Ještě, že tě, lásko, mám

Je štěstí když vás někdo miluje. Vlastně mi dokonce i život zachránil. Tuším, že ani teď po třiceti letech by mě utopit nenechal. Ve vodě ani v životě.

Poprvé u moře jsem byla s budoucím mužem. Byl to nádherný čas, oba zamilovaní. Užívali jsme si vlastně předsvatební líbánky. Plánovali budoucnost a všechno bylo tak krásně růžové. Ono ve dvaceti je svět nádherný.

Ležela jsem na lehátku, vlnky mě houpaly a Jarek se potápěl. Vždycky mě informoval, co tam dolu pod vodou všechno je. Já to chtěla všechno vidět také, jenže pokus potopit se nevyšel ani tehdy, když jsem se ho držela. Jak mi voda začala hučet v uších, zpanikařila jsem, a honem nahoru.

Takže ležení na lehátku nebo plavání mi stačilo. Najednou se vynořil, začal kašlat a musel se přidržet matrace, aby popadl dech. Oči vykulené….

,,Šmankote co sa ti stalo“ lekla jsem se….,, Tož vidím na dně takové krásné kvítko žluté, chtěl sem ti ho donesť. Šáhnu pro něho, a ono najednúc škrk, začalo sa zahrabávať do kaménkú. Sem sa teho tak lek, že sem si chlpnúl vody, no eště sa kvúli cípině utopím.“

No nemiluj ho, on kvůli mně riskuje život. Láska moje.

Jenže ten den se moře rozhodlo nám ten pobyt trošku zpestřit a pokusilo se mě unést. Zasněná, zamyšlená jsem pozdě zjistila, že jsem daleko od břehu, začaly se zvedat vlny a vítr. Můj rytíř naštěstí stále lovil blízko mě. Tedy byli jsme od břehu daleko oba.

Na jeho pokyn jsem skočila z lehátka dolů a začala plavat ke břehu, jenže voda mě unášela dál a dál, zatímco Jarek měl ploutve a lehce by doplaval. Nenechal mě tam, vrátil se pro mne, společnými silami jsme tlačili lehátko ke břehu. Trochu jsem se bála, ale teď po letech vím, že on mě nikdy ve štychu nenechá.

Břehu jsme dosáhli, ale kus od naší pláže téměř na druhé straně zátoky. Cesta bosky po ostrých, rozpálených kamenech byla krutá, navíc se začaly stahovat mraky. No zvládli jsme to, však už nás vyhlíželi ostatní účastníci zájezdu. Můj muž se směje, že by mě tam teď nechal, nevěřím mu.

A voda mně dala školení i podruhé. Tentokrát u nás doma v říčce pod splavem, tehdy tam ještě bylo vody hodně, čistá na plavání.  Žili tam pstruzi i raci.

Chladili jsme tam naší psici Neru. Tentokrát jsem se koupala já. Nera s mužem seděli na břehu. Jarkovi se do ledové vody nechtělo. Já jsem vřískala, protože voda byla fakt studená. Cákala okolo sebe, radovala se, ze života, bláznila.

Jenže Nera si to skotačení vyložila po svém, ,,panička se topí“!

 Skočila do vody a plavala pro mne. Já udělala chybu, otočila jsem se k ní zády. Nera se o mě bála, doplavala ke mně. Kdybych se otočila, odstrčila ji, všechno by bylo v pohodě. Jenže ona mě vlezla až na záda, tím mi začala drápy předních nohou doslova trhat tričko a kůži. Tlačila mě pod vodu, což jsem nečekala, a pořádně si lokla. Čím více mi chtěla pomoci, tím více mě sunula pod vodu.

No manžel byl i tentokrát rychlý. Skočil hned za Nerou do vody a odstrčil ji na stranu. Pomohl  mi z vody, záda jsem měla pořádně rozedřené od drápů. Dopadlo to dobře, na Neru jsem se zlobit nemohla, byla to moje blbost. I po letech jsem ráda, že tam ten můj anděl strážný byl.

Život nám jako všem připravuje různé překážky, někdy je to hodně těžké. Když jsou na to dva, všechno se líp zvládá. Stejně jako radost ve dvou je to hezčí. Myslím, že můžu říct, že ve vztahu je nejdůležitější důvěra a tolerance. A pokud to není, nepomůžou ani miliony na kontě nebo sláva.

Život mi dal cenný dar, a to několikrát, jsem za něj vděčná. Mám svůj sen, zůstat s mojí láskou až do konce, tak jak jsme si to slíbili. A věřím, že nás čeká spoustu krásných let.

Tento článek je můj třicátý první a stejně tolik let brzo spolu oslavíme.

 Děkuji, lásko, za to, že jsi.