Mé milé děti (otevřený dopis vlastním potomkům),

jdu s kamarádkou na večeři, a moc se na to těším. Vy mé nadšení evidentně nesdílíte, neb jsem po celou dobu svého pětiminutového vypravování poslouchala, jak je nefér, že jdu zase pryč! Pravda, před pár dny jsem sice byla v kině,

nicméně před touto sérií takovéhoto neuvěřitelného paření vás váš tatínek hlídal v průměru jednou za tři měsíce, kdežto já denně od rána do večera a od večera do rána. 

Strasně prý trpíte, protože my vás nikam ven na jídlo nebereme. Div jsem se při tomto výroku nezadávila zubní pastou! Zrovna včera na výletě jsme si zašli na teplý oběd (přestože jsem ráno vstala o půl hodinu dřív než vy všichni a mazala chleby, které jsem dneska, lehce splesklé a okoralé, dojedla ke snídani), a v neděli jsme zase byli na obědě v číně (ano, nechtělo se mi vařit). A že to není večeře v restauraci? No a? (Aneb co by za to daly děti v Africe...)

Zmínili jste také, jak je nefér, že nemůžete jít se mnou. To je snad naprosto v pořádku, vy máte své kamarády, a i my maminky máme své. A sami přece nechcete, abych vám neustále stála za zadkem a poslouchala, o čem si s nimi povídáte, případně se vměšovala do rozhovoru (jako to mimochodem někdy máte snahy dělat vy mně).

Zatímco jsem si oblékala čisté tričko, aby se mě v restauraci nelekli, dozvěděla jsem se, jak je strašně nespravedlivé, že já si můžu chodit kam chci, ale vy nikoli. Dovolte tedy, abych vám povyprávěla, jak ukrutně se mně dneska odpoledne nechtělo na dětské hřiště, a jak strašně mě nebavilo tam v té zimě tři hodiny zahřívat lavičku, zatímco vy jste si vesele hráli. Mnohem radši bych v tu chvíli ležela na měkkém teplém gauči s napínavým románem a horkým kafem. (A všude kolem ticho!) Když už jsme tak v té upřímnosti a padlo slovo gauč, povím vám tajemství: Pravidelné sledování Ledového království, následované každovečerním čtením Popelky, také zrovna není můj šálek kávy.

Při závěrečném ceremoniálu polévání se voňavkou, to aby se v restauraci nelekli mého pronikavého "parfému" z vůně psích lejn a bahna z dětského hřiště, jsem už jen napůl ucha poslouchala, jak šíleně trpíte, protože musíte chodit spát už v osm, zatímco já až v jedenáct. Na to se opravdu nedalo nic říct, aniž bych tedy riskovala, že mi ujede autobus.

Takže milé děti, mějte se tu krásně, nezapomeňte si vyčistit zuby, poslouchat tatínka a užít si jeho interpretaci Popelky a večerního ideálu jednoduchosti ukládání dětí. Usínejte s vědomím, že je ve vašem zájmu, abych se i já sama provětrala v restauraci bavením se s kamarádkami o věcech, které se vás vůbec netýkají, protože jen spokojená matka rovná se spokojené děti.

Pac a pusu,

Vaše milující maminka

P.S. Určitě na vás stejně budu aspoň tisíckrát myslet, cestou v autobusu si prohlídnu dnešní fotky ze hřiště a až se vrátím, půjdu se podívat, jak krásně spíte, a těšit se, jak mi ráno skočíte do postele. Ale to vám ani nemusím vykládat. Pa, letím!