Dcera se mi začala zase víc svěřovat, víc se mi věnovala a dávala mi najevo, že už s drogami nechce mít nic společného. Přestala se naprosto stýkat s bývalým přítelem. Aspoň jsem si to myslela. Jenže on patřil k jejím společníkům a kamarádům, a tak se vlastně pořád potkávali, když byli všichni kamarádi pohromadě. Netušila jsem, že všichni, kteří nás v té době navštěvovali, patří do jednoho pytle. Myslela jsem, že problém měl jen on a potažmo moje dcera.
Zase omyl.
Jeli v tom všichni a už hodně dlouho. Pár týdnů jsem to pozorovala a pročítala informace na internetu. Viděla jsem, že se to neubírá správným směrem. Že dcera dál chodí večer z domu a vrací se pozdě v noci a někdy až nad samým ránem a domluva nebyla možná. Pak začala odcházet z domu, až když jsme už spali, většinou kolem druhé v noci.
To byla poslední kapka.
Řekla jsem jí, že si musí vybrat. Buď bude bydlet s námi a bude se léčit a my jí budeme dělat testy na drogy, anebo bude muset odejít z domu a jít vlastní cestou. Je už dospělá a nikdo jí doma nemůže držet. Rozhodnutí je na ní.
Urazila se, sbalila si pár věcí a odešla.
Plakala jsem, když se za ní dveře zavřely, ale cítila jsem, že to bylo správné. Vždycky věděla, že v drogách nikdy žádný kompromis dělat nebudu. A přesto do toho šla. Riziko znala a musela s mojí reakcí počítat.
Neměla ale kam jít.
Venku ji potkal tatínek a starší dcera. Přivedli ji zpátky s tím, že to bylo ukvapené a že takhle se to řešit nedá.
Mě stálo tolik sil, to udělat a oni ji přivedli zpátky. Nechápala jsem to. Proč to taky nevidí nebo spíš nechtějí vidět? Přece nás to stálo už tolik času, tak dlouho jsme neviděli nebo nechtěli vidět, jaká je realita. Teď je přece všechno nadmíru jasné, na co ještě čekají? Přece vědí, že já nedělám ukvapené závěry a že mě jako mámu muselo nejvíc bolet to, co jsem udělala. Jak jinak dát tomu mladému hloupému člověku najevo, že míra přetekla, když nechce poslouchat a slyšet, co se mu snažíme říct?
Cítila jsem, že ji musíme co nejrychleji a nejpřekvapivěji dostat na úplné dno, aby se mohla odrazit a stoupat a vracet se do života. To přece mohlo zabrat a pomoct, ne to, že ji pořád a pořád budeme dávat čas na nápravu a ona se stejně nenapraví, protože má mozek už tak přeměněný, že toho sama už není schopna. Pořád nám jen tvrdila, že to má pod kontrolou, že není závislá, že ona může přestat, kdykoliv bude chtít. Bla, bla, bla…, jako všichni ostatní narkomani.
Najednou se mi začalo všechno propojovat a začala jsem vidět souvislosti. Bylo mi líto, že jsem určité věci nevěděla dřív, že jsem se o tuhle problematiku nezajímala vůbec a tím pádem jsem neměla ani trochu podezření u věcí, které mi mohly být už dávno jasné. Dala jsem přednost svým pocitům a svému odporu k drogám místo toho, abych se jako máma raději o problematických věcech informovala a připravila se i na takovou možnost a na to, že bych s tím mohla někdy u svého dítěte bojovat. Vím přece, že štěstí přeje připraveným, ale v tomhle případě jsem se podle toho neřídila a to se mi zle vymstilo.
Svět se mi zhroutil. Všechny moje jistoty šly do háje. Otevřela se přede mnou jen jedna velká černá bezedná díra, s kterou jsem si vůbec, ale vůbec neuměla poradit.
