Zpověď matky (20.část): Jen sama se sebou

Náš první dopis dostala někdy po třech měsících. My jsme dopis dostali dřív. Věznice ho ze zákona také musí odeslat ten samý den, kdy ho od vězněného dostane, ale v případě koluzní vazby všechny dopisy posílá policii, ta je zcenzuruje a pak je posílá dál.  

Dopis od nás šel nejdříve do Litoměřic, odtud byl odeslán do Prahy na policii, ta ho zcenzurovala, ale dala si hodně na čas, aby ho poslala zpátky do Litoměřic. Přiznávám, že jsem jim to neulehčovala. Psala jsem téměř obden a moje dopisy byly dlouhé. Když jsem psala dlouhý dopis, měla jsem pocit, že si s ní povídám a že s ní trávím hodně času, tak jsem se snažila, protože mi to dělalo dobře.

Zjistili jsme, že je na cele sama. Ještě nikdy nebyla nikde dlouho sama jen se sebou samou. To muselo být hodně těžké. Bohužel v Litoměřicích nebyl nikdo jiný, kdo by měl také koluzní vazbu a tak byla sama po většinu doby, co ve vazbě byla (8 měsíců). Samovazba je také typ mučení. Při návštěvě nám říkala, že už jí z toho „hrabe“. Jenže ve vězení se vaším špatným stavem nikdo nezabývá, pokud máte problém a neumíráte dozorci před očima, tak se neobtěžuje k vám zavolat doktora nebo vás k doktorovi odvést. Dcera vyprávěla, že když ještě byla v Ruzyni, tak tam byli všichni nastydlí a jí už taky začal lámat bacil. Podařilo se jí v pátek požádat o návštěvu doktora, jenže ve vězení je doktorem ten, kdo někdy v minulosti v nemocnici třeba uklízel a doktory viděl z dálky, takže se žádná přílišná péče předpokládat nedá. Každopádně ona se dostala na ošetřovnu zrovna v pátek před víkendem, kdy věděla, že když se jí přitíží, nikdo se tím zabývat nebude. Jenže v pátek ještě nebyla ve zbědovaném stavu a tak preventivně žádnou pomoc nebo medikamenty neobdržela. Ptala se, co má dělat, až tedy tu horečku mít bude, a bylo jí odpovězeno, ať tedy chcípne. No uznejte, taková odpověď potěší a posílí.

Dcera je alergik a nesmí se jí dotýkat cokoliv kovového. Jenže vyhněte se kovu ve vězení. Pouta na ruce jsou kovová, rámy postelí, skříňky, dveře – všechno je kovové. Dcera mívá na kov prudkou reakci, osype se a mnohdy se i dusí. Už kvůli tomu v minulosti skončila v nemocnici na kapačkách. O téhle alergii informovala při nástupu do vězení. Alergickému záchvatu se hned na počátku nevyhnula a bylo jí moc mizerně. Hlásila to dozorcům, a co myslíte, že slyšela? „Chcípni!“ To je tam asi obvyklý slovník. Nebyla ale tehdy na cele sama,  a tak, když se její stav začínal horšit, pomohly jí spolubydlící, staraly se o ni, přikládaly jí obklady, aby otoky snížily. Dozorci jim řekli, že jí nechají převézt do nemocnice, až to bude vypadat, že by jim tam mohla umřít. Spolubydlící byly vytrvalé a celou noc o ni pečovaly, dokud nesplaskly otoky. Neumím si ale představit, co by se dělo, kdyby na té cele byla sama.