Život není vždycky jen krásný a jednoduchý. Prošla jsem si už mnohým, nevzdala jsem se, ani když jsem bojovala s rakovinou. Vždycky jsem se se vším poprala. Prala jsem se i v situacích, které pro mě byly nové, a neměla jsem vždycky po ruce osvědčené postupy. Klidně jsem bojovala systémem pokus-omyl, někdy úspěšně, někdy neúspěšně, ale vždycky bylo čím se poučit, někam se posunout a zkoušet to znovu a znovu až do úspěšného konce.
Teď jsem se ale cítila naprosto paralyzovaná, neschopná pohybu, neschopná myšlenky nebo rozhodnutí. Neměla jsem po ruce ani dobré ale ani zlé řešení, prostě nic. Poprvé v životě jsem přešlapovala na místě, neuměla se pohnout, rozhodnout, posunout se, fakt nic. Jako bych byla uzavřená v černé díře, neschopná vzpoury a vzchopení se.
Totální paralýza a beznaděj.
A rodina mě nepodpořila, ale spíš podtrhla.
Cítila jsem, že to chce jednotný postup, ale neměla jsem najednou s kým spolupracovat. Byla jsem sama, přesvědčená, že jsem udělala dobře, ale u ostatních jsem asi vypadala jako krkavčí matka.
V tomhle rozpoložení jsem vyhledala odbornou pomoc.
Začala jsem chodit do poradny do Prevcentra. Potřebovala jsem o tom s někým mluvit, ale jelikož se nejedná o obyčejné zlobení dítěte, nemohla jsem to rozebírat jen tak s někým. Styděla jsem se a nechtěla jsem, aby to vědělo okolí. Drogy pro mě byly vždycky odsouzeníhodné a tak jsem to taky brala u okolí. Říkala jsem si, že lidé okolo to musí vidět stejně a že mě nemá co omluvit. Prostě jsem máma narkomana a všichni musí vidět, že jsem jako máma tedy selhala a dopustila, aby se něco takového stalo. Neznala jsem odpověď na žádnou svoji otázku, nevěděla jsem kudy kam, přestala jsem si věřit, nevěděla jsem najednou, co je správné a co ne. A zoufale jsem chtěla zachránit svoji holčičku. Ubližovala sama sobě a já jsem jí proti ní samé nemohla bránit.
To je hrozný pocit. Ptala jsem se v poradně, co dělat, jak se zachovat a kupodivu mi řekli, že by nejlepší bylo, kdyby odešla z domova, pokud se drog nechce vzdát a stojí jí to za to, aby se o sebe starala sama. Řekli mi, že okamžité řešení je namístě a čekat není na co.
To byl přece i můj názor. To jsem přece už udělala.
Řekli mi také, že rodina musí spolupracovat. Že to nebude mít naději na úspěch, pokud se někdo z nás pokusí udělat razantní opatření a ostatní ho překazí.
Po pár návštěvách mi nabídli rodinnou poradnu pro mě i pro manžela a starší dceru. Starší dcera si udělala čas jen jednou, manžel byl ochotný začít chodit do poradny se mnou.
Jednou s námi šla i mladší dcera, ale bylo to fiasko. Začala jim dokazovat, že ona jejich pomoc nepotřebuje, že jí nemají co říkat, když sami nemají osobní zkušenost s drogou a že jsou vlastně všichni úplně mimo mísu. Návštěva skončila tím, že jsou ochotni jí nabídnout pomoc v případě, že se k tomu dobrovolně rozhodne a bude chtít spolupracovat. Proti její vůli jí nikdo nutit nebude.
Situace doma se nezlepšila a manžel došel také k názoru, že s drogami dál není možné žít. Tentokrát jsme se k tomu postavili oba stejně a dali jsme jí znovu na vybranou, jestli chce žít s námi nebo s drogami.
Rozhodla se pro drogy. Sbalila si jednu tašku a odešla.
Bolelo to. Vyměnila nás za drogy. Nechápačka.
