééén. Pojď honém, než si to rozmyslí.“