Hlavně zachovat klid

Většina majitelů čtyřnohých mazlíku by za ně dýchala. Těžce nesou, když se jejich mazlíček potýká s nějakým neduhem. Stejně tak to vnímám já.

Každé ráno mě probudí vlahý jazyk mojí malé parťačky Any. Hodně neochotně se přiznávám, že jsem vzbuzená.

Jako sova, moje ideální vstávání si představuji před polednem. Proto jsem si vybrala práci, kde lezu z postele před třetí hodinou ranní. No asi nikdo nemá všechno ideální.

Zatímco já se těžce budím, protahuji ospalé ztuhlé tělo, Any bláznivě skotačí po posteli. Je akrobatka, takže její poskakování je opravdu živé, radostné. Těší se z nového dne, možná i z toho, že žiji i já.

„Tož Ančo, zklidni hormón a pomály na mňa hned po ránu“.

Any si z mých řečí nic nedělá a svoji úroveň radosti posunula dál, skáče dolu z postele a zpátky na moje břicho. V letu mi vlepí mokrý polibek, když zjistí, že mi to buzení moc nejde. Začne mě mýt obličej, drhne zavřená víčka, aby se oči už konečně podívaly, jaký je nádherný den.

Když se „vykolébu“ z pokoje oblečená neoblečená, svůj oděv upravuji po cestě schodištěm. Any šťastná vybíhá ven, spokojená, aby vykonala, nezbytné tělesné potřeby.

Povzbuzena ranním čajem se probudím i já. Všimnu si náhlé změny.

Any se nedožaduje pamlsku choulí se v krytém pelíšku.

„Aninko, co sa děje pocem, cérko“

Volám na fenku. Nic.

Nakonec ji vylákám ven. Any se třese je nahrbená, chce se vrátit zpátky do svého úkrytu.

„Tak co sa s tebú děje cerénko moja, co ťa bolí? Dyť si před chvílú létala jak srnka, počkaj dám ti šunku, bude zas faň“.

Jenže Any, lákavou dobrůtku odmítla. V očích smrt, celé tělo se ji třáslo jako by měla zimnici. Rychle zmizela v pelíšku.

Zrychlil se mi tep, začala jsem panikařit. V mysli mi běhaly jedna horší nemoc než druhá. Co tomu mému „božátku“ jenom je.

Moje hysterie se rychle přenesla i na fenku, takže její stav se ještě zhoršil. Dívala se na mě vytřeštěnýma očima, které říkaly to je konec, protože panička je ve stresu.

„Dano, klid. Není to poprvé, vzpomeň si, jak to praví, tvoja múdrá mamka: Žádná kaša není, tak horká, jak sa uvaří.“

Trochu mi to moje lamentování pomohlo, mozek se prokrvil. Začala jsem Any prohlížet, na pohmat nereagovala. Nikde nekrvácela, žádná známka nemoci. Tak první pomoc změřit teplotu ať jsem chytřejší, než pojedeme k veterinářce.

Nadzvednu ocásek a mám jasno!

Obrovský balvan ze mě spadl. Muselo to být slyšet až na Vsetín.

Any měla zadek slepený trusem, který byl zamotán do srsti, toho mého malého marůdka. To byla celá příčina záhadné Ančiny nemoci.

Moc nechápala z čeho se tak, raduji, ale v očích už měla jiskřičky i když se ji nelíbilo, že ji cpu do vany.

Po odstranění „problému“ to byla zase moje veselá „cérka“.

Možná bych ji měla přihlásit k filmu nebo herectví ji jde skvěle.