Vlakem za anglickým hradem

Únorové prázdniny, na něž rosničky slibují slunečno a 15 °C, si doslova koledují o výlet za Londýn, a tak slovo dalo slovo a s dalšími čtyřmi českými kamarádkami a šesti dětmi jsme vyrazili na nám všem neznámý hrad Rochester. 

Ten se totiž nachází pouhou necelou hodinku vlakem východně od hlavního města Velké Británie, a za vlezné chtějí pouhých šest liber čtyřicet (místní Tower of London se domáhá skoro L23). No nejeďte tam, když je to tak levné!

Rochester je rozkošné malé město necelých padesát kiláků od Londýna; od expresivnějšího označení „díra“ mě zastavil jen fakt, že zde má domov přes 62.000 obyvatel, čímž by se město zařadilo na patnácté největší v Česku, hned po Mostu. Zůstaňme tedy pro jistotu raději u toho, že je to překrásné a čisté městečko s úžasnou atmosférou, protože takovýto výrok nejen že nikoho neurazí, ale možná i nadchne.

První, co návštěvníka nadchne hned po příjezdu na nádraží, je pohled na rochesterský hrad katedrálu. K památkám se šnek dostane během pěti dnů, ale člověk už za pět minut. Je dobré být člověkem. Impozantní kamenný hrad z 12. století, tyčící se nad řekou Medway, zaujal dokonce i naše české puboše, kteří si ho začali nadšeně fotit a aspoň na chvíli se přestali tvářit kysele, že je rodiče vytáhli ven na nějaký nudný hrad, kam se jim nechtělo. Ostatně taky proč by se měl mládežník tahat někam za město a být venku na čerstvém vzduchu, když může sedět doma v nevětraném pokoji a koukat do telefonu?

Rochesterská třípatrová pevnost, vystavěná v normandském stylu, sloužila roku 1215 rebelským baronům, kteří se zde opevnili proti králi Janovi, což je ten nepopulární anglický král, který byl ve stejném roce donucen podepsat Magnu Chartu. 

Hrad jsme celý obešli a vyfotili ze všech možných i nemožných úhlů. Já dokonce neváhala ani vklouznout do hradního příkopu a vylézt těsně pod hradby, abych tvrz zachytila s pěknými barevnými krokusy. Mladší dcera zatím válela ve světle šedých legínách a zánovní světlé mikině od hradeb dolů sudy. Oblečení tím získalo výrazný maskáčový charakter a doma bude volat po okamžitém vyprání, ale co by člověk neobětoval pro pěknou fotografii?

Rochester Castle je dnes už prakicky jen tří podlažní zřícenina (tím se vysvětlilo to podezřele laciné vstupné), která však dýchá historií a má krásnou atmosféru, kterou podtrhují i točité kamenné schody, temné chodbičky, slepá zákoutí a hlavně dechberoucí výhledy na přístav a především katedrálu naproti přes ulici.

Do té jsme se také zašli podívat, protože za prvé je hned vedle, a za druhé tam je vstup zdarma, a to by byl hřích do kostela nezajít. Hned u dveří nás uvítala milá bělovlasá stařenka a začala vyzvídat, kolik nás dohromady je (trousili jsme se jak hnůj) a odkud pocházíme. Odpověď „Londýn,“ v němž většina z nás žije už víc než patnáct let, ji s naším přízvukem ale evidentně neuspokojila, a vyptávala se tak dlouho, dokud z nás nevyrazila informaci „Česká republika.“ Díky tomu jsme pro naši skupinu jedenácti lidí dostali ještě jeden letáček („kdyby někdo z vás třeba ještě mluvil anglicky“) a popovídali si s paní o Praze, kterou se chystá na jaře navštívit. 

Rochesterská katedrála byla postavena už roku 604 (tj. ještě před vznikem prvního státního útvaru – Sámovy říše – na území Čech!), a je o pouhých sedm let mladší než vůbec nejstarší anglická katedrála v nedalekém Canterburry. Velikostně ani významově se s ní samozřejmě nedá srovnávat, ale výzdoba je také strhující, včetně malovaných varhan. 

Přesto se přiznám, že věc, která mě v tomto Božím stánku zaujala nejvíce, byl postranní oltář, kde je možné zapálit si svíčku a přitom rozjímat nad Ježíšovými slovy: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12), která jsou důmyslně vryta do kamene hned za svíčkami. Na tom by samozřejmě nebylo (zvlášť v kostele) nic tak neovyklého, kdyby vedle nich nestála ještě velká výstražná cedule se žlutým vykřičníkem, varující nás, že svíce jsou otevřený oheň, a poskytující návod na použití protipožární deky, která byla k výstraze zespodu připevněna. Takováhle pěst na oko se u kamenného nehořlavého oltáře může objevit snad jedině v Anglii, zemi, kde je zdraví a bezpečnost vždy na prvním místě!

Když nás ze svatostánku vyhnal hlad a žízeň, vydali jsme se na další pouť, tentokrát s cílem hledání denního chleba v podobě hospodských hranolek. Milá obsluha v kutlochu hned pod hradem nám dokonce dopřála vlastní salonek (s šesti dětmi bylo ostatně i v jejím zájmu, aby nás uklidili někam hluboko do vnitrozemí restaurace) a ochotně přijala naše objednávky se slovy, že bude zpátky za dvě sekundy.

Pohoda a neuspěchanost městečka Rochester, kde jako by se zastavil čas, se projevila i v případě obsluhy. Jídlo sice přinesli celkem záhy, ale několikrát jsme si museli říct o příbory a čekat další „dvě sekundy“, než je zřejmě z kovu ukovají, ale je možné, že jim křivdím a hospoda jen dbá na dávné tradice, a jí se tam po staru rukama. To potvrdila i další servírka, když po dalších dvou sekundách (rovná se hodině) dodala obrovský zmrzlinový pohár v obrovské misce, ovšem bez lžiček. Konečným důkazem ustrnutí v čase pak byl i účet, na němž stálo, že restaurace přijímají rezervace na vánoční večírky 2018, což je na konci února roku 2019 vskutku užitečná informace a vedla mě k zamyšlení, jestli nás osmimilionový Londýn nenutí k příliš rychlému životnímu tempu. 

Jídlo však bylo vynikající a zařízení, které i odpoledne podává smaženou „anglickou snídani“ a umí dobře upéct jak volsko oko, tak slaninu, si ale zaslouží pochvalu, a to i když má nikam nespěchající obsluhu. Kafe jsme si tam ale pro jistotu nedali. Štěstí však, že pán v bistru na nádraží měl rychlé velkoměstské způsoby a dokázal nám pět minut před odjezdem vlaku udělat pět voňavých káviček a jednu horkou čokošku rychlostí, při níž by i blesk zčernal závistí!