Moje dcera byla uživatelkou drog. Píšu „byla“, protože v to věřím. Musím psát „věřím“, protože slovo „doufám“ by bylo málo, s tím by se mi špatně žilo. Chtěla jsem napsat, že bych s tím dál nedokázala žít, ale to není pravda. Člověk dokáže všechno, když musí. O tom jsem se v nedávné minulosti dostatečně přesvědčila. A byla to síla, to mi věřte.
Snad proto se také o vzpomínky na tu dobu chci s vámi podělit. Chci si nejen ulevit a napsat zpověď matky, která to hrozné období prožila a přežila, ale chci se s vámi o tuto zkušenost i podělit. Kdysi jsem si myslela, že se mě tahle problematika netýká, že se týká jen velmi úzkého okruhu lidí. Bože, jak strašně jsem se mýlila. Jsou nás doslova mraky, až to děsí. Bohužel je nás hodně i takových, kteří si myslí, že se jich to netýká. Jiní před tím zase raději zavírají oči a dělají, že se jich to netýká, že to nevidí. Ale jsou i takoví, kteří problém vidí, ale nevědí, co s tím, jsou doslova paralyzovaní a nemohou se pohnout z místa. Pak je i pár takových, co vědí, co s tím, ale myslím, že ti by se dali spočítat na prstech jedné ruky.
Kdyby moje zpověď zachránila jen jednu jedinou rodinu, jednoho jediného člověka, mělo by to pro mě smysl.
Chtěla bych, aby si díky tomu, co píšu, děti uvědomily, co cítí rodiče, co jim mohou svými neuváženými kroky způsobit. Aby věděly, že jejich v počátku pro ně nevinné experimentování s drogami a machrování před ostatními vrstevníky bude mít vliv nejen na jejich život a jejich budoucnost, ale že tím významně zasáhnou i do života ostatních lidí a to nejen těch nejbližších, které je mají rádi a kteří s nimi vše prožívají.
Zároveň bych ale chtěla, aby si mé řádky přečetli i rodiče. Hlavně rodiče mě podobní, kteří si myslí, že jich se to netýká. Kteří jako já o drogách vůbec nic nevědí a vědět nechtějí. Protože i oni se jednou mohou dostat do situace, kdy budou zoufale přemýšlet, kde v životě udělali chybu a co mohli udělat jinak. I oni si budou myslet, že byli vždy dobří rodiče a že nemají ve výchově svých dětí co napravovat, že by i příště své děti vychovávali stejně. Pak je možné, že vychovávali opravdu dobře, ale že udělali chybu právě v tomhle. Že neměli dostatek informací a že se informacím o drogách třeba i jako pro ně nedůležitým vyhýbali. Říká se, že štěstí přeje připraveným, a já jsem připravená nebyla.
Já jsem celý svůj život žila s přesvědčením, že bych věděla, co dělat. Drogy jsou metla lidstva. To bylo a je moje celoživotní přesvědčení. Nedají se před nimi zavírat oči, nedají se bagatelizovat, braní a prodávání drog se musí potírat, a to velmi striktně. Nikdo nemůže mít v téhle situaci slitování a jen tvrdost a ráznost je na místě. A basta.
V tomhle jednom odstavci jsem shrnula všechny myšlenky a názory na drogovou problematiku, které jsem celý život zastávala. Ani víc, ani míň jsem si o tom nemyslela. Drogám jsem skutečně nehodlala věnovat víc času a víc myšlenek, protože jsem byla celý život přesvědčená, že se mě ani mé rodiny tohle netýká a nikdy týkat nebude. Tak proč se tomu dál věnovat, proč na to plýtvat časem. Je spousta jiných potřebných záležitostí, kterým je dobré a potřebné se věnovat. Pro mě je to vyřešená a nezajímavá otázka. Opravdu jsem si nepřipustila, že když to mám tak nastavené a vyřešené já, že to ostatní v mé blízkosti mohou vidět jinak. Já jsem se se svými názory nikdy netajila a celé moje okolí vědělo, jak se na to dívám a jaký k drogám mám postoj. V tom duchu jsem vždycky vychovávala i své dvě dcery a nikdy mi ani na chvíli nepřišlo na mysl, že by moje názory a výchova mohly přijít vniveč nebo nepadnout na úrodnou půdu.
Stalo se.
.
