Poslušně hlásím, že po dobu Vaší nepřítomnosti se nic mimořádného nestalo a celý den jsme si ve škole hráli (Darwinovu hru na přežití skrze přizpůsobení se). Ukázalo se totiž, že kombinace...
...dopoledního celoškolního focení s odpolední diskotékovou oslavou Dne dětí je poměrně vražedná, zvlášť když vezmeme v úvahu, že včera večer jsme pořádali „školní kino“ a skončili až před osmou. Filmová účast byla hojná a popcorn a džus tekly proudem, takže třetina žactva byla dnes buď unavena a/nebo jim v krvi stále ještě proudil cukr z té rozpukané kukuřice a ze všech těch sladkostí, co si s sebou přitáhli. To se pochopitelně projevilo na chování, takže místo plánovaného klidného dne v kanceláři jsem se cítila jak zásahová jednotka rychlého nasazení.
Například jeden žák se svévolně pokusit opustit školu a se slovy "už mě to tu nebaví" zmáčkl s obdivuhodnou rychlostí všechny čudlíky, které uvolňují dveře. Nechci se chlubit, ale navzdory politováníhodným výsledkům v gymnaziálních hodinách tělocviku (chabé dovednosti, ještě chabější snaha) jsem s hbitostí londýnské veverky překonala recepční pult a žáka zadržela u vrat. Přišlo mu to velmi zábavné. (Mně ne.) Jistě Vás potěší, že jsem při zákroku zúročila i dovednosti získané na našem nedávném školení o „Pozitivním zvládání vypjatých situací“. Dítko jsem se pak snažila veselou a hravou metodou přimět k návratu do budovy, leč na mé pokusy jen zareagovalo slovy: „Tyhle triky, jak mě dostat zpátky do třídy, jsem už dávno prokouknul.“ Venku jsme potom strávili v družném rozhovoru půl hodinku na čerstvém smogu, já jen v tričku s krátkým rukávem. V osmi stupních nad nulou nic moc.
Fotograf byl velice milý a přátelský, jen jaksi nechápal, že když musí během dvou hodin individuálně odfotit přes dvě stě dětí a nadto udělat ještě sourozenecké fotografie, nemá zrovna čas se s dětmi vykecávat a plácat si s nimi „high five“ na rozloučenou. Sekretářce, která to tam organizovala, vřela krev. Když jsem se jí z legrace zeptala, jestli chce vystřídat, bez zaváhání souhlasila, vrazila mi do ruky seznam a rychle se vzdálila. Brzy jsem pochopila proč a taky ve mně vřela krev, což bylo po té půl hodině venku až skoro příjemné. Protože chlap fotil v hale, jež se po jedenácté proměňuje v jídelnu, tak se navíc zpozdily obědy, a všichni byli zruzení. Jestli si mohu dovolit ještě malý osobní postřeh, pan fotograf by si měl před vstupem do školy oprášit nejen boty, ale i znalosti historie – už v červnu, když tu byl naposledy, jsem mu vysvětlila, že Československo již víc než čtvrt století neexistuje, a teď udělal tu samou chybu.
Po poledni jsem měla na krokoměru 22 159 kroků a se sekretářkou jsme si povídaly o tom, jak máme chuť zalézt do kouta, stočit se do klubíčka, tiše brečet, nic neřešit, po ničem nepátrat a hlavně nepřepínat. Taky jsme probraly, kolik vína už bychom zdolaly, kdybychom byly alkáči a měly dovoleno v práci pít, a že je vlastně trochu smutné, když se v práci, kde trávíme většinu času, těšíme celý den domů. Shodly jsme se na tom, že v ideálním světě by zaměstnání mělo být radostným místem, z něhož se pak přesuneme do jiného radostného místa, domova. Obě jsme souhlasily, že většinou to tak máme, ale dneska ne. Mimochodem i při této krátké filozofické debatě jsme byly několikrát vyrušeny.
Školu jsem opustila po deseti hodinách práce před šestou večerní, kdy byl z družiny konečně vyzvednut poslední žák. Omlouvám se, že podávám hlášení až v deset večer (nebojte, kdyby byl problém, hned bych volala), ale doma jsemmísto k notebooku padla k Netflixu a čučela na romantickou vánoční komedii. Místo kvalitní, zdravé, vyvážené a domácí večeře jsem objednala čínu. Její barva a aromatická chuť dávaly tušit, že obsahuje mnoho různých éček, ale zase mě vzpružily natolik, že jsem zahodila do koše rezignační dopis, který jsem sesmolila ve vlaku na cestě domů; protože dneska sice škola radostným místem nebyla, ale zítra už třeba zase (snad!) bude.
Už se na Vás moc těším!
Srdečně zdraví
Vaše zástupkyně
