Když máš GPS, není co řešit

Sestřenice mě nabádá: „Dano, toto mosíš napsať, taková cesta plná dobrodružství sa nepovede každému.“  „No já si nejsem jista, jestli to dokážu. Těžko psát o něčem, co se špatně popisuje, to se musí zažít.“

Těšili jsme se na velkou rodinnou událost. Svatbu. Svatbu v zahraničí. Na Slovensku. Kus cesty pro nás Valachy. Ale když tam jede rodina i z Čech, to musíme jet. Navíc je to velká pocta, že patříme mezi ty vyvolené, pozvané.  Počítali jsme s ledasčím na tak dlouhé trase téměř 300 kilometrů. Jenže jsou věci, které vás nenapadnou. Třeba to, že na hlavním tahu je cesta uzavřená. Bez varování, nebo s vyznačenou objížďkou. Prostě pod hradem Strečno cesta uzavřena. Netočili jsme se tam sami.

Valach si poradí. Valach se zeptá. A měli jsme na výběr buď se vrátit šedesát kilometrů zpátky a najít objížďku, anebo trajekt.  „Cožeee!“ vyjekla moje máma, která teda už ledasco pamatuje. Toto ji nepřišlo jako dobrý nápad.  „Mami neboj sa, nebudeš moset plavať.  Šak oni nás naloží s autem. Ani vylézať nemosíš.“ Uklidňuju ji.  Jeli jsme dvěma auty. Ve druhém sestřenice s rodinou. Domluvili jsme se, že převoz přes řeku bude lepší řešení než se vracet. Když jsme najížděli trošku krkolomně na trajekt dcera, nadšená řidička, vyhrkla: „No nazdar, eště že neřídím.  Zpátky tudy nejedu.“  Na trajektu bylo těsno, všichni se rozhodli jako my. Moc jsme toho neviděli jenom auta před námi a vedle nás. Z pravé strany byla pokladna ve tvaru hradu.

Máma měla pocit, že se nic neděje.  „Do prčic proč už nejedeme, šak já sa bojím, neumím plavať.“ Vnučka ji uklidňuje: „Už jsme v půlce Váhu.“  „Reni, nekecaj, šak vidím, že stojíme, šak sme furt u toho hradu.“ „Babi, ale ten hrad jede s námi, je na tom trajektu.“ Záchvat smíchu se nedal udržet, a to ještě když jsme z plavidla vyjížděli šťastni, že nás uvezl. Debatovali jsme v autě, že takový zážitek stál za to a že nás nic takového nenapadlo, protože jsme netušili, že nás díky navigaci čeká další dobrodružství. Tak trochu Paříž – Dakar.

 Konečně jsme se uklidnili. Najednou z radia dopravní hlášení o uzavřené cestě u Strečnova. No možná to hlásili i před tou naší plavbou, jenže nikdo to nevnímal. Samozřejmě jsme to upozornění slyšeli, co půl hodiny po zbytek jízdy. Dále cesta ubíhala už v klídku. Vypadalo to, že na obřad přijedeme včas. Asi deset kilometrů před cílem nám z druhého vozu oznámili, že navigace našla zkratku. „Pojedeme tudy?“ „Jasně!“ Super budeme mít více času, to je báječné. Těšili jsme se, že si protáhneme naše ztuhlá těla.

Projeli jsme vesnicí, která byla na konci neprůjezdná, stálo tam auto. Uprostřed cesty. Řidič se bavil s dívkami u krajnice. S údivem se ptal, jestli nás má pustit „Vy chcete jet dál?“ Sebevědomá sestřenka na něho houkla: no jasně.  Po pár metrech jsme se už nedivili, zmizel asfalt, cesta byla prašná s kamínky. Auto před námi mizelo v prachu. To nic, však navigace by nás neposlala někde do hor, to bude jenom nějaká přejezdová cesta.

 Hm poslala. Přímo do hor, nemůžu být sprostá, ale poslala nás přímo do pr…  To nám však došlo až v místě, kde se nedalo už moc pokračovat možná tak traktorem, či tankem. Jenže vrátit se? To obřad nestihneme, znovu projet tím tankodromem? Naše těla byla tedy naklepaná až až. Manžel sestřenice sjel úvrať, která se sjet nedá. Můj muž zůstal s autem na vršku.  Váhal.

Naštěstí jsme byli stále v civilizaci, na palouku byli nějací lidé, asi dřevorubci. Manžel vyrazil zeptat se na cestu do Nálepkova. Přišel se zprávou: „Jo, cesta vede do Nálepkova, ale je sjízdná jen džípem.“ Co teď. Džípy nemáme a vrátit se zpátky je nemožné. Holt Valachy nic nezastaví ani taková drobnost, že Toyota ani Wosvagen nejsou džípy. Nejdříve jel Jarek, manžel sestřenice.  Za pár minut nám volali, že oni projeli. Tak nebylo už co řešit. Lesní cesta vyjetá hlubokými kolejemi, obrovské trčící šutry a docela strmý kopec. Zpátky to fakt nešlo. Můj muž je na takové jízdy zvyklý, jenže s Tatrou, které nehrozí, že zachytí spodem. Jeli jsme krokem, šutry s poza kol vystřelovaly, zároveń s výkřiky mojí mámy: „Kriste panno!“ ozývalo se. Dcera nedutala, natáčelo video, to bude něco pro Facebook. Manžel držel volant, předvedl se, není žádné béčko. Já dostala záchvat smíchu: „Eště že máme tu dálniční známku, využijeme ji zcela.“

Dolu pod námi pobíhal strýc s foťákem: „Tož toto si nemožu nechať ujíť, to mě ogaři v hospodě neuvěříja.“  Oni už byli za vodou, teda za srázem, který se sjet nedal, jenže my museli. Takže máme džíp, akorát jsme to doteď nevěděli. Sjeli jsme. Lesní cesta pokračovala dál, navigace nás ubezpečovala, že jedem správně. Jak jinak, že.  Kdyby cesta skončila uprostřed té pustiny, nedivili bychom se, ale chytrá GPS by si jistě poradila. Cestu nám přepočítala, co na tom, že přes smrčky.

Konečně civilizace, chatky, mají tam auta, tady už projedeme. Pro klid duše se ptáme na cestu, jestli jedem správným směrem. Pán se na nás udiveně díval jako bychom spadli z kosmu. Kde jsme se tam vzali, nechtěl věřit, kudy jsme jeli. Ujistil nás, že jedem správně.

Svatbu, tu jsme stihli. Kalíšek na uvítanou jsme si opravdu zasloužili. Celou dobu na cestě na nás svítilo sluníčko, horko bylo neskutečné.  Ovšem v momentě, kdy jsme se dojeli na místo, se spustil liják. Být někde v těch horách, tak jsme tam dodnes.

Pršet přestalo, když jsme se řadili před kostelem. Ovšem na mého muže z nebe něco spadlo. Něco, co upustil holub. Trefil se přesně, na rameno. Můj muž se směje se slovy: „To mě poser.“  „No Jarošku, to už právě si.“ Když jsme to nadělení zneškodnili pomocí papírových kapesníčků, říkám: „To nic to je štěstí.“ A on: „Jaké štěstí, ženo.“  „No štěstí, také to mohl být třeba pelikán.“ Já bych se už nedivila ničemu.

Svatba byla jako z pohádky. Snoubencům to spolu moc slušelo.  Nepokazila nám ji ani další přeháňka. Povídá se, že prší štěstí novomanželům.  „Šak nás jenom tak něco neporazí.“

Užili jsme si s rodinou a s přáteli. Obdivovali krásné krojované vystoupení, tanec a zpěv našich slovenských přátel.  Na jejich temperamentní tanec, jsme opravdu neměli, ale vůbec to nevadilo. No zkrátka tuto svatbu jsme si opravdu užili se vším všudy. Starali se o nás perfektně bez chybičky.  Krásně strávené chvíle v důležitý den dvou mladých lidí. Výborné pohoštění se vším všudy v kruhu rodiny a přátel, co může být více? K tomu všemu neskutečně krásná krajina, pastva pro oči. Určitě to stálo za to a vám, milí novomanželé, rodino a slovenští přátelé, patří velký dík za vzorné pohoštění a zábavu, kterou jste nám připravili.