Zpověď matky (21.část): Dopisy
Osazenstvo na cele se dost často střídalo, takže si tam člověk nemohl nadělat nějaké úzké vazby. Na druhou stranu tam poznal hodně „problémových“ lidí. Podle mého soudu si pak člověk během svého života už nikdy nemůže být jistý, že ho někdo z těchto známých někde neosloví. Já jsem aspoň z toho hrůzu měla. Byli tam zavření lidé odevšad, ale nejvíce z nejbližšího okolí a to je pro budoucnost dost nebezpečné.
Je ale jasné, že ve společnosti druhých čas ubíhá rychleji, než když je někdo 24 hodin sám a jediná chvíle, kdy promluví je, když pozdraví dozorce při podávání jídla. K oknu se také nikdo nesmí přiblížit, protože i okna jsou monitorována a hned na něj někdo řve, aby vypadnul od okna. To se dělo v Litoměřicích, takže se nepodíváte ani na modré nebe, přes okna jen slyšíte, jak na sebe pořvávají většinou cikáni nebo jak si zpívají. V Litoměřicích byla dcera sice sama na cele, což bylo deprimující, ale na druhou stranu tam bylo teplo a jídlo tam prý bylo dobré.
Každopádně nefungoval pohyb korespondence a všechno, co od nás poštou přes policii dostala, bylo už několik měsíců staré. Ve chvíli, kdy jsme ji chtěli nejvíc podpořit – čili v začátku – byla úplně bez korespondence a pak to taky za moc nestálo, protože o všem důležitém už věděla, neboť naše návštěvy, i když nemohly být vždy přesně po čtrnácti dnech – tak přesto byly častější než dopisy. Po čase jsme to pochopili a dopisy jsme jí střádali doma a začali jsme je nosit přímo na návštěvu. Dozorující policista už tak pozorně neposlouchal všechno, o čem si povídáme. Pochopil, že nic tajného jí nesdělujeme a ona nám taky ne, a tak se zaměstnával cenzurováním našich dopisů pro ni a jejího dopisu pro nás. Také musel kontrolovat všechny časopisy a knihy, což nebylo nijak snadné a rychlé. Zvláště moje dopisy mu dávaly hodně zabrat. Musím říct, že ke konci už je jen přelítl očima a podepsal, protože už se mu do nich nechtělo. Poštou jsme posílali korespondenci dál, ale už nic osobního a aktuálního. Posílala jsem jí třeba okopírované pohádky nebo legrační příběhy stažené z internetu (Šimka a Grossmanna, Menšíka….), to mohlo dojít kdykoliv a nějaký ten měsíc tomu na aktuálnosti neubral.
Psát dopisy v době internetu je nesmírně těžká věc. Zjistila jsem, že rukou psát už skoro neumím. Dopisy jsem psala na počítači a dcera z toho byla trochu zklamaná, protože si přála vidět moje písmo, aby měla víc osobní pocit. Taky je těžké psát dopisy, jakoby byly jen do šuplíku, protože na ně nikdy nedostanete odpověď. Já jsem zpočátku myslela, že dostanu odpovědi na všechno, na co jsem se v dopisech ptala, třeba za pár měsíců, až je dostane dcera. Ale mýlila jsem se. Ona na ně vůbec neměla potřebu odpovídat a to mě dost mrzelo. Nevyčítám jí to. Nebyla jsem tam a nevím, co se tedy člověku honí hlavou a co dokáže. Přesto musím říct, že mě to mrzelo, protože mnohé odpovědi pro mě byly důležité. Ze začátku mě hodně ponižoval ten pocit, že tak osobní věc, jako je dopis musím psát se zřetelem na to, že to bude číst i někdo další. Dělalo mi problém, otevírat se, ukazovat zranitelná místa, psát o citech a svých pocitech a bolestech. Jenže kdybych tohle nepřekonala, nepsala bych vůbec a to jsem jako máma nemohla dopustit. Tak jsem udělala další ústupek a překonala jsem ten nepříjemný pocit a psala jsem. Hodně to ublížilo mému vnitřnímu já. Jenže v téhle situaci jsem měla jen dvě možnosti. Buď zůstat hrdá a stát stranou, anebo zapomenout na vlastní hrdost, nechat se spoustou věcí potupit a ponížit, ale neztratit ten kontakt a s dcerou se dál stýkat. Vybrala jsem si tu druhou možnost. Hodně to zamávalo s mojí psychikou a zanechalo to hluboké rány v mojí duši. Zatím nevím, jestli se tyhle rány někdy zhojí. Nebudu si do nich solit a přiživovat je. Budu doufat, že se jednoho dne zacelí.
Pavla Matějů
Zpověď matky (24.část): Zábava za mřížemi
Dcera žádala, aby mohla ve vazbě nosit vlastním oblečení. To ale znamenalo, že dostane z venku každý týden něco čistého, alespoň jedny spodní kalhotky, nebo ponožky, či tričko v obálce, aby si dozorci udělali u "civilu" příslušnou čárku. Pozor ale, nesmí se k tomu napsat ani krátký pozdrav nebo podpis. Pokud by v obálce přece jen existoval nějaký pozdrav, obálka bude jako ostatní dopisy předána policii k cenzuře a čistého oblečení by se nedočkala.
Pavla Matějů
Zpověď matky (23.část): Mašinerie žádostí
Postupně se dopisy měnily. Psala jsem o tom, jak se cítím, jak mi je, jak mi to ublížilo a komu dalšímu to zasáhlo do života a ublížilo mu to. Když jsem to ze sebe dostala, mohla přijít na řadu podpora dcery. Dopisy začaly být optimističtější, mohla jsem v nich už popisovat, co děláme, kde jsme byli, co jsme kde viděli a co jí kdo vzkazuje. Bylo v nich i spousta dotazů, na které jsem nikdy nedostala odpověď.
Pavla Matějů
Zpověď matky (22.část): Odpustit !
Je zvláštní nad tímhle vším přemýšlet, dávat si všechno na misku vah a dívat se, co převáží. Dopředu to člověk nikdy neví. Musí se ocitnout v té situaci, kterou právě řeší a pak je zajímavé pozorovat výsledek. Uvědomila jsem si, že mi kdysi hlavou při zprávách v televizi proběhla myšlenka, jak se asi cítí rodiče někoho, kdo je odsouzený.
Pavla Matějů
Zpověď matky (20.část): Jen sama se sebou
Náš první dopis dostala někdy po třech měsících. My jsme dopis dostali dřív. Věznice ho ze zákona také musí odeslat ten samý den, kdy ho od vězněného dostane, ale v případě koluzní vazby všechny dopisy posílá policii, ta je zcenzuruje a pak je posílá dál.
Pavla Matějů
Zpověď matky (19. část): Z Ruzyně do Litoměřic
Jak jsem se už zmínila, dcera se hned po nástupu do Ruzyně potkala se svým tehdejším přítelem, který měl již mnohé „vězeňské“ zkušenosti. Chytře jí poradil, jak si mohou psát, i když ona má koluzní vazbu. Ona se jeho radou řídila a tvrdě na to doplatila. Kromě toho, že si nechala hloupě poradit, ještě projevila vlastní hloupost a do dopisu psala věci, které by normálně přemýšlející člověk nikdy na papír nedal a které jí hodně ublížily. Jenže drogami změněný mozek nemá zábrany a nepřemýšlí jako normální člověk a tak se stalo, že všechny dopisy se dostaly do rukou policie a dcera byla ještě o jeden delikt, a to maření vyšetřování, bohatší.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP
V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...
To nemyslíte vážně! Soudce ostře zpražil bývalého vrchního žalobce
Emotivní závěr měl úterní jednací den v kauze údajného „podvodu století“, v němž měly přijít tisíce...
Na jednání o míru nepřijdeme, vzkázali Rusové. Švýcaři je ani nezvali
Švýcarsko iniciuje vlastní mírovou konferenci o Ukrajině. S pozváním Ruska na setkání, které se má...
Pavel zkritizoval všechny. Nefér jsou Babišova slova i kampaň SPOLU, míní
Kampaň, která dělá z hnutí ANO zastánce ruských zájmů, je podle prezidenta Petra Pavla stejně nefér...
O menopauze musíme mluvit, burácela herečka Halle Berry před Kapitolem
Slavná herečka Halle Berry se zapojila do americké politiky, když podpořila senátorky snažící se o...
Sluší se, aby zaměstnanec věděl, proč je propouštěn, řekl Juchelka
Poslanci se přeli o změnu zákoníku práce. Opozici se ho nepodařilo vrátit vládě k přepracování....
- Počet článků 29
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 4906x