Anglické základky mají dlouholetou tradici dětských vánočních her o narození Krista, kterou letos poprvé ohrozil až nechvalně proslulý Covid. V naší londýnské škole se na představení spojují malí předškoláci s "velkými" prvňáky,
přičemž moje čtyřletá prťata mají za úkol zpívat a vypadat roztomile v kostýmech pastýřů, oveček, andílků a hvězd, a o rok starší prvňáci pak vyprávějí děj a propůjčují hlas a podobu všem klíčovým postavám největšího příběhu v dějinách lidstva. Rodiče brečí dojetím a z hlediště jde od zapnutých kamer na mobilech taková záře, že by se za ni nemusel stydět ani sbor andělů, zvěstujících narození Páně pastýřům na kopcích betlémských.
Letos jsme pochopitelně nemohli uspořádat ani podívanou pro rodiče, ani se spolčit s výmluvnějšími prvňáčky (nemíchat, nespojovat, držet se dál!), a tak jsme se rozhodli vytvořit vlastní show a natočit ji rodičům na video. Mám nesmírně schopné a úžasné dětičky, a tak jsem si na internetu našla pár krátkých scénářů a rozhodla se je adaptovat. Brzy se ukázalo, že i údajně jednoduché texty pro nejmenší jsou nesmírně složité, a tak jsem si napsala krátký text vlastní; když jsem dokázala napsat tři knihy, to by bylo, abych nezvládala jeden stručný scénář! Ten byl navíc proložen sloky primitivní vánoční písně na motivy dětského lidového popěvku (převzaté, neb jsem úděsně nehudební).
Rozdali jsme role a s radostí vkročili na prkna, jež znamenají svět. Prvních pár zkoušek mě donutilo radikálně zkrátit už tak velice krátký text, protože jsem měla pocit, že nejenže režíruju, ale ještě všechny role odříkávám jen já. Naneštěstí to nebyl pocit, i když občas se zadařilo a po dvou týdnech se ke mně děti občas připojily, v lepším případě aspoň správně gestikulovaly. Začala jsem se obávat, zda jsem si nevzala příliš velké sousto, leč pozdě bycha honiti – rodiče už byli o nadcházejícím sezonním trháku spraveni, a tak nebylo úniku.
Nejvíce mě frustrovalo to, že při zkouškách dělali brajgl a rušili ti nejschopnější jedinci, zejména hospodští. Dokonce jsem je musela rozsadit na různá místa Betléma, a jen jsem litovala, že z nich nemohu udělat nemluvné stádo ovcí, protože jsem potřebovala, aby Marii a Josefovi nahlas a zřetelně sdělili, že hostince jsou přeplněné. Potíž byla i s Marií. O hlavní roli nejdřív usilovaly čtyři holčičky (a jeden chlapeček), takže jsme museli udělat konkurz, ale ta nejschopnější to brzy vzdala s tím, že je toho na ni moc. Náhradnice se taky trochu styděla vystupovat, ale už nebylo z koho vybírat, protože všechny potenciální výmluvné Marušky už hrály někoho jiného. A tak jsem text dramaticky seškrtala z „dobrý den“ a „udělám, co Bůh chce“ na pragmatické „ok“ s palcem nahoru. Snad se přitom ztratilo i to, že archanděl Gabriel neuměl vyslovovat jednu hlásku, a tak Marii vznešeně oznamoval, ze její miminko bude „Syn Koží.“
Trochu trablí jsme měli i s osly – přejít z jedné strany jeviště na druhou byl evidentně nebetyčný problém. Totéž se dalo říct i o velbloudech, kteří se navíc otáčeli zády ke kameře a vybavovali se svými páníčky, třemi králi. Nechci žalovat, ale moudří muži si navíc ještě krátili čas před svým vystoupením vybalováním dárků pro Ježíška, a tak brzy začalo být evidentní, že místo zlaté cihly dostává právě narozený „Koží Syn“ dřevěnou kostku. Tu mu navíc ještě mrskli ke kolébce, div ho nepraštili. Naopak musím velice pochválit betlémskou hvězdu, která doslova zazářila; nejenže vstupovala na scénu ve správný čas, ale ještě přitom dokázala zapnout světýlka na své hvězdné maketě, a donutit velbloudy trochu sebou při cestě z dalekého východu mrsknout.
Velice se mi ulevilo, že v den natáčení byli všichni žáčci ve škole, protože ještě den předtím byl osel, velbloud a Baltazar v izolaci. Nesmírně jsem se proto zalekla, když mi kolegyně připomněla, že je středa a „hvězda“ má odpoledne logopedii, ale maminka se nad námi smilovala a pokec s logopedem zrušila.
Před natáčením jsme všechny děti převlékli do kostýmů (čtyřicet pět minut práce pro tři dospělé) a s nadšením vyrazili do haly. Výhodou filmování je to, že představení lze na rozdíl od živého vystupování kdykoli zastavit a sjet znovu, a jen díky tomu tam rodiče slyší více mluvit své potomky než mě. I tak jsem ale nedokázala zcela zabránit tomu, aby se tam jedna ovce neštourala v nose, anděl nezíval s pusou otevřenou jak vrata do chléva, a Josef s Marií nekrmili Ježíška slámou. Raději nebudu komentovat ani to, že pastýři projevili při zvěstování narození dlouho očekávaného Spasitele takové nadšení, jako by jim sbor andělů oznámil, že vláda opět zavírá školy, obchody, restaurace a ruší Vánoce.
Z tří týdnů intenzivní práce jsme vytvořili tří minutové představení (!). Šikovný kolega jej však o několik minut natáhl tím, že natočil děti, jak mávají do kamery, a k tomu přidal vánoční píseň, kterou žáčci nahráli s naší fantastickou hudebkářkou. Dětičky ale měly kostýmy, a proto vypadaly neskutečně roztomile, a tím se zamaskovaly všechny větší i menší nedostatky. Dobrá věc se tedy podařila a filmíček vyvolal nejen úsměvy, ale i slzy.
I já plakala. Dojetím a úlevou, že už máme tuto hvězdnou hollywoodskou produkci za sebou!
