Proč jsem jen zase pařila?

Černé kruhy pod očima. V hlavě hukot. V puse sucho. Proč jsem to zase táhla až do noci? Proč jen jsem zůstala tak dlouho vzhůru? Hlavně, že jsem se ten den smála kámošce, co pařila s knihou do tří ráno, a pak byla jak praštěná...

Kniholismus máme v rodině, takže mi vždycky přišlo normální mít police narvané knihami a být štamgastem v knihovně. Čtecímu sportu jsem se věnovala vrcholově zejména v pubertě, kdy ve mně zároveň sílila výrazná nechuť učit se, a tak jsem místo studia četla romány. Na kontě jsem v té době měla minimálně dvacet, často i třicet knih měsíčně. Koníček se sice trochu (víc) podepsal na prospěchu, ale zato jsem měla hezký rukopis, neb jsem si vypisovala z knížek moudra (knížkami pochopitelně nemyslím ty chytré učebnice).

Na rozdíl od kamarádky, co četla včera do tří do rána, jsem ale já nebyla schopná při čtení pod lavicí multitaskovat, a neznala proto správné odpovědi na nemístné dotazy profesorů o nerostném bohatství Chile, zániku egyptské říše či algoritmu zlomku.

Naštěstí jsem ale měla dobrou kamarádku, která mě vždy před koncem školního roku pozvala k sobě domů a nalila mi do břicha čaj a do hlavy dostatek vědomostí na zkoušku z matiky, fyziky, němčiny a angličtiny. A tak jsem vždy prolezla sice s odřenýma ušima, ale zato s duší plnou hlubokých a vzletných myšlenek. A navíc jsem se díky několikrát přečtené knize „My, lidi ze stanice Zoo“ vždy obloukem vyhýbala drogám!

My introverti tíhneme ke knihám, protože i když mluví, tak mlčí, a i když jsme díky nim obklopeni lidmi, přesto jsme v tu chvíli sami. Nemluvě o tom, že cestujeme po světě, a nestojí nás to ani korunu, protože sedíme hezky doma v křesílku. A s trochou fantazie si člověk i to šumění moře, volání hor či hukot velkoměsta představí, i když není nad to sedět u šumícího moře, koukat na zasněžené vrcholky hor a zobat při tom dobrůtky, které nabízejí nejlepší lahůdkářství velkoměsta.

Knihomolství je někdy ale fyzicky náročný koníček. Hlavně když člověk ujíždí jako v současné době já na romanických příbězích s kriminální zápletkou hodnou thrilleru! Nejdřív se řeší zápletka v ději, potom zápletka ve vztahu, pak vám do žil napumpuje adrenalin smrtelné nebezpečí, ve kterém se ocitne hlavní hrdina, a najednou je jedna hodina a napětí vám spát stejně nedovolí, a tak pokračujete dál.

V půl druhé máte pocit, že konečně víte, kdo je vrah, a tak čtete dál, abyste si potvrdili svou vražednou teorii, a ve tři čtvrtě na dvě nevíte zase nic, protože se objeví další podezřelý. Ráno máte pod očima kruhy černé jako noc, kdy jste místo spaní četli, v hlavě tisíce včel a v puse Saharu. A toho padoucha stejně neznáte!

Obdivuji autory, kteří vykreslí postavy a vylíčí děj tak, že jsem jeho součástí, a prožívám všechny emoce, vzestupy i pády. Před pár lety jsem byla například několik dnů nesmírně naštvaná na hlavní postavu série „Ponecháni napospas“, když zcela bez rozumu a beze zbraně vykročila z bezpečí úkrytu přímo do rukou tajné policie, a stálo jí to život. Onehdá jsem se zase přistihla, že se modlím za hrdinku jiné knihy, a jedna z mých nejoblíbenějších knih – „Chatrč“ od W. P. Younga, byla zase příčinou nedělní půlnoční manželské roztržky.

Manžel – dyslektik a neknihomol, nejdřív brblal, proč ještě nejdu spát, a argumentoval celkem logicky tím, že ráno vstávám brzy do práce. Jako věcný praktik nedokázal pochopit, že nemohu jít spát, protože byla zrovna fiktivně unesena šestiletá holčička, ale když jeho brblání začalo nabývat na grády, odložila jsem knihu a zhasla.

Choť patří mezi ty šťastlivce, kteří položí hlavu na polštář a spí (přeskočíme teď kapitolu „A potom chrápe jako když řežou dříví cirkulárkou“), a tak jsem po pár minutách zvedla Chatrč a vyplížila se na záchod, abych kdyžtak měla „alibi“.

Za hodinu na to mě drahá polovička našla ubrečenou na záchodové míse, a místo pochopení pro situaci a rameno k vyplakání jsem dostala akorád sprda. Naštěstí měly moje děti cestou do školy pro napětí v ději lepší pochopení a respektovaly můj zákaz mluvit na mě, zatímco louskám Chatrč. Starší tedy vytáhla svoji knížku a mladší se zabavila sama tak dokonale, že si ani jedna z nás nevšimla, že jsme přejely cílovou stanici.

Čtení má kromě zmeškaných zastávek a manželských roztržek žel i další nevýhody, například se při něm dá dělat máloco jiného než pít či jíst. U háčkování a vyšívání je možné aspoň sledovat film, u seriálů se zase dá žehlit. Když ale potřebujete žehlit a ještě něco vyšít jako dárek k blížícím se Vánocům, je těžké po sněhově bílých stránkách honit s psím spřežením sériového vraha na zasněžené Aljašce.

Řešením by teoreticky sice mohly být audio knihy, ale když jde v tištěné verzi do tuhého a za humny se objeví podezřelý stín a už to napětí nemůžete vydržet (přežije či nepřežije?), tak očima prostě sklouznete na druhou stránku. V audio variantě si to ale musíte protrpět až do konce a trnete s husí kůží při barvitém popisu toho, jak se stín dál blíží, zrychleně dýchá, napřahuje ruku a... Ale zato máte vyžehleno, můžete jít včas spát a ráno jste svěží jak aljašský vzduch!