V pátek znovu vypukne „nejlepší zábava roku“, jak říká má dcera. Řeč je o školní přespávačce, akci, kterou děláme už deset let, a jejíž organizaci jsem ke své velké radosti před pár lety zdědila.
Tedy mně to pořádání baví, to ne, že ne, ráda vymýšlím program, aktivity, dokonce mi nevadí i adrenalinové výzvy typu „v návalu ostatní práce jsem zapomněla objednat materiál na výtvarné dílny“ či „dva ze sedmi lidí, které jsem ukecala na pomoc, onemocněli“. I těch padesát rozjuchaných dětí, kteří svou energií, matračkami, spacáky a horou sladkostí zaplní malou tělocvičnu, se dá při troše dobré vůle s paralenem a silnou píšťalkou v puse zvládnout. Jen to spaní, respektive jeho absence, mně s narůstajícím věkem začíná trochu chybět. Holt není mi už dvacet, že jo!
Charitativní přespávanou dělá naše škola každoročně poslední pátek v září, kdy rakovinová charita Macmillan pořádá celobritské „Největší kávové dostaveníčko na světě:“ Lidé se sejdou u kávy a domácích buchet a výtěžek z prodeje a darů jde na Macmillan. (To mimochodem v pátek ráno taky pořádám, stejně jako následný prodej zbytku koláčů na školním dvoře, protože normální organizátorka je na operaci. Jak já se těším na pátek! Ne.)
To s přespávačkou zdánlivě nesouvisí, ale opravdu jen zdánlivě; nejen totiž, že peníze, co děti zaplatí za „nejlepší zábavu roku", pošleme po odečtení nákladů Macmillanu, ale ještě v půl šesté večer nafásneme rozdováděné děti, které se skončení výuky v 15:30 přežraly buchet a koláčů, a místo krve jim tak v těle proudí cukr. Čerstvě nabití králíčci Duracell jsou proti nim mrtvé baterie! Jak jest vidno, školní přespávačka není pro slabošské a neduživé dospělé, i když se kolikrát sami sebe ptáme, jestli jsme vlastně normální něco tak sebemrčkačského opakovaně pořádat. Ale ty rozzářené dětské oči... no znáte to.
Sotva si děti ustelou a pět z nich si hned polije spacák vodou, vyženeme je ven na tak zvaný Scavenger Hunt (doslova „mrchožroutský lov“). Je to geniálně jednoduchá hra, při níž každá skupina nafásne seznam věcí, které má na hřišti co nejrychleji najít – tři oříšky, snítku levandule, šípek, pět kulatých kamínků, fazoli, něco krásného, červenou kytičku, žlutý list atd. Už léta pod heslem „pracuj chytřeji – ne tvrději“ recykluju ten samý seznam a zatím si toho ještě nikdo nikdy nevšiml, takže i letos budou hledat tři oříšky pro Popelku. Děti se přitom vyřádí, rozumně využijí nadbytečnou energii, zjistí, jak vypadají šípky a oříšky a taky vyhládnou, takže se jde na pořádnou anglickou večeři – hot dogy a burgery.
Po nich následují dílny ve třídách, v nichž přespávači mohou modelovat z hlíny, navlékat náramky z písmenkových korálků, hrát společenské hry, vyrábět létající superhrdiny případně hrát venku fotbal, a pak je naženeme vyčistit si zuby a šup do spacáků na „noční kino". V průběhu večera totiž mohly vybírat z nabídky několika filmů, a jakmile zhasnou světla, je vítězný snímek promítán na bílou zeď tělocvičny. My dospělí si objednáváme dovoz pizzy, číny či indického kari, popíjíme kafe a colu a střídáme se v hlídání dětí.
V „kině“ samozřejmě šustí papírky, jak se děcka ládují na čerstvě vyčištěné zuby z domova přineseným popcornem a brambůrky, pak chodí čurat, pak zase pít, čurat, pít a takový koloběh až do konce filmu. Ono to tak v podstatě probíhá celou noc, protože ti nejstarší usínají až kolem jedné ráno a ti nejmladší pětiletí se zase budí v pět. Jak si jistě umíte představit, i během těch čtyř hodin relativního nočního klidu se někdo courá na záchod a nezapomene vás přitom vzbudit s dotazem, jestli na ten záchod může jít.
Od pěti hodin už tedy pro mě nemá moc cenu spát, a poučena léty si rovnou beru do tělocvičny notebook; když jsem po čtyřech hodinách šestkrát přerušeného spánku rozumně čilá, vyřizuji emaily a dělám přípravy do hodin, když ne, nakupuji vánoční dárky.
Je pravda, že jsem pak druhý den totálně odrovnaná a běda rodiči, který se ráno v devět zpozdí o více než deset minut s výmluvou „já jsem zaspal“, ale až se mi Vánoce zeptají, co jsem dělala v září!
