Tak už i do Británie dorazila (byť na jediný den) Sahara, a příhodně si zvolila sobotu. Otázka „zůstat v Londýně nebo jet k moři?“ byla proto pouze čistě řečnická.
Sbalili jsme modro-červenou piknikovou deku, sendviče, zmrazenou vodu – suplovala ledové destičky – a vyrazili s kamarádkami do třiceti tisícového Littlehamptonu, roztomilého městečka na jihu Anglie. Já už jej navštívila loni, a tak jsem se těšila, jak si připomenu výjimečnou chuť tamějších smažených hranolek (jsme v Británii, ryba a hranolky na pláži musí být!) a prostornou pláž, kde jsou běžně kamínky, ale při odlivu bezva píseček.
Byl odliv, čili nádherný jemný píseček (škarohlídi by ho nazvali žlutým zlem, které leze do kabelek, batohů, ovoce a usazuje se i za kryty telefonů), a jak se moře přesouvalo do Afriky, písečné pláže přibývalo. Littlehampton má velice mělké moře, což není vždy výhodou. V době vrcholícího odlivu jsme totiž museli jít k vodě alespoň kilometr, a pak se dalších dvě stě metrů brouzdat vodou dosahujícím stěží k lýtkům, než se dalo kraulovat. Poté, co jsme si o dno ošoupali kolena plaváním k bójce, jež značí nebezpečí mořských proudů a zákaz dalšího plavání, jsme měli vodu sotva do pasu. Na druhou stranu to ale bylo pěkně prohřáté a kdyby plavčíci v informacích neuvedli, že moře má teplotu zubycvakajících 17,3 °C, neuvěřila bych.
Na to, jak je Littlehampton malinkatý, má proti profláklému Brightonu nebo Bournemouthu velice vychytané plážové zázemí – veliké dámské toalety, venkovní sprchu na zbavení se žlutého zla (chci říct nádherného jemného písečku) a neuvěřitelně promakaný systém občerstvení: U jednoho okénka prodávají zmrzlinu, u dalšího studeného nápoje, vedle horké nápoje, pak hamburgery a párky a samozřejmě hranolky s rybou. Nechybí ani mini-obchůdek s plážovými serepetičkami, suvenýry, lopatkami a kyblíčky, klobouky, síťkami a návnadami na chytání krabů, atd. A ještě tu navíc není oproti výše zmiňovaným letoviskům moře lidí!
Odpoledne u vody nám rychle a příjemně uteklo, a nastal čas odjezdu. Zvolili jsme si šikovný přímý vlak, s kterým budeme doma v 19.14, což není ani brzy, ani pozdě, a doma se stihne v klidu vybalit a něco pojíst. Neuvědomili jsme si ovšem, že britské dráhy nezvládají extrémní počasí, a třicet jsou i v Česku tropy, natož ve studené Anglii. (Nechci vypadat jako šťoura, ale v Littlehamptonu bylo jen 25 °C, takže žádný velký extrém!)
Po dlouhém čekání a smažení se na perónu nám oznámili, že z důvodu horka spadl signalizační systém, a už jsme se vezli. Respektive nevezli a potili se na nástupištích nejrůznějších anglických Lhotek a Újezdů, v nichž vlaky nečekaně a bez varování terminovaly. Tam jsme s milionem dalších, Londýna chtivých občanů, čekali na další spoj.
Optimisticky jsme se ale utěšovali tím, že s každou zastávkou jsme blíže k domovu, a když jsme zrovna téměř sublimovali ve vlaku bez klimatizace, díky výlukám vždy existovala naděje, že v dalším spoji už klimoška bude. Po asi sedmadvaceti přestoupeních jsme se v půl desáté večer konečně dočkali hlavního města Spojeného království.
Dceři jsem ve večerce koupila k večeři nanuka (jsou dny, kdy si ani nesnažím hrát si na Matku roku), a zatímco se sprchovala, vybalovala jsem batoh plný vlhkého písku. Do mozkového poznámkového bločku jsem si zapsala, že příště budu muset dítěti připomenout, že než si sbalí mokrové látkové boty obalené jemňoučkým písečkem, má je o sebe aspoň trochu obouchat. (Ale zase je dala do tašky a nehodila rovnou na dno batohu, jak by to udělala ještě před rokem, takže pokrok tady rozhodně je!)
Když dítě ve čtvrt na jedenáct konečně zalehlo a já se dostala do sprchy, okoukla jsem v zrcadle nejen své opálení, ale žel i spálení. A to jsem se mazala o sto šest, dokonce i dcerka mi matlala krém na záda! Pálivá bolest a červená signalizační barva na mých ramenou však jasně dokazovaly, že jinak manuálně zručná osmiletá dcera neumí aplikovat opalovací krém tak dobře, jak by se slušelo. Nebýt učitelka, skoro se nadcházejícího léta děsím: Když se takhle dokážu zřídit na jihu Anglie, co mě asi čeká za pár týdnů na jihu Španělska?
P. S. Nejdřív jsem plánovala inteligentnější závěr, ať nevypadám jako kopyto, co se ani neumí nakrémovat, ale pak jsem si řekla, že máloco pobaví tolik jako blbost toho druhého... Takže hezký den!
