Moje mladší dcera se drogám nevyhnula a stala se jejich uživatelkou. Jsem dobrá máma, ale víra v to, že jsem dobrá máma byla rázem nabouraná a těžko jsem hledala cestu, jak tomu zase uvěřit. Vždycky jsem svoje děti milovala a dávala jim to najevo. Nevyrůstaly vedle mě jako vedle „studeného čumáku“, který své city nedává najevo. Podporovala jsem je ve sportech, v učení, v různých zábavných aktivitách. Snažila jsem se jim být pořád nablízku a podpořit je, kdykoliv projevily zájem. Zajímala jsem se o to, čím se baví, co je baví, co cítí, jak se cítí, jak jim jde učení, a to nejen učení ve škole, ale i v jejich zábavných aktivitách a sportu. Já sama nejsem ve sportu nijak nadaná, ale i přesto jsem se snažila (dokud jsem jim stačila), jim dělat parťáka a krýt jim všude, kde to potřebovaly záda. Moje dcery věděly, že za mnou můžou s čímkoliv přijít a já je neodmítnu a vždycky si pro ně najdu čas a pomůžu.
Komunikovaly jsme spolu denně.
Proto to pro mě byl takový šok, když jsem zjistila, že je dcera drogově závislá, a považte, že to trvá už sedm let. Umíte si představit ten šok? Dělo se to tolik let, vedle mě, pod mojí střechou. A já za celou tu dobu nic nevěděla, nic nepoznala. Možná přemýšlíte, jak je to možné. Já jsem se o tom něco napřemýšlela, a proto jsem o sobě začala tolik pochybovat. Přece dobrá máma pozná, že s jejím dítětem není něco v pořádku a má hned zasáhnout. Jak to může člověk, který si myslí, že je dobrá máma, nechat zajít tak daleko a tolik let?
Nemám nic na ospravedlnění.
Já jsem vlastně zanedbala jen vlastní vzdělávání v téhle oblasti. Já jsem byla tolik přesvědčená, že se mě to netýká, že mě nikdy ani ve snu nenapadlo, cokoliv si o drogách přečíst, jakkoliv se vzdělat. A to byla chyba. Jenže to téma mi bylo tolik odporné, že mě ani nenapadlo se mu někdy věnovat. Nechci, aby to vyznělo, že jsem kdovíjaký puritán, protože moje heslo na celý život je, že alkohol, cigarety a drogy k plnohodnotnému životu nepatří. Že se občas někdo napije, že si někdo zakouří, to je opravdu běžné. Sama to nevyhledávám a kuřáci mě obtěžují, ale jsou mezi námi a počítám s nimi. S drogami je to jiné, s těmi jsem v životě nepočítala.
Nebyla jsem úplně slepá, jen úplně „blbá“.
Moje mladší dcera byla od malička velmi živá, veselá, sportovně založená. Na jaký sport se podívala, ten jí šel a vždycky velmi dobře. Sportování jí bavilo, ve společnosti byla vždycky velmi oblíbená pro svoji veselou povahu a to, že si věděla se vším rady.
Všechno se začalo měnit po příchodu na gymnázium. Sport, kterým vždycky žila, začala zanedbávat. Okolí říkalo, že to dělá puberta. Když se několikrát opila, byla to zase jen puberta. Pravda je, že všechny nové zkušenosti nabírala rychle a rychle od nich zase upouštěla, takže se to pubertou vždycky omluvit dalo.
Pak ale přišlo období, kdy experimentovala s prášky – s analgetiky. Prášky a alkohol – to opravdu nejde dohromady. Jedná se o velmi krátké období, ale v tu dobu (opilá a napráškovaná) se stačila demonstrativně pořezat na zápěstí. Odvezla jsem ji do nemocnice na dětskou psychiatrii. I tam si ale uměla poradit a za týden ji propustili s tím, že bude dočasně ambulantně navštěvovat psychiatra. Psychiatra navštěvovala pravidelně a užívala antidepresiva, která jí předepsal.
Pokračování příští sobotu.
