Nejslavnější anglické šutry (Stonehenge)

Mé mladší dítě začalo ve škole probírat mladší dobu kamennou. Když se o ní učíte v Anglii, musíte samozřejmě pořádně probrat i nejslavnější britské šutry, a to tak detailně, že přitom nezůstane kámen na kameni. 

(Zde si prosím nezapomeňte povšimnout slovní hříčky – dalo mi práci ji vymyslet – jakož i aluze na biblický text a píseň Honzy Nevěda.)

Já si vždy Stonehenge spojovala jen s oslavami slunovratu a podvědomě mu tím přisuzovala i tajemný genius loci v původním nadpřirozeném významu tohoto spojení; nad návštěvou jsem proto nikdy neuvažovala, protože tyhle věci nemusím, a navíc mi to přišlo děsně daleko a nechutně drahé.

Teď však máme díky manželově práci na drahách režíku a s překvapením jsem zjistila, že z Londýna je to vlastně jen co by kamenem dohodil (slovní hříčka číslo dvě) a zbytek dojel za osmdesát minut rychlíkem do Salisbury. Tam už se jen přesedne na dvoupatrový zelený autobus zvaný Stonehenge Tour, který šutromily doveze až na místo činu. Nedávno jsme se rovněž stali členy charity English Heritage, která spravuje spoustu anglických památek včetně kamenných megalitů, a díky tomu jsme měli i sem vstup volný. Nebýt tedy předraženého autobusu, je to zadarmo celé, ale buďme vděční a nebuďme hnidopiši, že.

K návštěvě jsme si zvolili výjimečně horký zářijový den a chudák řidič linky Stonehenge Tour se potil už v deset ráno, kdy jsme stanuli ve frontě před autobusem. Těžko ale říct, jestli to bylo vedrem nebo tím, jak neustále dokola opakoval ty samé základní informace, ironicky vyvěšené hned vedle na zastávce na velké ceduli. Jednu chvíli jsem řidiče dokonce přistihla, jak při diskusi s nechápavou turistkou protáčí panenky, a to je u klidných anglických řidičů téměř ekvivalent masivního hysterického záchvatu těsně před spácháním tresního činu.

Moc se nám ale líbilo, že jsme každý dostali sluchátka a cestou poslouchali komentáře k tomu, co vidíme. Ne tedy, že by byla informací přehršel, i když co mě se týče, nebylo nutné úplně detailně rozebírat způsob středověkých poprav v Salisbury a krev chlístající na čumili v prvních řadách. Mnohem víc bych třeba ocenila, kdyby vedle audio průvodce s devíti kanály, nainstalovaném na sedadle před námi, napsali, že číslo kanálu představuje jeden ze světových jazyků. Ušetřila bych si tím panické mačkání čudlíků a nepřišla tím o zbytek informací, jakkoli sporých – takhle teď nevím o Salisbury skoro nic, pokud tedy nepočítám ty nechutné podrobnosti o popravách. Ale výhled z prvního patra autobusu byl hezký, i když přesně nevím, co mysleli tím, že „cestující si mohou užít výhledy na zvlněnou krajinou wiltshirského hrabství“, protože nám to přišlo rovné jak těsto na linecké. (Asi jsme zvlčilí rodnou Šumavou a nedávným výletem do švýcarských Alp.)

První, co návštěvník uvidí, když placatou krajinou wiltshirského hrabství dojede k návštěvnickému centru Stonehenge, je monstrózní parkoviště narvané osobními auty, o kus dál druhé velké parkoviště, plně obsazené autobusy, a na konec obrovskou frontu lidí, dychtících vidět kameny v kruhu. Jedna fronta je pro lidi, co ještě nemají vstupenky, a ta druhá (větší), pro ty, co si prozíravě (?) zakoupili lístek online a nebo jsou členy English Heritage. Čekání ale relativně rychle utíkalo a o patnáct minut později už jsme vstoupili do interaktivní exhibice, která má návštěvníkům Stonehenge přiblížit a prozradit tajemství megalitů.

V ní jsem se však opět dozvěděla jen to, že nikdo neví, k čemu vlastně Stonehenge původně sloužil, a byli jsme ujištěni, že už to zřejmě také nikdy nezjistíme: Pohanské místo rituálů? Chrám? Pohřebiště? Jisté je jen to, že Stonehenge byl budován postupně v letech 3000 – 2000 před naším letopočtem a že kameny jsou postaveny a seřazeny v závislosti na poloze slunce; proto je na ně o letním a zimním slunovratu taková pěkná podívaná, protože paprsky slunce procházejí mezi obelisky. (Smůla, když je ten den zataženo.)

U pokladen, kde je strategicky umístěna i velká kavárna a obří obchod se suvenýry, stojí také neolitická vesnice, která ukazuje, jak jeskynní lidé dříve žili. Děti či dospělí, kteří se ještě ohnou a následně bez podpory vstanou, mohou vstoupit do miniaturního hliněného domečku a lehnout si na podlahovou proutěnou postel s kamenem místo polštáře. (Nechtěla bych být jeskyňka.) Siláci zase můžou zkusit popotáhnout jeden z obřích megalitů, jež leží na kulatých kládách, znázorňujících, jak se kameny dopravovali až na současné místo. Některé sem táhly až ze západního Walesu, což je přes dvě stě padesát kilometrů! (Že se jim chtělo...)

Překvapilo mě, že Stonehenge je daleko menší, než jsem čekala, a že ty balvany stojí u sebe blíž, než to vypadá na fotkách. Chodit se mezi nimi nesmí, leda se zvláštním povolením po zavíracích hodinách, a tak se místo jen obchází v dostatečné vzdálenosti, vyznačené malým tenkým provázkem. „Turistický kruh“ je zvnějšku ohraničen dalším provazem, za kterým se tentokrát pasou ovce. Na jednu stranu je škoda, že kvůli tomu nemůžeme pořídit pěknou fotku oveček s kameny, na druhou stranu je ale zase milé, že nedupeme v mazlavých bobcích a ovce se nám při focení nepletou pod nohama. 

U pokladny jsme všichni obdrželi audio průvodce, který vypadal jako kříženec mezi vysílačkou a legendárním mobilním telefonem Nokia 3210, a tak jsme se zařadili k davu turistů, kteří střídavě fotili a střídavě tiše stáli s kouzelným sluchátkem u ucha. Mně hned napadlo z přístrojů postavit vlastní megalit a vyfotit ho s opravdovými megality v pozadí. Přišlo mi to chytré, kreativní, neotřelé a veselé a hned jsem se náruživě dala do stavby, i když starší dcera prohlásila, že je to „trapný a dělam ostudu“. Abychom tedy nebyli trapné, tak jsme na žádost velké rozumné dcery, která se vyzná v trendech a je děsně moderní a ohromně cool, pořídili několik opticky klamavých fotek typu držení kamenů na ramenou či na dlani, opírání se o ně rameny a podobně. Prostě originalita.

Díky tomu jsme tam ale aspoň strávili tři čtvrtě hodiny, jinak bychom to obešli za deset minut. Celkový dojem z pět tisíc let staré kulturní ikony Velké Británie bych proto shrnula slovy bratra Frištenského z Cimrmanovy hry Dobytí severního pólu asi takto: „Já tomu možná nerozumím, ale za sebe bych řek, že tu nic tak extrovního nevidím. Když to srovnám třeba s tím výletem na Kokořín – aspoň tam byly ty skály pískovcový, občerstvení... Co je tady? Prd.“