Mrtvá ovce - základ demokracie

Nejslavnější anglické šutry Stonehenge nás moc nenadchly, a o to víc jsme se těšili do nedalekého historického Salisbury. V městě nechvalně proslulém trávením ruských agentů novičokem jsem chtěla vidět originál Magny Charty,

uložený v katedrále Panny Marie. Mladší dítě však kňouralo, že do žádného kostela nechce a odmítalo dle mého názoru vyložené architektonicko-historické bonbonky typu nejvyšší kostelní věž v celé Británii (123 m), nejstarší funkční hodiny na světě,  nejtypičtější ukázka raně gotické architektury v Anglii,  největší křížová chodba na ostrovech, a – bomba největší – originál jednoho ze čtyř dochovaných exemplářů Magny Charty!

V reakci na má lákadla se Petruška rozbrečela a řekla, že nechce do žádné katedrály ani na žádný hrad a že neví, co to ta Magna je, ale je jí to jedno a chce domů. Ovšem dětské menu v moderní pizzerii v jedné z piktoreskních středověkých uliček ji pomohlo změnit názor, a jak si potom užívala sezení na chladivých kamenných schodech pod velkým obloukovým stropem, zvedání středověkého meče a zejména fontánu uvnitř katedrály, i když z té jsme tedy byli uchváceni všichni. (Proudící voda uprostřed kostela, kdo to kdy slyšel?!)

Ani opovrhovaná Magna Charta, která posloužila jako vzor ústavy pro USA, nezůstala k mé radosti bez povšimnutí. Dokonce jsem přitom zažila ten vzácný moment klidu a míru, kdy se děti nejen nehádají a nejdou si po krku, ale i spolupracují, a to když se Péťa ve froně na vstup do kukaně s listinou zeptala své sestry, co že to ta charta vlastně byla. Starší jí bez jakékoli ironie z fleku podala poučný výklad o tyranském a zlém králi Janovi, který válčil s Francií a neustále chtěl zvyšovat daně, aby měl válku z čeho platit. Jeho baroni se ale roku 1215 naprdli a dali mu podepsat dokument zvaný Velká listina práv a svobod (latinsky Magna Carta Libertatum), který omezoval jeho diktaturu a vnesl do vladaření první větřík demokracie.

Já si vždycky myslela, že Magna bylo nějakých pár vět na pergamenu a pod nimi Janův vynucený podpis, ale jak jsem zjistila v Salisbury, jednalo se o velice hustě popsaný kus ovčí kůže, pokrytý miniaturními písmenky s miniaturními mezerkami mezi slovy. Vedlejší vitrínka mě poučila, že kůže i inkoust byly drahé, a tak se středověcí písaři snažili nahustit co nejvíce slov na co nejmenší prostor. V tomto případě měli nezávidění hodný úkol nahňácat na mrtvou ovci šedesát tři článků pojednávajících o nezávislosti anglické církve, právu na důstojné zacházení a řádný soud, jakož i sjednocení váhových a měrných jednotek.

Rozhodně tedy bylo v Salisbury na co se koukat a určitě nás to zaujalo víc než nedaleká pět tisíc let stará hromada šutrů zvaná Stonehenge, za které se navíc platilo, kdežto zajímavá Magna Charta byla gratis, jak říkáme o starých památkách my latiníci (semestr latiny na FF UP). Samozřejmě ale nechci působit negativně nebo o Stonehengi mluvit kriticky, je to přece jenom velká britská památka, a proto se při shrnutí dojmů a pocitů opět schovám za slova mistra Járy Cimrmana, a sice „tak bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát...“