Upéct, vyklidit, vycídit, vybílit!

Británie je v karanténě teprve týden, a tak se můžeme od okolních států inspirovat spoustou virálních nápadů na trávení přemíry času doma typu italský okenní zpěv oper či české šití. Roušky tu ale šijí jenom Češky, 

a jenom proto, že Británie dala světu Beatles, Rolling Stones, Spice Girls či Queen, neznamená to, že každý občan dokáže zpívat jak Freddie Mercury. Z tohoto hlediska je proto možná dobře, že jsme se zatím zmohli jen na celonárodní okenní potlesk našim zdravotníkům.

O víkendu se ochladilo a zatáhlo, takže se mi nechtělo ani na tu jedinou povolenou zdravotní procházku, a rozhodla se zůstat doma. Ještě nedávno bych možná byla považována za líné prase, ale v dnešní době se nám říká zodpovědní občané, kteří v bezpečí domova zachraňují životy a  pomáhají zdravotnímu systému. Měla jsem však chuť zacvičit si i doma přirozeným pohybem, tedy ideálně věnovat se něčemu, za  co mi poděkuje i tělo, i náš byt. Na základě rad zkušených karanténíků jsem se proto rozhodla vykonat drobné domácí opravy, a s radostí oznamuju, že nám už konečně nevrže bezpečnostní zavírání dveří v dětském pokoji.

Další disciplínou domácí zvelebovací olympiády bylo mytí dveří. Naneštěstí máme přiblblé anglické dveře se spoustou vyřezaných čtverečků, navíc v bílém provedení, takže skutečně dobře umýt hned šestery není záležitostí několika minut, a činnost se proto běžně odkládá na “až bude čas.” Toho je tentokrát víc než dost, takže dál už se vymlouvat asi nelze. Když už jsem byla v tom čištění, drhnutí, leštění a cídění, vydrbala jsem i zrcadlo. To bych ale nikomu dělat neradila, protože to, co jsem tam viděla, bylo poměrně děsivé – jako by nestačilo, že mě teď oslepují bělobou zářící dveře.

Po čisticím maratonu mi samozřejmě vyhládlo, a tak jsem v rámci nácviku na Velikonoce upekla beránka - za to mi možná nepoděkují zipy u kalhot, ale rodina byla nadšená a rozhodně si jednoho berana všimli dříve než šesti neskutečně čistých dveří. Na ty jsem je dokonce musela upozornit.

Když jsem poté z kuchyňské linky smyla zaschlé cákance, usoudila jsem, že bych ty vnitřky mohla i přerovnat, protože na takové prkotiny taky léta nebyl čas. Hloubkový úklid linky mě záhy vyvedl z mylného přesvědčení, že doma nemáme dost plastových krabiček na jídlo. Ve skřínce jsem kromě rok přošlého českého bramborového těsta v pytlíku objevila také zplesnivělý jahodový džem – dárek od školních dětí, když ještě nebyl plesnivý – a taky tři konzervy rybiček. Hurá, udělám pomazánku! (A můžu do ní dát i hoooodně cibule, když se nechodí ven!)

V neděli jsem vstala za kuropění (rovná se v osm, ale už byl letní čas, takže v sedm) a vyvalila barel s deseti litry bílé barvy, štětce, válečky a lepicí pásku, a zahalila obývák do starých hávů a fólií. Poté jsme s dcerou do pěti večer malovaly obývák. Po dalších dvou hodinách úklidu a vracení věcí na původní místo (proč jen  máme tolik knih?!), kdy mě bolelo úplně všechno a sotva jsem stála na nohou, jsem v horké vaně přemýšlela, jak jsem mohla před devíti lety vymalovat celý náš předposlední byt, když jsem navíc byla těhotná a měla doma energické čtyřleté dítě? A to mě teď ještě čeká půl bytu…

Málokdy jsem proto měla takovou radost z práce z domova jako včera. Záda v tahu, nohy v tahu, ruce vytahané až ke kolenům, dlaně popraskané, oči rudé, nosní sliznice podrážděná, v ústech sucho, hlas vichřice podoba. Jestli mi sobotní pohled do zrcadla přišel děsivý, tak ten dnešní nabyl pandemických rozměrů. Šéfka pak ráno psala, že by bylo dobré natočit pro žáčky nějaký video pozdrav. Tak to u mě v nejbližší době nehrozí, leda že bych je vystrašila do konce života, případně jim natočila naše sněhobílé stěny, vyleštěné a nekvílící dveře, do přímky vyskládané jídelní krabičky a drobky z piškotového beránka.

Včera odpoledne jsme opět zůstali doma. Ne proto, že bych chtěla dál zvelebovat byt, a nebo že bychom byli zodpovědní občané, ale jednoduše proto, že jsem se po akčním víkendu stráveném v Las Kychyňas a Santo Obýváko nemohla ani pohnout!