Ve Valašském kraji je u spousty starších domů hospodářská budova, která sloužila ke skladování sena. Stodola.
Na stodolu mám hezké vzpomínky. Vonělo to tam senem, ve kterém se krásně skákalo, hovělo za doprovodu mladší sestry. Staříček nás nabádal ať „nešmatleme, mycákom futro“
Ale naše milá stařenka, nás vnoučata milovala, dovolila nás skoro všechno. Mírným hlasem staříčka chlácholila.
„Ale Tomšu, dyť sú to děcka.“
A co pokladů tam bylo. Tehdy běžné staré věci, dneska by to byly vzácnosti. Stará dřevěná mlátička na obilí. Cepy, speciální kosy na kosení obilí. Prostě ta stodola má dodnes svoje kouzlo.
Protože jsem vlastník této nemovitosti, byl čas ji trochu uklidit. Nevěděla jsem, kde začít, ale za chvíli jsem se chytla. Šlo mi to od ruky. Při tom se mi vybavily různé vzpomínky.
Najednou slyším divný, dutý, zvuk. Na něco jsem šlápla. Odmetu prach, zbytky sena. A sakra.
Plechový kulatý předmět, zatlačený v zemi stodoly. Okamžitě mě v hlavě začal blikat výstražný signál. O tom přece mluvil taťka, že by v té stodole mohla být zakopaná mina. Pozůstatek války.
„Ty vole Olino to bude ono!“ Zařvala sem pro sebe, abych si ulevila z šoku. Nohy zdřevěněly, ruce se roztřásly.
“ Šak když to tu bylo tolik rokú, nic sa nemože stať, neboj sa Olinko a mysli!“ Pravá noha, levá noha to půjde.
Valila jsem ze stodoly do chalupy, až se zvedal za mnou prach, možná to byly pavučiny, které se na mě nalepily při gruntování. Asi vytočím první číslo, co mi přijde na mysl.
Nevím, volat policii, hasiče či co jiného. Když sem vybírala zatáčku k brance domu, vidím na zahradě souseda pana Horníčka.
„Horňo!“
„Byls na vojně?“
„No byl.“ Volá soused.
„Tož poď honem se mňú do stodoly.“ Naléhala jsem na něho.
Už zažil ledaco, tak nebyl ani překvapený, nebránil se. Běžel se mnou do dřevěného skanzenu.
„Co potřebuješ cérko?“ Zeptal se a sjížděl zrakem stavení.
„Divaj sa, tady je mina, taťka mě o ní říkal.“ Ztěžka jsem ze sebe vydolovala, rozrušením.
Zatím co zkoumal minu. Honily se mi v hlavě myšlenky.
Co teď? Špinavá su jak sviňa. Staré venkovní hadry na sobě. Musím sa převlécť, umýť a učesať možná aj namalovať, kdyby přijela televiza. V duchu jsem viděla, ten šrumec okolo toho, armádu, pyrotechniky, média.
Z mých úvah mě vyrušil hlas souseda.
„Olino, uklidni sa dyť je to stará plechovka, asi od barvy, bůh ví proč je zakopaná v zemi. A je prázdná.“
„Ty Horňo, eště, že si byl venku, dovedeš si představiť, kdyby tu dojeli pyrotechnici, tam místo miny plechovka.“
Ten den bylo po úklidu. Hodila sem do sebe valašský lék a přemýšlela, že ta vojna nebyla zase tak od blba. Člověk si nemůže být nikdy ničím jistý, nakonec super, že to byl planý poplach.
Toto vyprávění jsem sepsala podle příběhu mé sestry Olgy. Protože toto nevymyslíš.
