I když jsem maličká, nejmenší z rodiny, můžu všechny zachránit, před pohromou. Nastěhovala se k nám nová rodina, nikdo ji v domě nechce.
Baba brble, že tuto rodinu doma fakt mít nechce. No vypadá dost jetě. Jako, panička. Kruhy pod očima, prý už tři noci nespala. Právě kvůli té nové rodince.
Prý ji hodují pod postelí, kradou Anece granule. Dupou, piští.
Nechápu, proč si misku ta stará čuba nehlídá, také pořád jenom chrní. To mě, kdyby nechali, tak jsem na stráží. A baba by se vyspala.
Ona tvrdí, že by to bylo ještě horší. Noc se mnou. Rajtovala bych po pokoji jak divá. Ale houby. Seděla bych v koutě, hlídala. Až nová rodina, vyrazí za obživou.
Já je všude cítím, voní líp než mouchy. Fredík o nich také ví, jenže on je tady v rodině za jiným účelem. Než je lov. Mazlící typ, umí léčit duši i tělo.
Mia to zná. Už má několik zářezů. Přes den číhám v pokoji, kde si myší rodina udělala základnu.
Spím, snídám obvykle v jiném pokoji. Ráno dostanu konzervičku od mladé paničky. Hned jak to slupnu, brečím, ať mě pustí do patra. Tam naříkám, jak nejlíp umím, hypnotizuji lednici, dělám ze sebe hladové koťátko.
Jasné že mi dá. Masovou konzervu, kterou schovává pro babku Any. Občas už to do břicha nenarvu, tak teda milostivě, nechám těm dvěma kočičákům. Někdy se stane, že babča chystá maso. No nic konzervu ji vyhodím k nohám, vyžaduji velmi důrazně maso. Musí vědět, jak je svalovina pro dorostence důležitá.
Jako není to moc složité. Udělám psí oči, to jsem zkopírovala od psů. A začnu naříkat, jako bych umírala hlady. A je to tam. Neodolá. Šak, snad by to nechtěla sníst sama. Je fakt, že v řadě je nás více, všichni umí podobný trik jako já. Any, Mia, Bee a Fredík.
Takže nakonec paniček dostane místo řízku volí oko z vejce. Protože maso pochybělo.
To je jejich problém. Nakonec oba pánové nám kočkám odolávají ještě hůře než paničky. Na venek jsou to borci, hlavy rodiny, ale nejsou lakomí, když jeden umí hlasitě příst.
Zpátky k myší rodině.
Nedůvěřivě jsem pozorovala, jak chystají pasti. Prý „Evino nelez k tomu“! Pche! Copak já žeru chleba.
Nakonec jsem byla překvapená. Během chvilky se chytla máma a jedno děcko. Oni mi tu skvělou večeři hodili do koše. Chápete to?
Netušili, ale já ano. Táta-myšák, byl schovaný v úložném prostor peřin. Číhala jsem a vystřelila v momentě, když se chudák snažil vyskočit, když otevřeli poklop.
Zásah. Jupí. Můj první zářez. Ani se moc nebránil.
Musela jsem to všem říct mám úlovek. První pořádná kořist. Kdybych byla lev, byl by to můj první buvol.
Mladá panička hned vytáhla mobil, že si mě zvěční. Baba přihlížela. Já skákala, nadhazovala kořist packou, až lítala vzduchem. Než stihla dopadnou, držela jsem ji znovu v tlamičce.
Jedním chvatem myšák letěl obloukem až k nohám zvědavým živitelkám. Ty jo ty začaly ječet, tančit čardáš. Mladá dokonce i na křeslo vyskočila. Jako by jim ten mrtvý myšák mohl ublížit. Takové velké jsou a bojí se mrtvé myši. Pán domu se smál mě i dvounohým holkám. Připadala jsem si jako hrdinka. Já Evinka z kravína, to odložené nechtěné kotě. Zachrání svojí, rodinu před vetřelci.
Toto jsem vám musela napsat, postoupila jsem o level dál.
Já vím oni mě milují i bez tohoto hrdinského kousku. A já miluje je, ale pst. Zpychli by.
