Vždycky jsem měla tendence něco sbírat. Nemyslím tím pohlavky nebo koule z matiky, protože jsem se radši než algoritmům věnovala čtení pod lavicí, ale mám samozřejmě na mysli pořádné sběratelské hobby.
Už jako malá jsem se vrhla na sbírání mincí a šla jsem na to od podlahy: Hned při první návštěvě Prahy ve věku čtyř let jsem si totiž všimla, že pod pulty obchodů se občas válí nějaký halíř či korunka. A protože dobrá hospodyňka pro pírko i plot přeskočí, nebylo mi zatěžko ohnout svůj čtyřletý hřbet a penízek sebrat. Na konci výletu se potvrdilo, že halíře jsou talíře, a z nasbíraných pěti korun československých mi pak maminka koupila populární socialistickou čokoládu v modrém papíru s obrázkem kravičky a holčičky.
Ve sběru peněz jsem pokračovala i v pozdějším věku, například jsem v zimě spadla na sjezdovce a když jsem vytřela ústa i zrak od sněhu a prokoukla, ukázalo se, že dřepím vedle dvacky. Předloni u moře jsem zase uklouzla na písečné duně a pod nohou se mi zjevila zlatá libra; v londýnském parku jsem pak našla do kostičky složenou dvacetilibrovku a u nás přímo před domem dokonce liber třicet. Onehdá jsem chvátala v horku na rodičák a protože se mi nechtělo čekat na autobus, který měl jet až za deset minut, vzala jsem to zkratkou přes kopec. Horko k zalknutí, mladší dítě kňourá, voda došla, ale v půli kopce se na chodníku jakoby nic opaluje desetilibrovka! To se mi pak jinak rozdýchával zbytek krpálu jakož i fakt, že autobus, do něhož jsem nahoře rudá a bez dechu nasedla, byl přesně ten, na který jsem se pro nedostatek času neobtěžovala čekat dole.
S rozšiřujícími se cestovatelskými zkušenostmi rostla i má touha navštívená místa nějak zdokumentovat, a tak jsem kromě cvakání milionů fotek začala i kupovat v každém místě pohled. Bylo by hezké říci, že jsem si na pohledy pořídila krásnou stylovou krabičku a že jsou abecedně utříděny a krasopisně popsány datem návštěvy, ale pravda je taková, že jsem pohled prostě jen hodila, často i s pytlíkem, do růžové krabice s narozeninovými přáními, jež sídlí pod postelí. Už dvanáct let s tím plánuju něco udělat.
Ale asi z toho nic nebude, protože teď máme už asi rok novou rodinnou vášeň – začali jsme sbírat magnetky z míst, která navštívíme. Taková magnetka je totiž ohromně praktická věc, protože stojí jen pár korun a nemusí se nijak složitě skladovat ani oprašovat, prostě přilne na ledničku. Každé ráno, když si vařím čaj, se tak na chvilku ponořím do vzpomínek a znovu ta místa navštívím, vybavím si jejich atmosféru a usměju se nad prožitými zážitky. Je to prostě taková vzpomínková výkladní skříň.
Sběr magnetek bereme velmi vážně a nevynecháme jedinou příležitost, jak kolekci rozšířit, a proto nejen zamrzí, ale přímo naštve, když člověk navštíví hezké místo, ale vrátí se bez magnetu. Proč třeba chytré lišky neprodávají magnety v lese za Lhotkou? Co na tom, že se člověk vrátí provoněný jehličím, s roztaženým hrudním košíčkem, zdravou barvou, nůší hub, deseti litry borůvek, kelímkem malin a lučním kvítím do vázy, když si pak nemá co připnout na ledničku?
Onehdá zase slibovala předpověď o posledním prodlouženém srpnovém víkendu slunečno a 28 °C, což je v Anglii v této trojkombinaci ekvivalentem zázraku, který se naposledy odehrál roku 1965, a tak jsme se rozhodli sjet se vykoupat do moře. Naším cílem bylo městečko Newhaven, ležící mezi profláklými letovisky Brightonem a Eastbourne (z obou už magnet máme, a tak nemělo cenu tam jezdit), pyšnící se podle Googlu dlouuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuhou pláží a krásným majákem. Majáky miluji, takže nebylo co dál řešit a vyrazili jsme. Ani jsem nebrala chleby na svačinu, protože jsme usoudili, že tradiční hranolky s rybou budou na anglické pláži stylové a bude to taková příjemná tečka za sezónou, no a hlavně se mi fakt nechtělo ty chleby mazat.
První zrada nastala, když se ukázalo, že na pláž je to skoro kilometr a ještě polní cestou vedle jakési fabriky, ale zase tam rostla spousta výtečných ostružin. Začali jsme se ládovat a já vtipně podotkla, že to je náš oběd. Druhá zrada nastala, když se ukázalo, že to žádný vtip nebyl, protože na krásné, dlouhé pláži nebyl jediný stánek s občerstvením, takže o fish and chips se nám mohlo jen zdát. Po dvou hodinách jsme vytrávili ostružiny a sušenky, jež byly původně určeny k odpolední kávičce, o které také nemohla být ani řeč, a hlad nás vehnal do náruče Mekáče v centru města. Jak smutné! Ale aspoň jsem si dala rybí filé v housce, takže tradici bylo (skoro) učiněno za dost.
Ukecala jsem děti, že se ještě půjdeme podívat k tomu majáku, a hlavně někde koupíme magnetku do sbírky. Z Newhaven jezdí trajekty do Francie, je tam úžasná marina, skvělý krámek se zmrzlinou, ba i neplacené veřejné záchodky s neukradeným toaletním papírem, ale na magnet jsme nenarazili ani na jeden! Ani ten blbý pohled nikde neměli! Co na tom, že pláž za majákem byla prostorná a s hospůdkou, a voda čistá tak, že bylo vidět každý kamínek? Co na tom,že nebe bylo bez mráčku, že děti hodiny řádily ve vodě, konec konců i ten pestrobarevný západ slunce na pozadí křídových skal jako taky dobrý... Ale bez té magnetky to byl teda (skoro) zabitý den!
