V naprosté tmě jsme téměř narazily na další osobu, o které jsme neměly tušení. Mladíka jsme se trochu lekly. Koho také čekat uprostřed noci ve tmě u hřbitova.
Léto je už pryč, ale nevadí. Každý doufá, že nebylo poslední. Já miluji ty teplé večery strávené s přáteli u ohýnku, dobrého vína. A grilované maso také neodmítnu.
S radostí jsme přijali pozvání od švagrové a švagra na jedno takové posezení. Skvělé bylo shledání s dalšími členy rodiny a kamarády.
Zvláště s Marcelou, kterou jsem neviděla celou věčnost i když jsme obě z jedné dědiny.
Bylo co probírat od dětí, vnoučat po nemoci. Když člověk dojde až k nemocem a lékům je to blbé. Ale i to je život. Nejdříve jsem měla pár tabletek v krabičce. Dostala jsem se ke krabici od bot. Tak snad až ke krabici od banánů nedojdu.
Vrátím se k táboráku. Naši muži už zvedli kotvy. Však jak mají valaši ve zvyku míchat slivovici s pivem se dalo čekat, že to ukončí rychleji. To my holky jsme skoro neměly čas, jazyk smočit ve výborném vínku. Už hrozilo, že budeme mít mozol na patře od mluvení. Když jsme se rozhodly, že spolu půjdeme domů a zbytek probereme cestou.
Ženy pochopí.
Hostitelé už toho měli také dost, tak si s námi dali poslední chodníčkovou a my vyrazily. Marcela a já.
Že se blíží půlnoc, jsme si uvědomily díky neskutečné tmě. U nás se šetří. Takže světla se ve dvacet tři vypínají. To nám příliš nevadilo a šmarovaly jsme boční ulicí kolem hřbitova směr kostel.
Blikající světýlko naproti nám prozradilo cyklistu. Ustoupily jsme co nejvíce vlevo a posvítily mobilem. Ovšem i tak se kolo řítilo přímo na nás.
Tak jsme změnily taktiku a ustoupily úplně napravo.
V naprosté tmě jsme téměř narazily na další osobu, o které jsme neměly tušení. Mladíka jsme se trochu lekly. Koho také čekat uprostřed noci ve tmě u hřbitova.
Tak jsme se dali všichni tři, tak nějak souběžně jedním krokem ke kostelu, který byl pár metrů od nás. My s kamarádkou ovíněné jsme se chichotaly, jak puberťačky přišlo nám to velmi vtipné, celá ta situace. Mladý muž si nás moc nevšímal. Bylo poznat, že ho někdo naštval a něco si pro sebe bručel.
Za zády nám začalo projíždět auto. Já se lekla. Nebylo to příliš příjemné. Ustoupili jsme všichni tři bokem. Jenže tmavé auto u nás zastavilo. A když se otevřely oboje dveře k nám. Trochu jsem ztuhla, smích mě přešel. Říkám si a je to tady. No a teď nás nacpou do auta. Naše schránky použijí na náhradní díly.
V té tmě nebylo vidět, že už máme s Marci trochu přetočený tachometr. Že naše orgány už nebudou splňovat normu.
Do auta se však hrnul neznámý poutník. To se mi ulevilo. Asi bych se fakt neměla dívat na ty kriminálky.
Výhled na přední sedadlo mi zakryla Marcela, ale velmi dobře jsem slyšela rázná slova, docela hodně naštvaný hlas. Který směřoval více na nás dvě než na přisedajícího muže.
„A co to tady máš za dvě ku*vy.“
Vyprskla jsem smíchem, nešlo to udržet, nohy zkřížila, aby nedošlo k nehodě. I když vím, že to nepomůže.
Marcelu to vůbec nezaskočilo naklonila se do auta se slovy: „Ale Petruško, my přece nejsme žádné ku*vy.“
Dveře se zabouchly, auto odjelo. A my zůstaly u kostela samy.
To už se kroutila smíchem i kamarádka. Nemohly jsme smích ukočírovat. Na celé vsi ani živáček. Několik lidí se potká téměř na hřbitově o půl noci u svatého stánku. My dvě vdané ženy, třetí naštvaná a mezi námi mladý muž. Všechno se to odehrálo velmi rychle. Nevím kolik minut jsme té situaci smály. To fakt nevymyslíš.
Tato netradiční situace nám prodloužila život o spoustu let. Jestli je pravda, že smích je koření života.
Proto jsme také hned Péti odpustily to nepatřičné oslovení.
Úvodní fotografie je s mého archívu.
