Život začíná ve čtyřiceti, je ti 18 s 22 lety zkušeností, dvakrát dvacet, jsi stará jen tak, jak se cítíš, bla bla bla... To všechnou jsou dobře míněné řeči, které jsem i já kdysi s úsměvem předávala těm dříve narozeným (sorry!).
A teď to postihlo i mě! Jako něco na tom všem samozřejmě je, a přestože se cítím na pětadvacet, čas od času mě znervózní, že ti krásní úspěšní lidé, s nimiž jsou rozhovory v časopisech, a které považuju za staré a zkušené, jsou často ve skutečnosti o dost mladší než já. Asi už mi fakt není těch pětadvacet, jak si pořád myslím, a evidentně jsem opravdu dospělá, minimálně papírově.
Čtyřicítku si často povědomě asociujeme se zralým usazeným věkem, kdy už jsme vybouřeni, máme nějaké ty životní zkušenosti, ideálně jsme usazeni rodinně, kariérně i bydlením, ale pořád jsme mladí, silní a stateční. My čtyřicátníci (fuj, to zní strašně! Na to než si zvyknu, tak mi bude padesát!) už si ale zároveň trochu bolestně uvědomujeme, že to máme – slovy Zuzany Hubeňákové z knihy Žena na tahu – blíže ke starobnímu důchodu než ke kolébce, a že ač mladí, jsme už vlastně i trochu staří.
Byla jsem fakt vtipná, když jsem si ještě v jednadvaceti myslela, že třicátníci jsou už starouši téměř za zenitem, či když jsem o chvíli později sama s děsem a hrůzou sfoukávala třicet svíček na dortu a připadalo mi, že teď už mládí definitivně odzvonilo. Na prahu čtyřicítky se nad tím vším shovívavě usmívám a oceňuju, že mám stále paměť jako slon a dokážu si proto živě vybavit, jak jsem měla v pubertě na všechno názor a byla přesvědčena o vlastní neomylnosti, hraničící se vševědoucností, zatímco moji staří nemoderní rodiče se čtyřmi křížky na krku o životě věděli samozřejmě kulový. Teď bych si zpětně nafackovala, ale asi je to věkem a budu si to muset připomínat, abych pro změnu nenafackovala svému pubertálnímu dítěti, které je – pochopitelně po mně – také nesmírně chytré a zkušené.
Další výhodou méhou současného starého zralého věku je to, že nejen že ještě rozumím mladým, ale já už chápu i ty staré. Důchodci pro mě přestali být ti otravní pomalí dědové a babči, co brzdí provoz v obchodech, útočí na slevy i zdravotní centra a mají zastaralé názory a způsoby, ale už je to generace mých rodičů, a ty za staré rozhodně nepovažuju. Vždyť ovládají internet, mají mobily, cestují,... šedesátka už dneska přece není žádný věk, ne? A v těch osmdesátiletých a starších zase vidím junochy, kteří byli ještě nedávno stejně mladí a křepcí jako já, a asi jim to taky přijde jako kdyby to bylo včera. Nechci znít sentimentálně (i když už na to ale začínám mít věk!), ale ono to vážně strašně rychle utíká.
Protože mám tendence vnímat sklenice jako poloplné a ne poloprázdné, musím si vlastně připustit, že už mi sice není dvacet, ale že jsem vlastně za tenhle věk ráda, protože jsem přežila pubertu, hledání sama sebe a smyslu života, jsem usazená a přesto stále plná síly a optimismu. Lety jsem navíc nabyla pár životních zkušeností, a tak už nepovažuju každý problém za nebetyčný, protože mám na vlastní kůži odžito, že nic se nejí tak horké, jako se to uvaří, a že všechno zlé je pro něco dobré.
Sice již dávno nejsem schopná plně fungovat po probdělé noci, tak jako jsem byla před čtvrt stoletím, a o tváři hladké jako dětská prdelka se mluvit taky už nedá, ale ty počínající vrásky u očí mě osobně vůbec neobtěžují. Beztak jsou určitě od smíchu. A navíc, a to především, jako křesťan vím, že to nejlepší mám teprve před sebou, a že na tu nadcházející druhou půlku života (bude-li mi dopřána) nejsem sama!
