Jsem malá, ale šikovná

Utekly čtyři měsíce, co jsem se vyklubala z máminého bříška. Svět byl omezený jenom na její mléčný bar. Ale teď je to už mnohem zajímavější.

Umím moc dobře používat všechny svoje smysly a dokonce i nožky. Učím se spoustu věcí od mámy, třeba hlídat. To umím báječně, dokonce ani máma není tak ostražitá jako já. Ráno ve tři hodiny odjíždí panička pryč. Nezapomenu se připomenout. Vždycky štěknu, aby věděla, že jsem za dveřmi a nespím, zatímco máma spí jako špalek.

Dokonce máma někdy chrápe. Krásně se spolu zahříváme. Spíme v místnosti, kde máme velkou matraci, deku.Tu já používám jako báječnou hračku. Panička povídá, že to tam máme bezpečné, bez kabelů a přístrojů na elektriku. A nemusíme po schodech, když chceme ven. Mám tam plno hraček, ale některé věci jsou ke kousání zajímavější. Třeba elektrické šńůry.

Já mám kabely moc ráda. Jeden tam přece zůstal. Co na tom, že byl pověšený vysoko. Chytrá holka jako já „Astinka“ si poradí. No páni ten je tvrdý, odolný, dalo to fušku, ale dílo se podařilo. Kabel jsem krásně na jednom místě nakousala. Příště to dodělám.

„Šmankote holky, co jste to vyvedly?“ Slyším láteřit paničku.

„A jako co máš na mysli?“ pomyslím si.

„Jo ták, ty myslíš tu šńůru, neboj. To já ještě upravím. Co to děláš? Proč ho dáváš ještě výše, to potom budu mít bojové podmínky, tam nedosáhnu.“

Zlatá máma pořád je i kus větší a pochopila. Tu báječnou hračku mi podala, abych to mohla dodělat. Musím se pochválit, podařilo se. Z jednoho kabelu jsou dva. Páníček, se ale radost neměl. No tady se jeden nezavděčí. Přitom já byla tak hodná a hezky si hrála.

Moc ráda chodím na procházky, někdy bereme i mámu. Občas jdeme jen s paničkou. Jako dneska. Dostala jsem obojek se světýlkem, prý ať jsem v té tmě vidět. Hlavně, že panička žádný obojek nemá, já už ji vidět nemusím?

Jeden aby se spoléhal na sebe. Občas pro jistotu drbnu paničku do nohy, aby měla jistotu, že jsem s ní. Připravena ji chránit, nespustím z ní oči. Aby se mi někam neztratila. To byla legrace. Venku byla už pořádná tma. Tam kde jsme šly, už nebyly světla. Mám pocit, že se panička bála více než já. Myslela si, že to nepoznám. Jenže já jsem na to šikulka, poznám všechno. Mně nic neuteče.

S paničkou je fajn. Občas mi dělá takové legrační věci. Jako třeba, že mi kouká do tlamičky, na pacičky, na bříško, do oušek. Dokonce i pod ocásek.  A také mě hladí kartáčem, je to těžký úkol vydržet v klidu, ale za pochvalu to stojí. Připadám si moc důležitá, když splním nějaký úkol.

Jedno nechápu. Proč pořád zahazuje ty věci, já je potom musím nosit k ní. A dělá to často. No, nakonec mně to dělá radost ji ty hračky nosit. Vždycky se tomu směje a chválí mne. Většinu dne trávíme venku. Mám to tam ráda, je tu tolik věcí k prozkoumání.

A co je nejlepší? Když přijede starší brácha, s ním je legrace. On je vždycky dobře naladěný a ochotný si se mnou hrát. Nejsem ještě velká a nestačím mu, ale vždycky se spolu domluvíme. Super když nás vezmou spolu na kopec a louky, tam nám nic nebrání v divokých honičkách.

Občas nás paničky vyruší a volají k sobě, Oki ihned upustí od hry a běží k paničce. Já už to také vím, že se to vyplatí. Pochvala a dobrůtka. Dokonce jsem tak šikovná, že si před paničku sednu, přesně tak jak jsem odkoukala od brášky a mámy.

Dneska jsem zjistila, že slepičky nejsou v ohrádce. Rozhodla jsem se je prohnat, ale jak jsem se rozeběhla, panička volá.

„Astin, to ne!“ Aha to nesmím? A proč? Byla by to super hra. Tak jo, zkusím to jindy. No nic, jdu se vyspat, zítra prý zase přijede Oki, tak se musím připravit.

Večeře bude neboj paničko

Prosila bych piškotek.

Zase mě přepral.

Mámo kde se loudáš.