Nechci to vzdát, mám důvod tu posečkat

Žijete si svůj poklidný život. Sledujete dění kolem. Tíží vás situace kolem vás, ve světě. Ano, myslím tím svět coronaviru.

A přijde den, kdy zaútočí i na vás. Celá rodina se o vás bojí, protože váš věk je už v ohrožených číslech. Nic se nedá dělat, omezíte kontakt svých nejbližších. Naštěstí útok vetřelce, tolik obávaného, berete vlastním Býčím přístupem. Trochu s rezervou a odstupem. Hlavně s klidnou hlavou. Rodina se stará o přísun jídla, léku a optimismu. „Všechno zvládneme“

Jak nás učila naše milovaná babička - maminka Marie. Když rodina drží spolu, dáme to.

Vir se snaží zdolat naše, tolik léty zkoušené tělo, ale nedáme mu šanci. Když jsme zdolali rakovinu, tak není důvod podlehnout. Běž do háje, ty zmetku! Zažili jsme horší věci.

 Věříme, že ještě krásné věci budou.

Chceme vidět, jak se daří mým dcerám a vnoučátkům. To je důvod proč pobýt na tomto světě ještě o chvilku dýl. Vždyť nejmladší vnučka je ještě dítě.

Corona, mizí v dáli, je to fajn -  další malé vítězství. Hrozně moc se těšíme na jaro, léto. Náš dům - domov prošel změnou.

 Posezení na balkonu ve vánočním dárku -  křeslu,  bude nádherné. Moc se těšíme.

Toho večera to přišlo náhle. Urputná bolest v břichu směřující od zad. Víme, kde hledat pomoc. Dcera už si poradí.

Nečekal to nikdo, takový zvrat. Stojíte na svých nohou a najednou…cítíte, jak cit v nich mizí.

To musí být jenom zlý sen.

Přežíváme obávanou nemoc, stojíme na svých nohou a v okamžiku mizí jistota.

Co stalo?

Nevíme.

Všichni mlčí. Stěhují vás z místa na místo. Člověk leží sám v pokoji, zvládá jenom svoje myšlenky. Co se stalo a proč mně.

Nerozumíme tomu, včera jsem stála na svých nohou, dneska je to jinak.

 Já to takto nechci. Proč? Za co? Žila jsem podle pravidel, vychovala tři děti. Nikomu neublížila. Já vím život není fér.

Možná je čas, aby moje děti ukázaly to, co jsem do nich vložila. Já vím, že se můžu na ně spolehnout. Jsem si jista. I jejich táta, který se snažil, abychom nestrádaly, to ví i když už všechno sleduje z druhého břehu.

Toto všechno chci vykřičet do světa. Vím, že moje dcera mě slyší. To se těžko chápe, ale propojení funguje.  Poví vám můj příběh, není důležité, co se stalo. Ale to, co bude. Život trochu jiný, ale bude.

Já vím, že nemusím mít strach co se stane. Rodina je největší štěstí, jistota……Chci ještě pobýt se svými dětmi a vnoučaty, pravnoučaty. A jestli to „někdo“ pro mě přichystal takto, nevzdám to. Bude to další etapa mého života, chci si ji užít každým coulem.

„Neboj se maminečko naše, my tě nedáme, milujeme tě …….tvoje děti, vnoučata, pravnoučata, sestry, bratři …milujeme tě.

Pro nás děti jsi nejdůležitější žena života.