Zpověď matky (7.část): Další šok

Už jsme nepochybovali o tom, jestli děláme správnou věc. Museli jsme to udělat, s drogami se opravdu nedá žít. Nedá se žít s tím vědomím, že si naše dítě ničí před našima očima život a zdraví. S obavami, koho k nám domů přivede, kdo nás okrade. Pořád si hlídat věci, kabelku, peněženku. Noc co noc se bát, co s ní asi je, kde a s kým asi je, jestli vůbec žije, jestli neleží někde ve škarpě zraněná, zbitá, zdrogovaná, mrtvá.

Nikdy jsme ji neviděli v nějakém šíleném nebo zdrogované stavu, ale stačili nám ty stavy absťáku. Teď už jsme věděli, že to byl absťák, když vysílená ležela doma a nebyla pomalu schopná si dojít ani na záchod. Teď už jsme věděli, proč naopak večer a v noci byla schopná bez známky únavy vyrazit ven, proč někdy i několik dní nejedla a neměla hlad, proč byla ochotná jít na rande třeba ve dvě v noci, proč se nenechala přítelem ani vyzvednout a klidně se v noci pohybovala sama. Proč je jí mnohdy všechno lhostejné a vypadá, jako by neměla žádné emoce. Přestala i v rámci rodiny přát k narozeninám a svátkům, přestala navštěvovat babičky a dědu, nikdo jí nezajímal. Přestala dávat najevo své city. Začala být cynická a bezohledná. Začala si půjčovat a nevracela. To už začalo ohrožovat celou rodinu.

V poradně mi poradili, že bychom jí měli i nechat změnit adresu, protože už mohlo snadno dojít k tomu, že by nás mohl navštívit exekutor.

Udělali jsme to.

Její adresa už není totožná s naší, její oficiální adresa je už obvodní úřad.

Ona ale naše názory a obavy nesdílela a tak jsme se museli rozejít.

Manžel ztratil vůli chodit do poradny a tak jsme se s tím začali prát sami, ale už konečně spolu a ne proti sobě. Snažili jsme se, neztratit s ní kontakt. Já jsem si s ní občas telefonovala. Bydlela po různých kamarádech - klukách i holkách. Časem si pronajala byt společně s jednou mladou ženou a pozvala mě na návštěvu.

Bylo to milé setkání. Záleželo jí na tom, aby se mi u nich líbilo a snažila se mít doma uklizeno. To mě potěšilo. Byt byl opravdu čistý a ona taky. Tak strašně mi chyběla, tolik mě to odloučení bolelo. Čekala jsem, že na tom bude bídně, ale nebyla. Tvrdila mi, že si vydělává občas na brigádách a proto že měla z čeho žít, věřila jsem jí to. Ubezpečovala mě, že se jí daří čím dál tím víc abstinovat a že pracuje na tom, abychom zase mohly být spolu. Věřila jsem jí. Nebo spíš moc a moc jsem jí chtěla věřit. Když jsme viděli, že nijak nepustne a že vypadá dobře, říkali jsme si, že jsme asi udělali dobře, že jsme ji nechali osamostatnit se, že jí to prospěje a bude z ní konečně dospělý zodpovědný člověk.

Ona začala čím dál tím víc vyhledávat kontakty s námi a tak jsme ji pozvali na vánoce k nám domů, aby je strávila s námi a ne sama. Plakala a byla nám vděčná. Jsem si i jistá, že k nám přišla „čistá“ a respektovala to, že jen tak s námi může být. Po pár dnech (po svátcích) zase odešla, ale s tím, že už na svém očištění pracuje a že by chtěla udělat přijímačky a jít od podzimu zase na vysokou.

Na jaře se přestěhovala blízko k nám. Pronajala si svoji garsonku a pozvala nás na návštěvu.

Pěkné, moc pěkné.

Maličkatý byteček v tiché klidné a podle nás bezpečné ulici. Měli jsme radost. V bytě měla překvapivě i příjemný chládek, okna vedla do zahrady a tak mohla hlídat i našeho stárnoucího psa, který se v horku strašně rychle přehříval a nesnášel ho dobře.

Začala žít jako spořádaný člověk. Vlastně to jen tak vypadalo, jako spořádaný život. Měla doma uklizeno, netrpěla hlady, vařila si, prala – to všechno nás těšilo, ale musela přece taky platit nájem a to nám hlodalo v hlavě. Byla doma i přes den, tedy nikde nepracovala a přesto mohla platit nájem a energie. Požádala mě, jestli bych za ní ty peníze nemohla platit, že mi je vždycky přinese v hotovosti, ale potřebuje, abych je převáděla na konto pana pronajímatele a na PRE. Souhlasila jsem a pár měsíců jsem to tak i dělala. Pak jsem to už nevydržela a zeptala jsem se přímo, kde bere peníze.

Nezapírala.

Řekla, že prodává drogy.

Další šok.