„Už mi ta korona fakt leze na bednu,“ říkala jsem si v pátek ráno poté, co jsme s říďou u vrat naší základky zodpověděly desítky rodičovských dotazů zda zavřeme školu, a proč by to (ne)bylo dobré. Člověk by se nejradši zaměstnal
něčím jiným, ale čím, když musí řešit chybějící učitele a plánovat, jak pokračovat s výukou, pokud vláda školy opravdu zavře? Zatím se tomu totiž vyhýbají jak čert kříži, protože prý jedeme podle nějakých nových vědeckých metod, a tak vše stále řešíme dvacetisekundovým mytím rukou, jen v případě horečky a/nebo velkého kašle sedmidenní izolací.
Doufejme, že země, která vynalezla penicilin a přežila Blitz, ví, co dělá. Lidi tomu ale moc nevěří, a tak stejně jako v Česku zběsile nakupují. Národním žertem se stal nedostatek toaleťáku. Z tohoto hlediska by tedy také bylo lepší dál chodit do školy, protože tam aspoň máme naskladněno! (Schválně neuvádím jméno našeho vzdělávacího ústavu, aby nás někdo nepřišel vyrabovat...)
V pátek neučím, ale zástupco-řediteluju v kanceláři, a protože jsem se nemohla na žádnou duchaplnou práci soustředit, rozhodla jsem se aspoň vytvořit na chodbě novou nástěnku. Není nad činnost, která zaměstná hlavu i ruce!
Když jsem byla asi v polovině, přišel za mnou školník, ať si v kabinetu své třídy schovám všechno jídlo, protože učebnou právě proběhl Mickey Mouse. Nechala jsem nástěnku nástěnkou a šla před myšima schovat oblíbené sušenky a poslední kousek hořké čokolády Lindt. Nejsou sice tak vzácné jako toaleťák, ale myši se jimi cpát nemusí. Vrátila jsem se na chodbu připínat na nástěnku fotky dětí, odkrývající dinosauří kosti, a libovala si, jak mi to pěkně jde. Chvíli na to se začala ředitelka intenzivně shánět po školníkovi, a hned mi sdělila důvod – ředitelnou právě proběhl další Mickey Mouse.
Superhrdina školník myšáka bystře lokalizoval ve spleti počítačových kabelů a frajersky chytil do připraveného kelímku. O sto osmdesát pět centimetrů menší protivník z něj však neméně bystře vyskočil a pohotově se schoval za těžkou knihovnou. Aby toho nebylo málo, nakoukla do kanclu kolegyně z mé třídy, že mají myš v knihovničce, a následně přišla učitelka z třídy vedlejší, že u sebe právě zahlédla myšky dvě. Co se to ve škole dneska děje?
O hodinu později byl do ředitelny předveden malý trestanec, který se provinil svévolným házením toaletních rolí do záchoda.
„Co by na to asi řekla tvoje maminka, kdybych jí požádala, ať škole koupí balík papíru?“ zeptala se přísně ředitelka, a malého záchodového basketbalistu posadila na trestnou lavici.
„Byla by pěkně nakrklá,“ zamumlala polohlasem jiná kolegyně. „Toaleťák má dneska cenu zlata a nejde sehnat.“
Když jsem se vrátila z dozoru v jídelně, bylo mi divné, že tam malý záškodník už není (coby recidivista tráví v ředitelně poměrně dost času), ale zato všichni dospělí tak nějak divně postávají kolem skříňky s finančními výpisy. Sdělili, mi že kolem trestance proběhla myš, takže byl vypakován, a teď se pořádá další hon – malý šedivák totiž právě zalezl za malou skříňku v rohu.
Bleskově jsme místo zločinu obložili lepicími pastičkami a jak gólmani čekající na penaltu stáli v rozích regálů s obrácenými koši v rukou. Myšák však tiše seděl a vyčkával, a to i když jsme těžkou skříňkou třásli a snažili se ho vyštvat ven. Nakonec to už recepční nevydržela, vyhrabala v matematickém kabinetu metrové pravítko, zajela s ním za nábytek a myš golfovým úderem ladně vystřelila ven, přímo na pastičku. Zásah do černého! Školník se toulal kdovíkde, a tak jsem se coby správná česká horalka nabídla, že myš rychle a šetrně ubiju za branami školy.
Jen co jsem si vydrhla ruce, přišla moje asistentka a se slovy „dárek z Disneylandu“ mi předala malou zavřenou krabičku, v které něco šramotilo. Tak jsem šla opět vraždit, tentokrát však za asistence školníka. Jeho pomoc spočívala v tom, že se mě zeptal, jak myš hodlám zlikvidovat, potom mě pobaveně pozoroval a následně ocenil slovy „dobrá práce.“ Je to takový kamarád do deště!
K večeru pak zabodovala uklízečka, která na lepicí pastičku ulovila další malou myšičku. A hádejte, kdo ji dostal za úkol zabít? (tu myš, ne tu uklízečku!) Je však pravda, že jsem přitom všem adrenalinu skutečně přišla na jiné myšlenky, přesně tak, jak jsem si to ráno tolik přála.
Školu jsem v pátek opouštěla v půl šesté večer s tím, že tam minimálně ještě jeden myšák je (rodinka na první jarní procházce?), a s neohroženou uklízečkou jsme po mé třídě rozložili několik pastiček.
Už se moc těším v pondělí do školy!
